Thor: Ragnarok [65%]

Od málo­kte­ré mar­ve­lov­ky se čeka­ly tako­vé věci, jako od tře­tí­ho Thora. V pod­sta­tě tře­tí mar­ve­lov­ka letoš­ní­ho roku by totiž měla v rám­ci toho­to fil­mo­vé­ho vesmí­ru hrát důle­ži­tou roli jako pomy­sl­ný úvod k tře­tím Avengers a navíc Thorova sólo­vá série jako­by byla tak tro­chu ve stí­nu slav­něj­ších kole­gů. Navíc po čás­teč­ném prů­švi­hu, jakým byl dru­hý díl s názvem Thor: Temný svět má tenhle sever­ský bůh roz­hod­ně co napra­vo­vat. Dokázal se tenhle Avenger před dal­ší týmov­kou vyšvih­nout do popře­dí s novým tvůr­čím týmem nebo i ten­to­krát skon­čí jeho dob­ro­druž­ství až někde na chvos­tu mar­ve­lác­ké­ho kolo­su?

Po udá­los­tech ze Sokovie se Thor (Chris Hemsworth) vra­cí domů na Asgard, aby vyšet­řil ty podiv­né vize, kte­ré jej od té doby trá­pí. Když pora­zí démo­na Surtura, kte­rý byl přímým ohro­že­ním Asgardu jako strůj­ce kon­ce svě­ta Ragnaroku, vra­cí se zpět do krá­lov­ské­ho palá­ce, kde nalé­zá své­ho bra­t­ra Lokiho (Tom Hiddleston) v přestro­je­ní za jejich otce Odina (Anthony Hopkins). To ovšem spus­ti­lo koloběh udá­los­tí, kte­rý vyús­tí v osvo­bo­ze­ní Hely (Cate Blanchett), kte­rá nejen, že má v plá­nu obsa­dit Asgard, chce si zot­ro­čit i zby­lé svě­ty a dobýt nové. Ve sna­ze zasta­vit ji ovšem Thor skon­čí bez své­ho moc­né­ho kla­di­va Mjolnir na cizí pla­ne­tě a v zaje­tí pořa­da­te­le gla­di­á­tor­ských zápa­sů Velmistra (Jeff Goldblum)...      

Thorova série byla pro mar­vel jakousi zakle­tou odboč­kou, kte­rá se tak tro­chu vymy­ka­la. Jednička pod vede­ním Kennetha Branagha byla sice zají­ma­vou podí­va­nou, dvoj­ka ovšem pro mno­ho lidí zna­me­na­la, pře­de­vším díky pro­mar­ně­né­mu poten­ci­á­lu, dno mar­ve­lác­ké­ho fil­mo­vé­ho vesmí­ru. S novým dohle­dem se ale tře­tí Thor roz­ho­dl zamí­řit ten­to­krát povět­ši­nou mimo Zemi (až na drob­né povin­né odsko­ky na zem a k ostat­ním posta­vám z toho­to vesmí­ru) a nabíd­nout divo­čej­ší podí­va­nou, kte­rá se neztra­tí i ved­le tako­vých Strážců gala­xie. A to je zatra­ce­ně zají­ma­vý krok vzhle­dem k tomu, jak tahle změ­na dove­de zamí­chat kar­ta­mi nejen pro toho­to hrdi­ny ale i pro celý vesmír Marvelu. 

Problém ale není v samot­ném odklo­nu k tak tro­chu jiné mar­ve­lov­ce, nicmé­ně s tím, jakým způ­so­bem je rea­li­zo­vá­na. Taika Waititi se uká­zal jako dosta­teč­ně oso­bi­tý tvůr­ce na to, aby podob­ně divo­kou a pře­de­vším znač­ně roz­ma­ni­tou jízdu doká­zal uko­čí­ro­vat od začát­ku do kon­ce. Problém je ovšem v tom, co vlast­ně kočí­ru­je. Thor: Ragnarok totiž i přes výraz­nou odliš­nost nejen od pře­de­šlé­ho dílu ale i od ostat­ních Marvelovek (jas­ný posun co se týče roze­bí­ra­ných moti­vů a sty­lu s jakým je pří­běh vyprá­věn) trpí podob­ný­mi pro­blémy, jako Thor: Temný svět. Ba co více, při­dá­vá i nové a záro­veň jen tuč­nou čarou pod­tr­hu­je pro­blémy, kte­ré se s Marvelem táh­nou už od začát­ku. 

I přes veš­ke­rou sna­hu totiž tře­tí Thor sto­jí a padá se scé­ná­řem, kte­rý svý­mi kva­li­ta­mi bohu­žel pří­liš neo­sl­nil a v pro­pa­ga­ci tak tro­chu kla­mal tělem. Dvě hodi­ny a něja­ké drob­né je totiž čas, kte­rý vám tahle komik­sov­ka zabe­re v kině, kte­ré ovšem nejsou napl­ně­ny něčím, co by vás takří­ka­jíc vytáh­lo na okraj sedač­ky a bohu­žel ale­spoň „zají­ma­lo“. Celé to totiž spí­še než celist­vý pří­běh s něja­kou gra­da­cí při­po­mí­ná sled nesou­ro­dých udá­los­tí, kde se stří­dá, odska­ku­je a mění atmo­sfé­ra kaž­dých pár minut. Celé to tak díky tomu půso­bí jako tři fil­my po veče­ru s lah­ví posklá­da­né dohro­ma­dy, aby to stá­lo za cenu plné­ho vstup­né­ho. Jistě, pořád to není děs a běs kte­rý před­vá­dí kon­ku­ren­ce, přes­to otáz­ka po zhléd­nu­tí fil­mu co bylo vlast­ně lep­ší, jest­li Thor: Ragnarok nebo vše­o­bec­ně sla­bý Thor: Temný svět, není asi úpl­ně dob­rá vizit­ka. 

S tím jdou ovšem ruku v ruce bohu­žel i posta­vy. Zatímco titul­ní hrdi­na je pořád za fra­je­ra, ať už má syn­te­tic­ké lok­ny či niko­liv, u ostat­ních to už tako­vá hit­pa­rá­da ten­to­krát není. U Heimdalla (Idris Elba) by pro­spě­lo více pro­sto­ru, u ostat­ních je to pak spí­še pro­blém se samot­ným poje­tím. Redukce Lokiho na podiv­né­ho poskoka/chabého „hňu­pa“, podiv­ná změ­na v poje­tí posta­vy Bruce Bannera (Mark Ruffalo), nevy­u­ži­tý Karl Urban nebo ve výsled­ku úpl­ně jiná Hela, kte­rá toho pří­liš mno­ho nepřed­ve­de a půso­bí poně­kud podiv­ně a nesou­ro­dě jako posta­va (a ostat­ně i dia­me­t­rál­ně odliš­ně tomu, jakým způ­so­bem byla podá­na v trai­le­rech) a mís­to démo­nic­ké zápo­rač­ky, kte­rá by Marvelu koneč­ně moh­la dodat toho iko­nic­ké­ho padou­cha, je tahle posta­va pro­mě­ně­na v nic moc neří­ka­jí­cí snůš­ku pro­mar­ně­né­ho poten­ci­á­lu a otrav­nos­ti. Ono je asi doce­la vypo­ví­da­jí­cí fakt, že hlav­ní věc co člo­vě­ku v hla­vě po kon­ci fil­mu zbu­de, je to, jak moc čas­to měni­la tahle zápo­rač­ka svo­ji vizáž v prů­bě­hu fil­mu, spí­še než něja­ké její činy. Navíc, nic pro­ti Tesse Thompson, ale její Valkýra je nesku­teč­ně mimo a kaž­dý moment ve fil­mu, kde se obje­ví půso­bí nesku­teč­ně umě­le a nepři­ro­ze­ně (a to i na pomě­ry fil­mu kte­rý se ode­hrá­vá na dvou cizích pla­ne­tách a má Jeffa Goldbluma). V pod­sta­tě si tak film chtě nechtě pro sebe kra­de napros­to nekom­pro­mis­ním způ­so­bem „kame­ňák“ Korg (namlu­vil ho sám reži­sér Taika Waititi), kte­rý jako komic­ká posta­va pat­ří asi k tomu nej­lep­ší­mu co film nabíd­ne v těch něko­li­ka málo scé­nách, kde se obje­ví. 

Na dru­hou stra­nu ale­spoň potě­ší tro­chu jiný pří­stup k audi­o­vi­zu­ál­ní strán­ce, kte­rý byl pro tře­tí­ho Thora zvo­len. To sice kazí mož­ná až pří­liš prů­měr­ně vypa­da­jí­cí digi­tál­ní tri­ky a papun­de­kl čou­ha­jí­cí na kaž­dém kro­ku, ale díky retro sty­li­za­cí by se tohle dalo jakž­takž pře­kous­nout. Každopádně potě­ší ale­spoň Mark Mothersbaugh se svým hudeb­ním dopro­vo­dem, kde nejen že při­ná­ší úpl­ně novou a jinou hudeb­ní kuli­su pro toho­to hrdi­ny, zvlá­dá také vyu­žít prá­ci Briana Tylera a Patricka Doylea tako­vým způ­so­bem, že i přes výraz­nou odliš­nost vám bude tahle podí­va­ná pořád při­pa­dat důvěr­ně zná­má. Estetika osm­de­sá­tek a deva­de­sá­tek se pak pro­mí­tá i zde, obzvláš­tě potě­ší znač­ný vliv Snythwave.

Jak tedy tře­tí­ho Thora ohod­no­tit? Nejjednodušší by bylo to uzavřít slo­vy cel­kem prů­švih ale pořád to není tak zlé, jako kon­ku­ren­ce. Thor: Ragnarok je i přes vel­ký poten­ci­ál a hro­ma­du změn na stej­né, ne-li o ždi­bec hor­ší úrov­ni, jako jeho před­chůd­ce. Ostudu Marvelu neu­dě­lá, nicmé­ně od tře­tí­ho dob­ro­druž­ství sever­ské­ho boha by člo­věk v téhle fázi pros­tě čekal více. Taika Waititi nato­čil po mno­ha ohle­dech odliš­nou mar­ve­lov­ku, kte­rá ovšem svý­mi chy­ba­mi a pře­hma­ty svůj původ neza­pře. Špatný film Thor: Ragnarok není, ovšem ani nic, z čeho bys­te se posa­di­li na zadek. Klamání tělem při pro­pa­ga­ci je sice fajn, ale když mi pak tak tro­chu čou­há ve výsled­ku slá­ma z bot, něco bude asi špat­ně.