Rozchod Nadera a Simin [85%]

Letošní ceny aka­de­mie při­nes­ly nejed­no pře­kva­pe­ní. Pominu-li teď zále­ži­tos­ti nesmy­sl­ných nomi­na­cí, kte­ré už byly něko­li­krát roze­bí­rá­ny, ode­hrá­lo se na letoš­ních Oscarech hned něko­lik zázra­ků. Mimo to, že si hlav­ní ceny odne­sl němý film The Artist, kte­rý si zaslou­že­ně odne­sl i cenu pro nej­lep­ší film, totiž v pás­mu cizo­ja­zyč­ných fil­mů zabo­do­va­lo Íránské dra­ma Rozchod Nadera a Simin. Tento zdán­li­vě nená­pad­ný sní­mek ovšem neza­bo­do­val pou­ze jako vůbec prv­ní Íránský film oce­ně­ný cenou aka­de­mie za nej­lep­ší cizo­ja­zyč­ný film, nasbí­ral po fil­mo­vých fes­ti­va­lech na desít­ky oce­ně­ní, včet­ně tří med­vě­dů na fil­mo­vém fes­ti­va­le v Berlíně. Bude ten­to sní­mek pomy­sl­ným odra­zo­vým můst­kem, kte­rý při­blí­ží východ­ní kine­ma­to­gra­fii i běž­né­mu divá­ko­vi?

Manželská dvo­ji­ce Nader a Simin sto­jí před těž­kým roz­hod­nu­tím. Simin chce aby její dce­ra Termeh vyrůs­ta­la ve svo­bod­ném pro­stře­dí za hra­ni­ce­mi a zís­ka­la tak svo­bod­ný život bez spo­le­čen­ské­ho útla­ku. Její man­žel Nader pro to ovšem nemá pří­liš pocho­pe­ní, neboť do zahra­ni­čí vyces­to­vat nehod­lá. Pečuje totiž o své­ho nemoc­né­ho otce, kte­rý trpí Alzheimerovou cho­ro­bou. Simin se pro­to roz­hod­ne k zou­fa­lé­mu kro­ku a požá­dá o roz­vod. Než však zís­ká man­že­lův sou­hlas, sám Nader se zaplé­tá do pro­blé­mů se záko­nem. Na péči o nemoc­né­ho otce nají­má nají­má totiž těhot­nou Razieh, kte­rá bude zdro­jem jeho nastá­va­jí­cích pro­blé­mů.

Íránská kine­ma­to­gra­fie se zatím netě­ší tako­vé­mu svě­to­vé­mu věhla­su, jako jiné, pře­de­vším evrop­ské národ­ní kine­ma­to­gra­fie. To by se ovšem díky tako­vým­to fil­mům moh­lo rela­tiv­ně hod­ně rych­le změ­nit. Stranou teď fakt, že je sní­mek teď vychva­lo­ván kde to jde. Jeho hlav­ní před­nost totiž leží tro­chu někde jin­de.  To co se mu totiž daří uká­zat celé­mu svě­tu napros­to pře­svěd­či­vě je fakt, že živo­ty lidí i v jiných kul­tur­ních a spo­le­čen­ských pomě­rech nejsou zase tak roz­díl­né. Každý má své osob­ní tra­ble, kaž­dý chce pro svo­ji rodi­nu jen to nej­lep­ší a do živo­ta kaž­dé­ho z nás zasa­hu­jí situ­a­ce, kte­ré ať už před­ví­dá­me nebo ne, for­mu­jí to kým jsme a bude­me. Přeneseme-li tak spo­le­čen­ské i nábo­žen­ské pomě­ry do evrop­ské­ho mode­lu, je pří­běh man­žel­ské dvo­ji­ce něčím, co se může, a čas­to děje, i u nás. 

O co víc, Asghar Farhadi při­ná­ší str­hu­jí­cí rodin­né dra­ma, kte­ré uka­zu­je všem napros­to jas­ně to, na co vět­ši­na dneš­ní pro­duk­ce zapo­mí­ná. Tím je fakt, že by v divá­ko­vi měl sní­mek vyvo­lá­vat růz­no­ro­dé emo­ce bez potře­by umě­le při­bar­vo­vat nebo uhla­zo­vat pří­běh do jas­né­ho rám­ce. Nesnaží se ani hrát hru cito­vé­ho vydí­rá­ní téma­ty, kte­ré se dotý­ka­jí vět­ši­ny, jako je to vidět u Hollywoodských dra­mat pomr­ká­va­jí­cích smě­rem k aka­de­mii. Samozřejmě se najdou lidé, kte­ří film odsou­dí na zákla­dě spo­le­čen­ských před­sud­ků ke stá­tům blíz­ké­ho výcho­du. 

Rozchod Nadera a Simin ale jas­ně uka­zu­je, že prá­vě před­sud­ky, ať už v jaké­ko­liv for­mě, mohou být nejen nepří­z­ni­vé ale mnoh­dy i nebez­peč­né. Není to však jen z důvo­du per­fekt­ně vrstve­né­ho scé­ná­ře, kte­rý drží celé dvě hodi­ny divá­ko­vu pozor­nost, proč bys­te měli dát Rozchodu šan­ci. Nader a Simin jsou totiž i po řeme­sl­né strán­ce skvě­le zvlád­nu­tou zále­ži­tos­tí, kte­rá nemá důvod se scho­vá­vat za před­ní svě­to­vé pro­duk­ce. Ruční kame­ra jen dokres­lu­je sil­nou míru divác­ké­ho zása­hu do osob­ní­ho živo­ta hlav­ní dvo­ji­ce a nejen jich. Díky téměř absen­ci hudeb­ní­ho dopro­vo­du si navíc divák nepři­pa­dá jako nezú­čast­ně­ný pozo­ro­va­tel sle­du­jí­cí postup­ný roz­pad man­žel­ské­ho pou­ta se vše­mi pro­blémy oko­lo, ale jako člen úzké­ho rodin­né­ho kru­hu, kte­rý pro­ží­vá dra­ma spo­leč­ně s hlav­ní­mi hrdi­ny. Vžití do postav je tedy při­ro­ze­né i přes nábožensky-společenský blok.

Rozchod Nadera a Simin je roz­hod­ně jedi­neč­nou zále­ži­tos­tí, kte­rá by nemě­la divá­ko­vi, kte­rý se zají­má o něco víc než jen vybuchu­jí­cí auta a absurd­ní humor, roz­hod­ně unik­nout. Osobitý náhled do Íránské spo­leč­nos­ti, ve kte­ré se ode­hrá­vá lid­ské dra­ma, záro­veň ovliv­ňu­jí­cí budouc­nost dal­ší gene­ra­ce totiž uka­zu­je něco, na co se v dneš­ní době zapo­mí­ná. A to je fakt, že film je požit­kem pro divá­ka, tedy by mu měl zpro­střed­ko­vat emoč­ní pro­ži­tek a ne jen hodi­nu a půl vyuměl­ko­va­ných postav bez chu­ti. 

Hodnocení: 85% 

Koktejl :