Papežův vymítač

(3 hlasů, průměr: 5,00 z 5)

Loading...

Hlavní vati­kán­ský exor­cis­ta Gabriele Amorth (Russell Crowe) se v roce 1987 sna­ží vyšet­řit děsi­vé posed­nu­tí mla­dé­ho chlap­ce Henryho (Peter DeSouza-Feighoney). Nakonec však odha­lí po sta­le­tí sta­ré spik­nu­tí, kte­ré se Vatikán zou­fa­le sna­žil uta­jit....

Gabriele Amorth byl sku­teč­ným exor­cis­tou, kte­rý dle svých slov za svůj život vyko­nal na deset tisíc vymí­tá­ní, napsal o své boha­té kari­é­ře exor­cis­ty něko­lik knih a je tako­vou posta­vou, na kte­ré by se něja­ký fil­mo­vý námět dal vlast­ně vysta­vět snad­no. Filmů o vymí­tá­ní ostat­ně díky fak­tu, že jsou aktu­ál­ně v kur­zu, není nikdy dost, již na pod­zim ostat­ně dojde k návra­tu Vymítače ďáb­la. Právě původ­ní Vymítač ďáb­la z roku 1973 i po 50 letech pla­tí za zásad­ní horo­ro­vý mil­ník, kte­rý pře­de­vším zvlá­dá i po letech v divá­cích vyvo­lá­vat mra­že­ní. A prá­vě v kon­tex­tu aktu­ál­ní doby při­chá­zí ide­ál­ní čas na zamyš­le­ní. Není už mož­ná kon­cept vymí­tá­ní tak kra­pet vyčer­pán? A nebo snad prá­vě čer­pá­ní ze sku­teč­ných zku­še­nos­tí Gabriela Amortha může fun­go­vat?

Hned na začá­tek je nut­né se smí­řit s tím, že je Papežův vymí­tač sku­teč­ným udá­los­tem nej­spíš věr­ný zhru­ba tak jako je série V zaje­tí démo­nů věr­ná sku­teč­ným pří­pa­dům Eda a Lorraine Warrenových. V režii Juliuse Averyho vzni­ká film, kte­rý vlast­ně má něja­kou řeme­sl­nou kva­li­tu, jeho pro­blém ovšem tkví sku­teč­ně v tom, že je jeho kon­cept vymí­tán ďáb­la v rám­ci fil­mo­vé­ho média kra­pet vyčer­pán, Papežův vymí­tač poté inves­ti­ci do rea­li­za­ce podob­ných pro­jek­tů do budouc­na úpl­ně obhá­jit nezvlád­ne. I pro­to, že Avery za režij­ní žid­li postrá­dá něja­ké výraz­něj­ší nápa­dy, nezvlá­dá vlast­ně kdo­ví­jak pra­co­vat se samot­ným napě­tím a strach vlast­ně nejde ani z ústřed­ní­ho Démona, kte­rý se aspoň může spo­leh­nout na nese­lhá­va­jí­cí dabing Ralpha Inesona, nový Pazuzu se ovšem jed­no­du­še neko­ná.

S Russellem Crowem v roli Amortha je to kra­pet slo­ži­té. Crowe na jed­nu stra­nu půso­bí dojmem, že si roli poměr­ně uží­vá, kra­pet slo­ži­těj­ší je to ovšem s tím, že se Crowe zřej­mě sna­ží Amortha pojmout jako něko­ho, kdo je tro­chu nad věcí. V jed­nu chví­li tak vydá­vá kukač­čí zvu­ky a posed­nu­tí démo­nem už vlast­ně vní­má jako den­ní chle­ba, záro­veň chce ovšem film pra­co­vat s něja­kým osob­ním trau­ma­tem, v jis­té for­mě s Amorthovými netra­dič­ní­mi meto­da­mi a samot­nou zdán­li­vě jed­no­du­chou záplet­ku chce násled­ně zaba­lit do kom­pli­ko­va­né­ho spik­nu­tí. Film chce tak opro­ti podob­ným nad­při­ro­ze­ným horo­rům mít kra­pet vět­ší měřít­ko, oka­tě si kra­pet ote­ví­rá dve­ře do budouc­na, v souč­tu mu ovšem nej­víc pod­ko­pá­vá sna­ha o něja­ké vět­ší měřít­ko, kte­ré pře­de­vším v závě­ru zvlá­dá půso­bit až kari­ka­tur­ně. Na komor­něj­ší a přes­to emo­ci­o­nál­ně funkč­něj­ší tri­lo­gii V zaje­tí démo­nů se rázem vzpo­mí­ná mno­hem snaž.

Ploše v souč­tu vychá­zí sna­ha o to vybu­do­vat u obět­ní rodi­ny něja­ká emo­ci­o­nál­ní pou­ta, kte­rá by v závě­ru při­nes­la něja­kou emo­ci­o­nál­ní katar­zi, stej­ně tak v zása­dě nefun­gu­je něja­ká sna­ha o to pra­co­vat s trau­ma­tem samot­né­ho Amortha. Skutečný Amorth byl tím člo­vě­kem, kte­rý širo­ké veřej­nos­ti před­sta­vil exor­cis­mus v kra­pet jiném svět­le, sku­teč­né auten­ti­ci­tě jeho výro­ků pocho­pi­tel­ně při­spí­vá to, zda člo­věk věří, že sku­teč­ně dochá­ze­lo k reál­ným posed­nu­tím ďáblem.  Mnoho momen­tů chce být atmo­sfé­ric­kých, v souč­tu jsou ovšem o pozná­ní směš­něj­ší, než byl zřej­mě jejich úmy­sl. Scenáristické duo Michael Petroni a Evan Spiliotopoulos za pocho­du sku­teč­ně postrá­dá nápa­dy, v jis­tých momen­tech je poté nevy­hnu­tel­ně vidět čer­pá­ní ze zmí­ně­né­ho Vymítače ďáb­la, kte­ré­mu ovšem chy­bí i vyvo­lá­vá­ní podob­ně nepří­jem­ných emo­cí.

 Avery v zása­dě umí řemes­lo, kte­rá je v pří­pa­dě Papežova vymí­ta­če tako­vou neu­rá­že­jí­cí ruti­nou. Nejméně ruši­vě zní pocho­pi­tel­ně pří­zvuk Franca Nera v roli pape­že Jana Pavla II., u Russella Crowea a ostat­ních to bolí o pozná­ní více (i pří­zvuk Crowea je v jis­té míře kome­di­ál­ním zla­tem). Atmosféře ale­spoň v jis­té míře při­spí­vá hud­ba Jeda Kurzela, jen scé­ny s nad­při­ro­ze­nem nevy­hnu­tel­ně postrá­da­jí něja­kou výraz­něj­ší kre­a­ti­vi­tu a finá­le doka­zu­je, že je méně někdy sku­teč­ně více.

Gabriele Amorth je jis­tě člo­vě­kem, o kte­rém by mohl vznik­nout zají­ma­vý doku­ment, film inspi­ro­ván jeho vymí­tá­ním ovšem doka­zu­je, že jsou fil­my o exor­cis­mu zdán­li­vě více­mé­ně vyčer­pa­né. Julius Avery dodá­vá jen sluš­né řemes­lo, herec­ký výkon Russella Crowea je ovšem spí­še oříš­kem a ve výsled­ku si Papežův vymí­tač vět­ším měřít­kem ukou­sá­vá až pří­liš vel­ký a nestra­vi­tel­ný kus. Neurážející horo­ro­vá ruti­na. Nic víc, nic míň....

Verdikt: 55 %

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře