Papežův vymítač: Russell Crowe bojuje s démony za Vatikán

Papežem osob­ně jme­no­va­ný vymí­tač odha­lu­je posed­lost démo­nem, kte­rá má spo­ji­tost se špa­něl­skou inkvi­zi­cí, ve fil­mu Papežův vymí­tač, kte­rý ten­to víkend vstu­pu­je do praž­ských kin a 14. dub­na bude mít pre­mi­é­ru ve Spojených stá­tech. Zpočátku pou­ta­vý pří­běh o fas­ci­nu­jí­cí sku­teč­né posta­vě se u pře­pá­le­né­ho finá­le zvrh­ne v obzvlášť mra­zi­vá klišé - což fanouš­ky horo­rů asi nezkla­me.

Přesto divá­ci, kte­ré zají­má sku­teč­ný pří­běh otce Gabriele Amortha, jenž tvr­dil, že během své tři­ce­ti­le­té kari­é­ry hlav­ní­ho vati­kán­ské­ho exor­cis­ty pro­ve­dl desít­ky tisíc vymí­tá­ní, zůsta­nou ochu­ze­ni. Papežův vymí­tač se pokou­ší udě­lat pro Amortha to, co série The Conjuring udě­la­la pro Eda a Lorraine Warrenovy, ale navzdo­ry výbor­né výpra­vě a efek­tiv­ní režii pod Juliusem Averym není ani zda­le­ka tak děsi­vý, aby na tyto pod­mín­ky fun­go­val.

Vymítač ďáb­la hra­je Russell Crowe v roli Amortha suve­rén­ní ústřed­ní roli, kte­rá do jinak váž­né posta­vy vná­ší tro­chu neko­rekt­ní­ho humo­ru („ďábel nemá rád vti­py,“ říká své­mu nevě­do­mé­mu asi­s­ten­to­vi). Croweův Amorth, kte­rý si vychut­ná­vá sil­ný ital­ský pří­zvuk jako dob­ré víno, je na plát­ně vždy zají­ma­vým zje­vem, i když se pří­běh noří do před­ví­da­tel­ných situ­a­cí.

Začáteční scé­ny Papežova exor­cis­ty vykres­lu­jí slib­ný náhled do Amorthovy minu­los­ti. Film začí­ná exor­cis­mem na ital­ském ven­ko­vě v roce 1986, kdy otec lstí při­mě­je démo­na, aby ute­kl mla­dé­mu muži a pose­dl pra­se; zví­ře je rych­le pora­že­no a démon zabit spo­lu s ním.

Před vati­kán­ským tri­buná­lem však Amorth pro­zra­dí, že ve sku­teč­nos­ti věděl, že mla­dík není posed­lý: že trpí jakousi psy­chó­zou a k jeho záchra­ně bylo mož­ná potře­ba tro­chu diva­dla. Ve sku­teč­nos­ti, jak otec odha­lu­je, 98 pro­cent posed­nu­tí, k jejichž vyšet­řo­vá­ní je vyslán, jsou ve sku­teč­nos­ti psy­chic­ké pro­blémy.

Tuto dějo­vou nit pěk­ně zpro­střed­ko­vá­va­jí retrospek­ti­vy, kte­ré se točí kolem Amorthovy nej­vět­ší lítos­ti: mla­dé ženy, kte­rá před­stí­ra­la posed­lost a kte­rou odká­zal na psy­chi­at­ry. Ta poz­dě­ji spácha­la sebe­vraž­du poté, co se jí nedo­sta­lo potřeb­né pomo­ci.

Jistě, Papežův vymí­tač není odha­le­ním exor­cis­mu pro­vá­dě­né­ho kato­lic­kou církví. Zaměřuje se na údaj­ná dvě pro­cen­ta posed­nu­tí, kte­rý­mi se Amorth zabý­val a kte­rá se uká­za­la být sku­teč­ný­mi, a během udá­los­tí fil­mu se týká mla­dé­ho ame­ric­ké­ho chlap­ce (Peter DeSouza-Feighoney), kte­rý se sta­ne posed­lým poté, co se pře­stě­hu­je se svou mat­kou (Alex Essoe) a sestrou (Laurel Marsden) do roz­lehlé­ho opat­ství na špa­něl­ském ven­ko­vě.

Stejně jako téměř všech­ny fil­my toho­to typu, kte­ré byly uve­de­ny do kin v posled­ních 50 letech po Vymítači ďáb­la, zahr­nu­jí scé­ny posed­los­ti ve fil­mu Vymítač ďáb­la dítě v těž­kých pro­te­tic­kých mas­kér­ských efek­tech při­vá­za­né k poste­li, levi­tu­jí­cí před­mě­ty a těla pohá­ze­ná po míst­nos­ti, spros­tě mlu­ví­cí­ho démo­na a kně­ze drží­cí­ho kříž a odří­ká­va­jí­cí­ho mod­lit­by. Ralph Ineson nahra­zu­je Mercedes McCambridgeovou v roli hla­su démo­na.

Vymítač ďáb­la pocho­pil, že to, co je děsi­vé, není fyzic­ký pro­jev démo­na: je to názor, že tak vel­ké a nezná­mé zlo může na svě­tě vůbec exis­to­vat, z čeho nám běhá mráz po zádech. O pět dese­ti­le­tí poz­dě­ji zůstá­vá Vymítač ďáb­la jed­ním z nejdě­si­věj­ších fil­mů, jaké kdy byly nato­če­ny; Vymítač ďáb­la se o tako­vou úro­veň ani nepo­kou­ší.

Místo toho se vyprá­vě­ní opí­rá spí­še o tro­py z japon­ských horo­rů než o fil­my o posed­nu­tí. Aby Amorth a jeho asi­s­tent (Daniel Zovatto) zachrá­ni­li malé­ho chlap­ce a pře­moh­li démo­na, musí vyře­šit záha­du, kte­rá se skrý­vá pod kláš­te­rem a kte­rá zahr­nu­je tem­ná tajem­ství špa­něl­ské inkvi­zi­ce.

Scény ode­hrá­va­jí­cí se v kata­kom­bách plných lebek jsou obzvlášť dob­ře navr­že­né a při­po­mí­na­jí Indiana Jones spí­še dob­ro­druž­ný než nábo­žen­ský horor; vrchol­ná pře­hlíd­ka spe­ci­ál­ních efek­tů s krví pokry­tou ženou je obzvlášť wow. Ale epi­log, kte­rý zaklá­dá dal­ší dob­ro­druž­ství ve fil­mo­vém vesmí­ru Vymítače ďáb­la, zane­chá­vá v člo­vě­ku přá­ní, aby to bylo více spra­ved­li­vé vůči údaj­ně sku­teč­né­mu pří­bě­hu, na němž je film zalo­žen.

Do toho­to sku­teč­né­ho pří­bě­hu se čás­teč­ně pono­řil nikdo men­ší než reži­sér Vymítače ďáb­la William Friedkin v doku­men­tu Dábel a otec Amorth z roku 2017 a stav exor­cis­mu v sou­čas­né Itálii byl ješ­tě podrob­ně­ji popsán v doku­men­tu Deliver Us z roku 2016. Papežův vymí­tač sto­jí za zhléd­nu­tí, pro­to­že se těch­to témat ale­spoň dotý­ká, i když na kon­ci vítě­zí holly­wo­od­ská klišé.

Poznámka pro tuzem­ské divá­ky: asi 15 pro­cent Papežova exor­cis­ty je v ital­šti­ně, špa­něl­šti­ně a lati­ně, na praž­ských plát­nech pou­ze s čes­ký­mi titul­ky.

---

---

Tento článek původně napsal Jason Pirodsky pro The Prague Reporter a do češtiny jej přeložil Jiří Borový

---