Paul Johnson - Ježíš (životopis pro 21. století)

Životopis Ježíše Krista od his­to­ri­ka Paula Johnsona je vel­mi čti­vou a zají­ma­vou kni­hou, kte­rou autor věno­val této význam­né osob­nos­ti (neje­nom) sta­ro­vě­ku. Johnson je věří­cí člo­věk a na jeho díle se to odrá­ží. Pokud by tedy k této kni­ze při­stu­po­val strikt­ní ate­is­ta, tak asi mno­hých pasá­ží bude pova­žo­vat za ztrá­tu času, nicmé­ně i tak kni­ha obsa­hu­je poměr­ně zají­ma­vý popis soci­ál­ních a poli­tic­kých pomě­rů, kte­ré v Kristově době byly v Palestině, potaž­mo v celém řím­ském impé­riu.

Krom popi­sů udá­los­tí ze živo­ta Ježíše nabí­zí Johnson i něko­lik svých spe­ku­la­cí. Domnívá se kupří­kla­du, že rodi­na Josefa byla do urči­té míry zámož­ná, což doklá­dá růz­ný­mi odka­zy na evan­ge­lia, kde tro­chu lze „číst mezi řád­ky“ (např. rodi­na čas­to puto­va­la do Jeruzaléma, což by si jako chudá asi moh­la jen těž­ko dovo­lit). O Ježíšovi (kte­ré­ho defi­nu­je jako auto­di­dak­ta) se Johnson dále domní­vá, že patr­ně po něja­kou část živo­ta půso­bil jako pas­týř, neboť prá­vě ovce a péče o ně dost pře­vlá­da­jí v jeho výro­cích a podo­ben­stvích.

Kniha však obsa­hu­je něko­lik tvr­ze­ní, kte­ré jsou pod­le mého názo­ru i z nábo­žen­ské­ho hle­dis­ka mini­mál­ně spor­né. Jedná se napří­klad o doslov­nou auten­ti­ci­tu jed­not­li­vých evan­ge­lií, kdy Johnson z opa­ko­vá­ní někte­rých slov a pří­bě­hů sou­dí, že je to důka­zem, že jejich pod­kla­dem je vyprá­vě­ní pří­mé­ho účast­ní­ka. Jiné teo­rie však hovo­ří o tajem­ném pra­me­ni „Q“, kte­rý mohl stát na inspi­rač­ním poza­dí všech (synop­tic­kých) evan­ge­lií. Vím, neře­ši­tel­ná otáz­ka.

V rám­ci mož­né­ho se Johnson pokou­ší i o fyzic­kou rekon­struk­ci Ježíše, což je samo­zřej­mě krok vel­mi nesnad­ný, neboť se neza­cho­va­la o této oblas­ti žád­ná písem­ná zprá­va, čas­tou jsou však v evan­ge­li­ích zmí­ně­ny jeho „význam­né pohle­dy“, či věty typu „upřel zrak“, z čehož sou­dí, že měl asi výraz­né, pou­ta­vé oči.

Ježíš je v Johnsonově podá­ní vní­mám více jako před­sta­vi­tel řec­ké­ho myš­le­ní, než myš­le­ní judais­tic­ké­ho, sna­žil se lid o víře pře­svěd­čit, ne se jim pre­zen­to­vat pomo­cí zázra­ků. „Ježíš učil, že prav­da je rozu­mo­vá, že konat dob­ro má smy­sl a že je rozum­né řídit se jeho uče­ním a poslou­chat Boží při­ká­zá­ní. Měl tak mno­hem blí­že k posto­ji řec­ké­mu než židov­ské­mu...“ Tvorbu zázra­ků se sna­žil ome­zit na nut­né mini­mum, když už něja­ký pro­ve­dl, tak čas­to nabá­dal svěd­ky k tomu, aby o tom nikde radě­ji nemlu­vi­li. To urči­tě neby­lo jen díky vro­ze­né skrom­nos­ti.

Ježíš je v kni­ze také sta­ven jako pro­ti­klad ke svě­tu teh­dej­ších fari­zejů, jako pro­ti­klad ke svě­tu spou­ta­né­mu - čas­to nesmy­sl­ný­mi - pra­vi­dly (např. při roz­tr­že­ní velek­ně­zo­va odě­vu musí být trh­li­na veli­kos­ti pěs­ti a nesmí být nikdy opra­ve­na...) i jako pro­ti­klad stá­ří (vět­ši­na fari­zejů byli dneš­ní ter­mi­no­lo­gií seni­o­ři) a mlá­dí (Kristus a jeho učed­ní­ci). Určitý pro­ti­klad lze chá­pat i v nahlí­že­ní na ženy, kte­ré v té době na Blízkém výcho­dě roz­hod­ně neby­ly rov­ný­mi obča­ny (důvo­dem k zapu­ze­ní man­žel­ky mohl být i zka­že­ný oběd...). Ježíš však bral ženy jako rov­né bytos­ti, tvo­ři­ly vel­ké pro­cen­to jeho pod­po­ro­va­te­lů a mno­hé z nich s ním byly až do oka­mži­ku smr­ti, bavil se a veče­řel kupří­kla­du i s pro­sti­tut­ka­mi.

„Podstatou křes­ťan­ství je při­po­dob­ně­ní se Kristu. Evangelia uka­zu­jí, jak se doko­na­lý člvoěk cho­vá, mys­lí a mlu­ví. Napodobováním Krista, jak to jen bylo v jejich ome­ze­ných silách, ti, kdo ho násle­du­jí už přes dva tisí­ce let, uči­ni­li ten­to svět lep­ším mís­tem a umož­ni­li mno­hým z těch, kdo ho obý­va­jí, vést plněj­ší a šťast­něj­ší život.“

Na zákla­dě zkou­má­ní evan­ge­lií sesta­vu­je Johnson jakési „nové Ježíšovo desa­te­ro“, ze kte­ré­ho bych vybral asi tyto polož­ky, „vyrůst ve sku­teč­nou osob­nost“ (se svo­bod­nou vůlí), odpor k bigot­nos­ti a dogma­tům (autor tvr­dí, že všech­ny pří­nos­né strán­ky křes­ťan­ství, osví­cen­ství, apod. byly úspěš­né, pokud si jejich vůd­ci zacho­va­li ote­vře­nou mysl, a neú­spěš­né, pokud pod­leh­li dogma­tu a „korekt­nos­ti“ (str. 126.), vel­mi zají­ma­vých „při­ká­zá­ním“ je i „ochra­na a věr­nost pří­ro­dě“.

Jak jsem již psal v úvo­du, kni­ha Ježíš je pod­le mého názo­ru vel­mi zají­ma­vá, nabí­zí pohled na vznik křes­ťan­ství a na osob­nost její­ho „zakla­da­te­le“, kte­rý nám díky docho­va­ným tex­tům i přes pro­past dvou tisí­ci­le­tí vyvstá­vá rela­tiv­ně plas­tic­ky. Zároveň kni­ha pou­ka­zu­je na význam křes­ťan­ství pro dneš­ní dny (pře­pl­ně­né laci­nou eso­te­rií a „cool“ new age­ov­ský­mi prak­ti­ka­mi) a kon­čí zají­ma­vým pou­ka­zem na G. K. Chestertona, kte­rý si tu dovo­lím odci­to­vat, „Není to tak, že by křes­ťan­ství, kte­ré je jeho (Ježíšovým) odka­zem, bylo vyzkou­še­no a neo­svěd­či­lo se. Jak kdy­si napsal G. K. Chesterton, bylo shle­dá­no obtíž­ným a zůsta­lo nevy­zkou­še­no. Stále je nám však k dis­po­zi­ci.“

---