Whiplash [90%]

Andrew Neiman (Miles Teller) má jeden vel­ký sen, být bube­nic­kou legen­dou, stej­ně jako jeho vzor Buddy Rich. Aby toho dosá­hl, stu­du­je na jed­né z nej­pres­tiž­něj­ších hudeb­ních kon­zer­va­to­ří ve stá­tech. Zde také půso­bí uzná­va­ný hudeb­ník a diri­gent Terence Fletcher (J.K. Simmons), jehož pozor­nost na sebe chce Andrew strh­nout. Fletcher je totiž zná­mý svým přís­ným dohle­dem nad svý­mi svě­řen­ci a jeho stu­di­o­vá kape­la má nesku­teč­nou pres­tiž. Oslovit Terence Fletchera a dostat se do jeho sku­pi­ny je ale pro vět­ši­nu hudeb­ní­ku nespl­ni­tel­ný úkol. Andrew je ale přes­to odhod­lán se do jeho sku­pi­ny dostat, což se mu také jed­no­ho dne pove­de. Tam ale to pra­vé peklo tepr­ve začí­ná… 

Whiplash je jedi­neč­ný sní­mek, o tom není pochyb. Každý hudeb­ní sní­mek se sna­ží něčím vybo­čo­vat z řady, něčím oslo­vit své­ho divá­ka a něco mu podat tak, jako ješ­tě nikdy nevi­děl. Ne kaž­dé­mu se to ovšem pove­de. A prá­vě Whiplash je jed­ním z těch sním­ků, kte­rým se to pove­de. A to si při­tom vysta­čí jen s něko­li­ka kla­sic­ký­mi jaz­zo­vý­mi skladba­mi. 

To co totiž prá­vě tohle hudeb­ní dra­ma odli­šu­je od kon­ku­ren­ce je nesku­teč­ně fun­gu­jí­cí dyna­mi­ka, jak ve for­mál­ní, tak obsa­ho­vé strán­ce. Milles Teller je v hlav­ní roli parád­ní a člo­věk nemá čas­to nejmen­ší pro­blém uvě­řit tomu, že jeho posta­va pilo­vá­ní své­ho bube­nic­ké­ho umu dává všech­no, tahle show má ale jiné­ho vítě­ze. J.K. Simmons je napros­to nesku­teč­ný a jeho Terence Fletcher vám bude v hla­vě rezo­no­vat ješ­tě hod­ně dlou­hou dobu. Herecký pro­jev zasa­hu­jí­cí na něko­li­ka úrov­ních, kte­rý vyu­ží­vá vzá­jem­nou che­mii obou hlav­ních postav a nekom­pro­mis­ně si kaž­dý moment na plát­ně kra­de pro sebe. Můžu vám zaru­čit, že podob­né­ho jedin­ce jste na fil­mo­vém plát­ně ješ­tě nevi­dě­li.

Hodně tomu napo­má­há kame­ra, střih a pře­de­vším řeme­sl­ně na jed­nič­ku vypi­lo­va­ný scé­nář. Skvělá dyna­mi­ka, kte­rá by jako by napo­do­bo­va­la ryt­mi­ku bube­nic­ké­ho vystou­pe­ní je cítit napříč celým fil­mem a nebýt mír­né­ho kolísá­ní tem­pa v závě­ru, byl by Whiplash celou dobu přes­ný jako hodin­ky. 

Zkrátka ten­to film je krás­nou ukáz­kou toho, kde jed­not­li­vé prv­ky fil­mu pra­cu­jí bez­chyb­ně dohro­ma­dy a jejich vzá­jem­ná spo­lu­prá­ce dává vznik­nout jedi­neč­né podí­va­né, u kte­ré se sami při­stih­ne­te, že si mís­ty kle­pe­te na sedač­ku do tem­pa. Pokud máte rádi hudeb­ní fil­my, vře­le Whiplash dopo­ru­ču­ji, pokud máte k tomu navíc rádi jazz, je film napros­tá nut­nost.