Nejlepší filmy první poloviny roku 2004

Podle Martina Náhlovského (!)Leden > Pán prs­te­nů: Návrat krá­le

V prv­ním měsí­ci roku 2004 neby­lo zazna­me­ná­no žád­né vel­ké pře­kva­pe­ní. Snímky, u nichž se oče­ká­va­la vyso­ká kva­li­ta, svou pověst napl­ni­ly (i když se obje­vi­ly jis­té výjim­ky – Rodriguezovo Kdysi dáv­no v Mexiku) a stej­ně tak uči­ni­ly i kous­ky z dru­hé­ho bře­hu řeky (divác­ky oblí­be­ný a kri­ti­ky str­ha­ný Kameňák 2). Byť v led­nu nezví­tě­zi­la kva­li­ta jako tako­vá, roz­ho­du­jí­cí slo­vo musel mít tře­tí útr­žek Pána prs­te­nů. Po všech strán­kách pompéz­ní podí­va­ná, jejíž sto­páž zaú­to­či­la na zříd­kakdy nastří­ha­né čty­ři hodi­ny, při­nes­la více-méně to, co se oče­ká­va­lo. Hrdiny pro­ná­še­jí­cí sil­ně pate­tic­ké pro­slo­vy, napě­tím nasák­lý finiš s něko­li­ka­ti­sí­co­vý­mi voj­sky a v nepo­sled­ní řadě i neví­da­ný sou­boj s osmi­no­hým hmy­zem. A i když se v sou­vis­los­ti se zpra­co­vá­ním Návratu krá­le obje­vi­la řada výhrad, týka­jí­cích se pře­de­vším před­ví­da­tel­nos­ti děje, úprav vůči kni­ze či neho­ráz­ně natáh­nu­té­ho kon­ce, byl to prá­vě Peter Jackson, reži­sér celé tri­lo­gie, kdo si mohl po skon­če­ní pře­dá­vá­ní Oscarů spo­ko­je­ně povy­sko­čit. Třetí díl kul­tov­ní ságy zís­kal rekord­ních jede­náct cen.

Únor > 21 gra­mů

Měsíc únor nabyl podo­by vyrov­na­něj­ší čás­ti roku a během jeho dní navští­vi­la čes­ká kina hned celá plejá­da zají­ma­vých poči­nů. Se svým kous­kem při­spěl do mlý­na posled­ní dobou vel­mi pro­duk­tiv­ní Joel Schumacher (Veronica Guerin se přes­to sta­la mír­ným zkla­má­ním a zůsta­la hlu­bo­ko ve stí­nu Telefonní bud­ky), po men­ší pau­ze se o své slo­vo při­hlá­sil extra­va­gant­ní Tim Burton pro­střed­nic­tvím vizu­ál­ně úchvat­né „his­tor­ky“ Velká ryba a poza­du nezů­stal ani Edward Zwick se svým Posledním samu­ra­jem. Velcí reži­sé­ři se však toho obdo­bí muse­li spo­ko­jit až se zad­ní­mi pozi­ce­mi, pro­to­že na ty před­ní zaú­to­čil s napros­tým pře­hle­dem tvůr­ce Amores perros Alejandro Gonzales Inárritu. Snímek 21 gra­mů vytřel zrak všem pochy­bo­va­čům, na nejed­nom fes­ti­va­lu si vyslou­žil hned něko­lik oce­ně­ní a nespo­ko­je­ni nezů­sta­li ani samot­ní divá­ci. Silné lid­ské dra­ma o třech jedin­cích pozna­me­na­ných nepří­liš váb­nou minu­los­tí zau­ja­lo též po strán­ce herec­kých výko­nů. Naomi Wattsová potvr­di­la, že umí roz­pro­dat svůj talent neje­nom v Lynchových šíle­nos­tech a čer­ných Kruhových stud­ních, ale také na poli žán­ru herec­ky nej­těž­ší­ho.

Březen > Návrat do Cold Mountain

Podobně jako únor, i bře­zen se stal měsí­cem poměr­ně našla­pa­ným (niko­li však z pohle­du „komerč­ní­ho“). Akční poku­sy jako Výplata či Krajina střel­ců ješ­tě zůsta­ly věr­né čas­to­krát dosa­že­né hra­ni­ci prů­měr­nos­ti, ale vět­ši­na zby­lých poči­nů tuto lať­ku již s pře­hle­dem poko­ři­la (tedy… pomineme-li pře­dem zatra­ce­né kous­ky jako Torque: Ohnivá kola, Na plný plyn atd.). V pomy­sl­ném finá­le změ­ři­ly své síly dva fil­my zabý­va­jí­cí se lás­kou. Avšak kaž­dý z nich se k tomu­to téma­tu posta­vil odliš­ným způ­so­bem. Zatímco Ztraceno v pře­kla­du Sofie Coppolové naskyt­lo kon­zu­men­tům poma­louč­kou stu­dii kri­ze pozd­ní­ho věku s vyni­ka­jí­cím Billem Murrayem v hlav­ní roli, Návrat do Cold Mountain vsa­dil na lát­ku jako vystři­že­nou z čer­ve­né knihov­ny a zamí­řil do týchž vod jako Anglický paci­ent. V koneč­ném zúčto­vá­ní jsem se roz­ho­dl ozna­čit coby vítě­ze dru­hý jme­no­va­ný sní­mek (i pro­to, že mi Ztraceno v pře­kla­du totál­ně nesed­lo). Režisér a scé­náris­ta v jed­né oso­bě Anthony Minghella doká­zal vel­mi umně sklou­bit dvě odliš­né dějo­vé linie (útra­py na ven­ko­vě a hek­tic­ký návrat váleč­né­ho zbě­ha domů) do jed­no­ho fil­mo­vé­ho pásu a navzdo­ry omše­los­ti námě­tu nato­čil jeden z nej­krás­něj­ších holly­wo­od­ských fil­mů celé­ho roku.

Duben > Samuraj

Duben minu­lé­ho roku při­ne­sl divá­kům vel­mi roz­ma­ni­tou a žánro­vě boha­tou nabíd­ku. Milovníci akce a rece­se si při­šli na své záslu­hou Tarantinovy dvoj­ky Killa Billa, ochu­ze­ni nezů­sta­li ani pří­vr­žen­ci spe­ci­fic­ké­ho humo­ru Woodyho Allena (byť kome­die Cokoliv zůsta­la lehce pod reži­sé­ro­vou lať­kou) a do čes­kých kinosá­lů zamí­ři­la i toli­ko oče­ká­va­ná adap­ta­ce Ježíšova ukři­žo­vá­ní ve výraz­ně krva­věj­ším hávu (dal bych ruku do ohně za to, že ješ­tě nyní si Gibson vese­le mne ruce). To ale neby­lo vše. Výrazným fon­tem se do sta­tis­tik minu­lé­ho roku zapsal i zná­mý sever­ský reži­sér Lars Von Trier a to veskr­ze neotře­lým sním­kem Dogwille (Nicole Kidmanová má v posled­ní době vel­mi dob­rý čuch na role). Pozadu však nezů­sta­li ani jeho evropští kole­go­vé (Andrej Končalovský – Dům bláznů, Peter Mullan – Padlé ženy, Alexandr Sokurov – Ruská archa ad.). Duben byl pros­tě po všech strán­kách na výši a u vol­by nej­lep­ší­ho titu­lu měsí­ce jsem dlou­ho váhal. Nakonec jsem se roz­ho­dl pro film asij­ské­ho reži­sé­ra Takeshiho Kitana, v němž oso­bi­tá for­ma před­či­la mno­ho­krát zfil­mo­va­nou lát­ku.

Květen > Starsky & Hutch

Jestliže minu­lé měsí­ce byly spí­še nezá­vis­lej­ší a úto­či­ly ve smě­ru „hloub­ko­vém“, kvě­ten se z toho­to sevře­ní vyma­nil a vypliv­nul hned něko­lik titu­lů, jejichž pří­chod byl oče­ká­ván se zata­je­ným dechem. Hned z kra­je páté­ho měsí­ce zaví­tal do čes­kých kin Van Helsing, vel­ko­le­pá počí­ta­čo­vá zába­va a typic­ká efekt­ní uje­ti­na Stephena Sommerse (let­ní main­stre­am, nic víc, nic míň), o týden poz­dě­ji pak Trója Wolfganga Petersena, monu­men­tál­ní fil­mo­vý pře­pis báj­né vál­ky (oče­ká­val se dru­hý Gladiátor, ale mar­ně – němec­ký reži­sér nastar­to­val svůj počin jen na půl ply­nu), a bloc­kbuste­rov­sky ladě­ný měsíc zavr­ši­lo v jeho závě­ru „téměř posta­po­ka­lyp­tic­ké“ dra­ma Den poté. Ačkoliv dub­no­vé menu bylo sku­teč­ně gran­di­óz­ní, při roz­ho­do­vá­ní o „nej­lep­ším“ fil­mu jsem neu­před­nost­nil ani jeden kal­kul a zvo­lil zdán­li­vě pro­s­to­du­chou paro­dii Starsky & Hutch. Mám rád Stillera, stej­ně tak i Wilsona a tahle kome­die mi v době své­ho uve­de­ní sku­teč­ně zved­la nála­du. A že jsem to teh­dy potře­bo­val…

Červen > Úsvit mrtvých

Mambo Italiano, Presumpce vlny, Šňup, Český sen, Metallica: Some Kind of Monster, Harry Potter a Vězeň z Azkabanu… všech­ny tyhle sním­ky navští­vi­ly čes­ká kina v měsí­ci červ­nu. A že se bylo na co kou­kat! Přestože se tře­tí díl čaro­děj­nic­ké­ho učně sku­teč­ně pove­dl a hra­vě pře­ko­nal obě pře­de­šlé čás­ti, mé sym­pa­tie si nako­nec zís­kal titul ze zce­la jiné rovi­ny - z žán­ru, kte­rý jsem před lety myl­ně ozna­čil jako mrt­vý. Debutující reži­sér Zack Snyder mě však mile vyve­dl z omy­lu a nato­čil zom­bie horor nové­ho tisí­ci­le­tí (ačko­liv rema­ke fil­mu z roku 1978). Spousta krve, nási­lí, urva­né kon­če­ti­ny, řev, zma­tek, napě­tí… Kdekomu by se při této kom­bi­na­ci udě­la­lo nevol­no, ale já… já se u Úsvitu mrtvých nesku­teč­ně poba­vil a závě­reč­ná půl­ho­din­ka fil­mu mě pak nadob­ro pře­svěd­či­la o tom, že i když je mi dva­cet, stá­le někte­ré scé­ny pro­ží­vám jako deví­ti­le­tý kluk. Bravo, Snydere, bra­vo! Tohle se v rám­ci žán­ru sku­teč­ně poved­lo.

Nejúspěšnější sním­ky dru­hé­ho polo­le­tí si při­po­me­ne­me v dru­hé čás­ti člán­ku, kte­rá se zde obje­ví „coby dup“.

---