Ať dělám, co dělám, musím to říci a strašně se za to stydím. Přestože Obchodník se smrtí vzbudil v zámoří docela velké pozdvižení, mě samotného to nechalo absolutně chladným a hlavně problematiky neznalým. A tak… asi vás nijak nepřekvapí, že jsem k tomuto titulu přistupoval s naprosto nulovými vědomostmi. Tedy se skoro nulovými. Rozhodně mi neuniklo, že mám tu čest s filmem nadprůměrně vyzdvihovaným (českou kritikou) a rovněž s produktem za padesát melounů, který za Velkou louží totálně propadl. Byť mi tedy bylo znemožněno (okolnostmi) utvářet si jakákoliv očekávání spjatá s kvalitou a zajímavostí příběhové výplně, již během úvodu mě potkalo nepatrné překvapení. Když v jeden den zkouknete snímek o pašování drog a jejich distribuci, příběh vyprávěný zpětně z pohledu hrdiny, který nezná slovo „dost“ (Kokain s Johnnym Deppem), a druhého dne si pustíte film, jenž jako by vznikal podle stejné šablony (s tím rozdílem, že hlavní hrdina nemá blonďatou hřívu a že jej ani tak nezajímá bílý prášek, nýbrž prodej zbraní), má jistý ironický úsměv své opodstatnění.
Režisér Andrew Niccol přivedl na svět už dva poměrně vydařené filmy. Tím prvním byla neotřelá sci-fi Gattaca a tím druhým lehce černá komedie Simone s Al Pacinem v hlavní roli. Ačkoliv se ani jeden z nich nestal bůhvíjakým hitem a peněžitým vymetačem, v obou případech se jednalo o počiny, jejichž kvalita nezůstala nevyznamenána samotnou kritikou. Tři roky po Simone a sedm let po Gattace je Niccol zpátky a opět potvrzuje, že nepatří mezi režiséry jdoucí vstříc popcornovému publiku, tím spíš mezi filmaře, kteří si svědomitě vybírají a ještě poctivěji adaptují.
Obchodník se smrtí je velmi zajímavou sondou do světa nelegálních obchodů se zbraněmi – sondou, která zbrojí proti USA takovým způsobem, až máte pocit, že koukáte na výtvor Olivera Stonea. Lord of War (ach ty české překlady) kráčí stezkou nevyšlapanou, avšak trasou mediálně známou a smutně proslulou. Niccolův snímek zachycuje podnikatelské patálie Yuriho Orlova – chlapíka, který je uhňatlán z naprosto stejného těsta jako George Jung ze zmíněného Kokainu. Oba jsou nesnesitelně všední a bez ambicí na proražení v rychle se vyvíjejícím světě (v rámci zákonem schválené kariéry), oba vyrůstají v nepříjemných rodinných poměrech a v tísnivé finanční situaci.
Zejména tyto okolnosti zapříčiní, že jak Jung, tak i Orlov „přičichnou“ k nelegálním pracovním činnostem (v touze vyhnout se strastiplnému životu svých rodičů). Zatímco postava Johnnyho Deppa nalézá uplatnění v prodeji marihuany a později v šíření tvrdých narkotik, jeho kolega vstupuje do něčeho, co mám mnohem rychlejší „úmrtní následky“.
Určitá podobnost s Kokainem se prokazuje i dále, a tak nezůstává jen u pouhého profilového vykreslení ústředních hrdinů. Snad ve snaze nahustit do filmu vše nejdůležitější a podložit život hrdinův dostatečným množstvím odporných zakázek, i Obchodník se smrtí je z valné části odvyprávěn v minulém čase a samotnou přítomností jen okrajově orámován.
Zpětné ohlížení do minulosti naskýtá zřejmou (a novozélandským režisérem hojně využívanou) volnost v pohybu napříč látkou. Niccol vynechává dlouhé, složité procesy (pro řadu z nás nezajímavé) a objektivu dopřává jen ty nejpodstatnější časové úseky. V konečném důsledku nám pak prostírá materiál, který je tématicky těžký, avšak také filmově nadsazený. Niccol zanedbává množství důležitých detailů a jeho hrdina proplouvá dějem bez výraznějších pohmožděnin (s pomocí důvtipu a drzosti sobě vlastní) a s bezradným interpolem v zádech. Obchodník se smrtí připomíná Eiffelovu věž vnímanou pozorovatelem od zdola nahoru. Na počátku široká půdorysna s obrovským prostorem mezi podporami - avšak čím více stoupáte výš a výš, tím citelněji na vás působí zužování a podřizování se požadavku stability (ve filmu závěrečné myšlence). Obchodník se smrtí se může jevit jakkoliv, jen ne jako vážný a realistický thriller v celé své délce. Orlovův profesní vzrůst je zidealizován od samotné píky a k potěše diváka je toho docíleno takovým způsobem, že jen málokdo nepřistoupí na scénáristovu hru.
Scénář Andrewa Niccola si vůbec zasluhuje delší pozastavení. Příběh o muži, jenž se v cestě za penězi proměňuje ve stvůru (proč? … no protože je v tom dobrý), je uzpůsoben současným konzumním trendům. A co víc – Niccolovi se poštěstil vpravdě husarský kousek, když položil základ filmu, jenž žánrově kmitá v sevření dvou odlišných rovin. Niccol kráčí danou problematikou s podobnou drzostí jako Yuri Orlov a překvapivě nenásilně střídá polohy vyloženě drsné (nechutná poprava malých dětí) se sekvencemi notně odlehčenými, kdy do úst hrdinů vkládá trefné hlášky s náběhem na zkultovnění (viz objednávka Rambovy zbraně, obviňování MTV…). Přitom všem se nenechává svést ani na jednu stranu mince a v remízovém poměru 50:50 spěje jistými kroky k závěrečnému ortelu.
Niccolův scénář získává na zajímavosti i z jiného úhlu pohledu. Ono totiž… pomineme-li skutečnost, že by to všechno ve filmu napáchané bylo dílem jediného člověka, lze Obchodníka se smrtí vnímat coby šokující prezentaci událostí, které se ve světě skutečně udály. A to se týká nejenom mazaných fíglů s měněním názvů lodí během plavby na moři, ale i prodeje bitevních (tedy pardon – záchranných) helikoptér a dokonce i vykrádání vojenských skladů po pádu Sovětského svazu.
Vedle důmyslného scénáře, spolehlivé režie, věrohodné výpravy a skutečně precizní kamery si lichotivá slova zaslouží i představitel ústřední role. Nicolas Cage je jako Yuri Orlov naprosto přesvědčivý (navzdory klasické výrazové „munici“) a právě díky němu se divák stává váhajícím, neb totiž zjišťuje, že fandí tomu nepravému. Což ovšem platí pouze do určité chvíle.
Neprotahujme to…
Obchodník se smrtí je v distribučních listech uváděn jako mix thrilleru a akce. Ve skutečnosti se ale nejedná ani o přibližného zástupce té či oné kategorie, nýbrž o velmi sugestivní výpravné drama s drobnými (a jindy velkými) náznaky „něčeho jiného“. Niccolův snímek není žádnou výbušnou akcí a velkolepým ohňostrojem, ale zarážejícím pohledem do opomíjené reality, plivancem do tváří zaslepených, kritikou soudobé „mírové“ politiky a předně pak snímkem, který zasahuje do bolestivých partií – do míst, které se nás bezprostředně týkají.
Už jenom z toho důvodu by měla být návštěva kina povinná…
