ROZHOVOR S REŽISÉREM JIŘÍM VEJDĚLKEM
Kde jste se poprvé setkal s knihou Poslední aristokratka? Napadlo vás hned, že by to mohla být dobrá filmová komedie?
V knihkupectví. Mrkla na mě z regálu se současnými bestsellery. Hned jsem se začetl a říkal si: „Hergot, z toho by mohla být dobrá komedie.“ Byl v ní jemný ironický humor, ve kterém jsem slyšel ozvěnu Jirotkova Saturnina, a přitom i řízná situační komika a černý humor, který mám také velice rád. Okamžitě jsem se sháněl po autorských právech, ale zjistil jsem, že už jsou pryč, a tak jsem s lítostí vidinu této komedie pustil z hlavy. Po letech mi však zavolali Ondřej Zima a Silvie Michajlova ze společnosti Evolution Films, kteří autorská práva vlastnili, a nabídli mi, jestli bych nechtěl Poslední aristokratku zfilmovat. Říkal jsem si: „Když si o to ta kniha tak koleduje, tak proč ne.“ A pustili jsme se do toho.
Mluvil vám autor knižní předlohy spisovatel Evžen Boček nějak do scénáře nebo natáčení?
Vůbec ne. Dal mi naprostou volnost. Jen jsem mu potom, co se seznámil s mou předcházející filmografií, musel slíbit, že mu v Miloticích, kde jsme natáčeli a kde je dosud kastelánem, nebudu pořádat a režírovat žádné orgie. To jsem mu splnil. Poslední aristokratka je tak oproti mým předchozím komediím daleko cudnější, až bych řekl rodinná podívaná. Pikantní historky se ve filmu vypráví jen o prastrýci, který si kdysi před staletími po bitvě s Turky přivezl na Kostku půlku harému a ve svém milostném kabinetu s nimi potom podnikal milostné pokusy. Díky tomu se mu začalo přezdívat Velký prasák.
Knihy jsou psány jako deníkový záznam, vypravěčkou je mladá aristokratka Marie. Snad nebude filmem provázet vnitřní hlas Marie, jak se v takových případech nabízí?
Ne, to jsem si hned zpočátku zakázal. Filmový příběh se má vyprávět obrazem a jednáním postav. Vnitřní hlas dovysvětlující děj je berlička, bez které jsem se chtěl obejít. Navíc s deníkovým způsobem literárního vyprávění je ve filmu trochu potíž. Panu Bočkovi se pro knihu velice dobře hodí, protože může nenásilně přivádět na Kostku další a další hrdiny a plynule je uvrhnout do dalších a dalších situací, přičemž konec je v nedohlednu. Film a filmový divák však nějaký závěr a konec chce a vyžaduje. Proto jsem pro filmovou verzi musel vymyslet zápletku, která by se nějak rozvíjela, vrcholila a končila, aby diváci v kině během sledování čekali, co bude dál a jak to s rodinou Kostků dopadne.
Příznivci knih Evžena Bočka na sociálních sítích s napětím diskutovali obsazení jednotlivých stěžejních postav. Podle prvních ohlasů se zdají být fanoušci spokojeni. Jak jste k obsazení jednotlivých rolí dospěl?
Obsazení je pro režiséra vždy klíčové. Předchází-li filmovému příběhu hojně čtená kniha, je to ještě složitější. Musíte brát v potaz vysněnou představu čtenářů, kteří nad obsazením mohli uvažovat ještě dříve než vy. Ptal jsem se schválně přátel ve svém okolí, kteří Poslední aristokratku četli, jestli si nad jejími stránkami dosazovali do postav někoho konkrétního. Většinou mě zahrnuli popisy pitoreskních lidí ze svého okolí, které jim knižní figury připomínali. „Ten lazar Krása je celej náš strejda. Ten taky chytí vždycky všechno, včetně falešný březosti.“ Nebo: „Ta Tichá, to je úplně moje tchyně. Z ní taky táhne kořalka v jednom kuse,“ a tak podobně.
Pokud jsem se pídil po hereckých představitelích, dlouze se odmlčeli a potom na mě vysypali jména herců, kteří byli sice skvělí, ale z nichž je řada již celá desetiletí po smrti a ani za svého života by se nemohli vzájemně potkat tak, aby si spolu zahráli třeba věrohodný manželský pár. Tak je to s představou čtenářů o obsazení často. Buď je mlhavé, nebo neuskutečnitelné. Takže obsazení Poslední aristokratky jsem nakonec volil podle sebe a svého citu.
Která z postav v Poslední aristokratce je vám nejbližší?
V každé z postav se trochu vidím. V Poslední aristokratce jsem asi nejvíc podobný Frankovi, hraběti z Kostky, protože to je snílek, který chce, aby vše bylo perfektní, jeho blízcí byli spokojeni, a je ochotný pro to udělat téměř cokoli. Z té zodpovědnosti mu jde občas trochu hlava kolem. Přesně takhle se často cítím při natáčení. Proto jsem i do upoutávky na film trochu sebeironicky umístil titulek se svým jménem za repliku Vojty Kotka alias právníka Bendy: „… to by si uvázal na krk jen úplný blázen.“
Jak jste se vlastně v Poslední aristokratce vypořádal s angličtinou? Na zámek přijíždějí Čechoameričané. Budeme tedy v kině při Poslední aristokratce číst podtitulky?
Naštěstí ne. S tímto problémem mi výrazně pomohl samotný Frank Kostka. Jako správný učitel svou ženu i dceru přiměl naučit se dobře česky, takže jejich výslovnost je ukázková. Svou důsledností a přísností mi ze srdce odvalil jako filmovému autorovi velký balvan, protože jinak bych musel jeho ženu a dceru obsadit americkými herečkami, aby jejich angličtina byla věrohodná. Nakonec i samotného Franka bych musel najít mezi americkými herci. České postavy by jim ale potom v půlce devadesátých let jen těžko v angličtině rozuměly, takže by to ve scénách bylo samé: „Cože?“ „Co říkal?“ Nejspíš bychom se přes samé překládání nedostali v ději příliš daleko za seznamovací scénu. Figury by si navzájem musely stále něco vysvětlovat, a to by byla pro diváky strašná nuda. Dokonce jsem zkoušel Marii a Vivien češtinu trochu pokazit a nechat je mluvit lámaně, ale to se snese u vedlejší postavy, která má pár replik, ale ne u takhle důležitých charakterů. Po pár scénách vám lámaná čeština začne být strašně protivná.
Děj filmu se odehrává v devadesátých letech. Tomu jste jistě museli podřídit i kostýmy. Jak bylo těžké sehnat dobové oblečení? A jak hercům modely z „devadesátek“ nakonec sluší?
Základní silueta a střihy z devadesátých let se teď zrovna vrací do módy. Takže divák se může něčím dokonce i inspirovat. Důkazem toho je Zdeněk Piškula, který si chtěl během natáčení odkoupit část svého kostýmu - vzorovaný svetr ve stylu divokých devadesátek. A to se v té době teprve narodil. Samozřejmě, sehnat třicet let staré kousky nebylo snadné. Kostýmní výtvarnice Katarína Hollá se svými kostymérkami prohrabaly všechny naše skříně, takže i já jsem nakonec do filmu přispěl pěknými vysloužilými kalhotami. Navíc v místech natáčení vykupovali od místních obyvatel zachovalé kousky a v Praze, Brně a Bratislavě prošmejdily všemožné bazary, aby získaly oblečení jak pro české turisty navštěvující zámek Kostka, tak především vzácné americké kousky pro rodinu Kostkových. Důkazem, že kostýmy v Poslední aristokratce jsou skutečně dobové, je i to, že když jsem si oblékl bundu, ve které jsem měl hrát jednoho z „muflonů“, jak návštěvníkům Kostky říká kastelán Josef, v její kapse jsem nalezl složené staré číslo humoristického časopisu Dikobraz z roku 1993. Dokonce jsem v něm měl otištěný vlastní kreslený vtip. V tu chvíli na mě ta doba a hříchy mládí doslova dýchly.
Co na tom obrázku bylo?
Bylo to zimní lednové vydání. Na kresbě dva promrzlí stařečci prosí před krematoriem, aby je pustili dovnitř, aby se mohli trochu ohřát. Zjevně jsem už tehdy holdoval černému humoru.
Užili jste si při natáčení také pořádnou zimu?
To mi povídejte. Zámky se nedají příliš vytápět, protože by to poškodilo staré obrazy a nábytek. Takže když se diváci budou v kině dobře dívat, všimnou si, že při některých replikách jde hercům pára od úst. To i mně mrzl úsměv na rtech.
Jak jste vlastně vybíral zámek, který v Poslední aristokratce představuje Kostku?
Důkladně. Jako bych obsazoval jednu z hlavních postav příběhu. Na fotografiích jsem viděl snad všechny české zámky, na desítkách z nich jsem se byl i podívat. Na obhlídky jsem si pak nosil i vlastní papuče. Chtěl jsem, aby Kostka splňovala mou představu, kterou jsem měl při čtení knihy a která byla ve všech ohledech perfektní. Nakonec jsme filmovou Kostku s panem architektem Martinem Kurelem a panem kameramanem Vladimírem Smutným složili z pěti zámků.
Má natáčení na zámcích nějaké zvláštnosti, které jste u předcházejících filmů nezažil?
Jistě. Kromě toho, že herci i štáb museli být nabalení jako pumpy a krýt pod kostýmy ještě několik dalších zateplovacích vrstev, jsou velkolepé zámecké prostory velice náročné na svícení. Osvětlovačská parta pod vedením vrchního osvětlovače Slávka Mikovce a pod taktovkou kameramana pana Vladimíra Smutného celé dny a noci před natáčením roztahovala po zámcích a kolem nich kilometry kabelů. Stavěli lešení a na něm zapojovali lampy. Místním obyvatelům se muselo zdát, že jejich zámek se připravuje na generální rekonstrukci. Ovšem jen díky takovéto pilné práci můžete v Poslední aristokratce obdivovat zámky tak, jak je při běžné turistické obhlídce nikdy neuvidíte. Můžete žasnout, jak vypadá obří jídelna osvětlená jen svíčkami, můžete zakusit jaké to je projít se noční zámeckou chodbou jen s petrolejkou v ruce. Obdivovat, jak to sluší zámeckému schodišti, když se do jeho velkých oken opře zimní slunce a vzduchem poletuje prach zvířený uklízející paní Tichou v podání Elišky Balzerové, která tančí mezi sochami s prachovkou v ruce. A co teprve, když ranní úsvit prozáří zámeckou kuchyni a zámkem zavoní čerstvé koblihy.
Jaký máte vztah k prostředí aristokracie? Je vám něčím blízké?
Pocházím z naprosto plebejského prostředí. Ovšem podle ústně tradované historky by prý i ve mně mohlo být pár kapek modré krve. Můj praděda údajně pracoval na začátku minulého století jako podkoní u jakési italské šlechtické rodiny, kde se do něho jedna z aristokratových dcer zamilovala. Praděda neváhal a proti vůli jejích rodičů šlechtičnu unesl a založil s ní naprosto nearistokratický rod, který nakonec doputoval až do Čech. Je to jen rodinné vyprávění, po důkazech jsem se nepídil, ale musím přiznat, že určitý jižní temperament a chuť unést jakoukoli zajímavější dceru z okolí jsem u sebe občas pozoroval.
Jinak jsem šlechtický život a zvyklosti studoval v dokumentech. Jejich vztah k rodovému dědictví a zodpovědnost k odkazu předků mě zaujaly. Oni vlastně veškerý majetek nevlastní, mají ho jen svěřený a propůjčený od předcházejících generací a zase ho musí v co nejlepším stavu předat svým potomkům. Pod tímto dojmem jsem Poslední aristokratku psal a točil. Bude, věřím, tak trochu také o hodnotách, které nás přesahují.
Točíte komedie často. Čím vás tak přitahují?
Považuji komedii za skutečně královský žánr. Musí být psána i točena s naprosto plným nasazením a provedena s hodinářskou přesností. Při tom všem musí vypadat lehce a samozřejmě, jako by to byla ta nejjednodušší věc na světě. Při natáčení mě nad vodou udržuje vidina, že po vší té dřině a pečlivosti, kterou musíme komedii věnovat, je na konci smích diváků. To je sladká odměna.
Je Poslední aristokratka ryzí komedie? Dal by se k ní připojit i jiný přívlastek?
S přívlastky bych byl opatrný. Z mé filmografie je Poslední aristokratka skutečně asi nejčistší komedií, protože tentokrát diváky ušetřím toho, že bych nechal zemřít některou z důležitých postav. I když některé mají namále. Jediný přívlastek, který bych možná Poslední aristokratce přidal, je zimní komedie. Tak trochu cítím vzdálenou spřízněnost mezi Poslední aristokratkou a Účastníky zájezdu. Obojí jsou adaptacemi knižního bestselleru, ale zatímco Účastníci zájezdu byli komedií letní, je pro mě Poslední aristokratka komedií zimní. Zatímco v Účastnících zájezdu vyjíždějí Češi do zahraničí, v Poslední aristokratce přijíždějí hosté ze zahraničí do Čech.
A jak byste na svůj nejnovější film Poslední aristokratka pozval diváky?
Pokud si diváci chtějí přijít do kina pro kus dobré nálady, ať klidně zajdou na Poslední aristokratku. Určitě jim dopřejeme štědrou porci zábavy. Věřím, že Poslední aristokratka je zimní komedie, která je zahřeje.
