Paranormal Activity (2007)

Zhruba před čtyř­mi lety ten­to film sla­vil poměr­ně sluš­ný komerč­ní úspěch neje­nom v našich kinech. Jak mám občas ve zvy­ku, tak jsem se na něj podí­val až s urči­tým časo­vým odstu­pem. Jsem poměr­ně horor - fri­en­dly divák, tak­že jsem se zce­la logic­ky těšil na zají­ma­vý záži­tek.
Hororové fil­my jsou - podob­ně jako jiné fil­my - snad­no děli­tel­né do dvou sku­pin, na dob­ré a špat­né. Optimisticky ladě­ní jedin­ci občas říka­jí, že i na tom špat­ném fil­mu se dá najít vždy něco dob­ré­ho. Je to asi jako s lid­mi, jsou lidé dob­ří a lidé špat­ní. O těch špat­ných si může­me mys­let coko­liv, ale i na nich se vět­ši­nou dá najít cosi sub­jek­tiv­ně dob­ré­ho. Nebo se na toto hloupé tvr­ze­ní může­me krás­ně vykaš­lat a rov­nou si mys­let, že všich­ni lidé jsou v zása­dě dob­ří - obvykle to ale kon­čí tak, že dotyč­né­ho, kte­rý daná slo­va vyř­kl, kdo­si ukři­žu­je, či zastře­lí (v sou­čas­né době pre­fe­ru­je­me dru­hou mož­nost)...
Proč tako­vý dlou­hý úvod plný blá­bo­lů? Podle mého názo­ru totiž doce­la dob­ře nasti­ňu­je celý film.
Pokud pat­ří poten­ci­ál­ní divák mezi milov­ní­ky krás­ných zábě­rů a sytých barev, tak u Paranormal Activity (dále jen PA) zaplá­če nad výděl­kem, neboť celý „film“ je točen na „han­dy kame­ru“, tak­že se v pod­sta­tě řadí do širo­ce se roz­růs­ta­jí­cí rodi­ny horo­ro­vých (nebo horo­ro­vě ladě­ných) sním­ků typu: Blairwitch, Cloverfield, či Deníky mrtvých. Nejblíže má asi k prv­ní­mu jme­no­va­né­mu, pro­to­že těží ze stej­né „stud­ni­ce nápa­dů“, tedy zaklá­dá svo­ji pod­sta­tu pře­váž­ně na sku­teč­nos­ti, že vlast­ně vůbec nic nespat­ří­te. Ne nadar­mo se říká, že nejdě­si­věj­ší je absen­ce tuše­ní co to tam na nás v té tmě čučí.... Film The Blairwitch Project tuto horo­ro­vou esen­ci dove­dl sko­ro k doko­na­los­ti (můj názor), vše do sebe zapa­da­lo a film „šla­pal“. PA se sice mož­ná inspi­ro­va­lo meto­dou, nicmé­ně výsled­né pro­ve­de­ní dost skří­pe. Určitě mi dáte za prav­du, když napí­ši, že u dob­ré­ho horo­ru by se člo­věk měl aspoň tu a tam báť (nebo vědět, že by se bát měl, ale jeli­kož je to hrdi­na odko­je­ný Romerem a Kingem, kte­rý má svůj práh děsu posu­nu­tý kam­si do absurd­na, tak se samo­zřej­mě jen tak něče­ho nelek­ne). U PA je ten pro­blém, že člo­věk se zrov­na moc nebo­jí. Děsivě vyhlí­že­jí­cích momen­tů tu sice něko­lik je, ale nejsou nijak sil­né, pokud tedy poten­ci­ál­ní divák není něja­ká třa­so­řit­ka, kte­rá bůhví­proč zaví­ta­la na pole těch­to fil­mo­vých výtvo­rů. Dalším pro­blé­mem jsou posta­vy, ke kte­rým jsem si jako divák doce­la obtíž­ně hle­dal ces­tu. Jejich minu­lost, moti­va­ce, či něja­ká lid­štěj­ší pre­zen­ta­ce prak­tic­ky zce­la absen­tu­je, tak­že zto­tož­nit se s nimi (a díky tomu se o ně i bát) je nemož­né. Někdo by mož­ná mohl namít­nout, že to vychá­zí z pod­sta­ty ono­ho sub­žán­ru (han­dy kame­ra), kte­rý se sna­ží vyvo­lat „could hap­pen“ efekt. Může být, ale i tak se z toho dá doce­la snad­no „vybrus­lit“, což doká­zal tře­ba Cloverfield.
„Could hap­pen“ efekt má nej­vět­ší sílu v tom, že vám uka­zu­je věci, kte­ré si klid­ně - díky vzhle­du a la domá­cí video - může­te před­sta­vit i u sebe v obý­va­cím poko­ji. PA se to moc neda­ří, k čemuž jis­tě napo­má­há i to, že se zabý­vá věc­mi nad­při­ro­ze­ný­mi bez něja­ké­ho alter­na­tiv­ní­ho vysvět­le­ní. Možná tím, něko­ho zkla­mu, ale já osob­ně mám z podob­ných fil­mů čas­to pocit, že namís­to horo­ro­vě půso­bí tro­chu komic­ky, neboť tyto ele­men­ty nepat­ří do naše­ho raci­o­nál­ně pozi­ti­vis­tic­ké­ho vní­má­ní svě­ta. Daleko vět­ším horo­rem by bylo vzít si „han­dy kame­ru“ na finanč­ní úřad, či do sídel poli­tic­kých stran. „Could hap­pen“ efekt by nabral na síle.... Většina lidí si pod­le mého názo­ru horo­ry spo­ju­je pri­már­ně s kla­sic­kým fil­mo­vým obra­zem (Úsvit mrtvých, Osvícení, apod.), pro­to­že to je pro­stor, se kte­rým si naše spo­leč­nost para­nor­mál­ní jevy aso­ciu­je.
Něco k pří­bě­hu. Mladá dvo­ji­ce Katie a Micah byd­lí v domě, kde se začí­na­jí dít div­né věci, hýbou se tam lust­ry, jsou sly­šet pra­po­div­né zvu­ky. Začnou to řešit tak, že si tyto jeví nahrá­va­jí na kame­ru. Začátek fil­mu je zastih­ne v pod­sta­tě zce­la v dob­ré nála­dě, což mě tedy tro­chu pře­kva­pi­lo, neboť - jak se divák dozví o něko­lik minut dále - Katie tyto stal­ke­ři z jiných svě­tů pro­ná­sle­du­jí už od 8 let. Na hol­ku, kte­rou od mala děsí stra­ši­dla mi tedy při­šla nějak pode­zře­le nor­mál­ní, až člo­věk zís­ká z prv­ních minut dojem, že oba hlav­ní hrdi­no­vé se na něja­ké démo­ny vykaš­lou a budou s kame­rou radě­ji točit něja­ké hanba­té věci (bohu­žel, netočí...„could hap­pen“ efekt...). Volají sice poté něja­kým démo­no­lo­gům a podob­ným pochyb­ným pro­fe­sím (to jsou krom démo­no­lo­gů i práv­ní­ci a lidé z finanč­ní­ho úřa­du, kte­ří se ale na scé­ně vůbec neob­je­ví, což kvi­tu­ji jako nedo­sta­tek, pro­to­že tepr­ve poté by mohl ten pra­vý horor začít), což zrov­na moc nepo­mů­že.
A to je vlast­ně celý pří­běh, zbý­vá už jen závěr, kte­rý tu nepro­zra­dím, ne pro­to, že by byl nějak šoku­jí­cí, ale pro­to, že se to pros­tě a jed­no­du­še nedě­lá.

---