Jeffrey Lionel Dahmer

Masový vrah, homose­xu­ál, nek­ro­fil, kani­bal a rekord­man v počtu doži­vot­ních tres­tů - tím vším byl Jeffrey Dahmer. Při vyslo­ve­ní jeho jmé­na se ješ­tě dnes tře­se celá Amerika.

Narodil se 21. květ­na 1960 v malém měs­teč­ku West Alois, stá­tě Wisconsin. Jeho otec Lionel pra­co­val jako lékár­ník a mat­ka byla v té době neza­měst­na­ná. O sedm let poz­dě­ji se naro­dil jeho bra­tr David. V té době se rodi­na pře­stě­ho­va­la do Ohia, kde začal cho­dit na základ­ní ško­lu Revere High School. V dět­ském věku byl Jeffrey napros­to nor­mál­ním dítě­tem a svým rodi­čům dělal obrov­skou radost. Jenže když dosá­hl dese­ti let, začal být stá­le uza­vře­něj­ší a stra­nil se ostat­ních dětí. V obdo­bí mezi dva­nác­tým a pat­nác­tým rokem živo­ta začal nosit ze ško­ly špat­né znám­ky a byl čas­tým důvo­dem rodin­ných hádek. Jeho nová obli­ba ve sbí­rá­ní mrtvých zví­řat se nelí­bi­la jak otci, tak ani mat­ce. Domů si stá­le čas­ti začal nosit zdech­li­ny mrt­vé zvě­ře, kte­rou našel v lese či v oko­lí jejich domu. Ty potom ve svém poko­ji pitval a zkou­mal ana­to­mii jejich těl. Mimoto začal pota­jí pít, a když kon­čil střed­ní ško­lu, byl z něj již plno­hod­not­ný alko­ho­lik.

V roce 1977 se jeho rodi­če roz­ved­li, což doce­la těž­ce nesl. V té době stu­do­val na Ohio State University, ale skon­čil hned v prv­ním roč­ní­ku. Lépe řeče­no ho z ní vyho­di­li, pro­to­že necho­dil na vět­ši­nu před­ná­šek a byl stá­le opi­lý. Většinu své­ho času totiž trá­vil Dahmer po barech nebo se upí­jel k smr­ti doma. Jeho otec s ním ztra­til trpě­li­vost a při­nu­til ho vstou­pit do armá­dy. Chtěl tak zachrá­nit své­ho syna, dokud to ješ­tě šlo a neby­la z něj úpl­ná troska. Ze začát­ku se zdá­lo, že se Jeffrey oprav­du zlep­šu­je, ale po dvou letech v armá­dě začal opět pít, což mělo za násle­dek, že jej kvů­li jeho alko­ho­lis­mu na začát­ku roku 1981 vyho­di­li. Jeffrey Dahmer se tak sty­děl, že nechtěl při­jít otci na oči a odjel na slun­nou Floridu, kde začal pra­co­vat v jed­né nemoc­ni­ci. Jenže opět ho pře­moh­lo vábe­ní alko­ho­lu, a tak brzy kvů­li němu skon­čil opět na dlaž­bě. Nezbylo mu nic jiné­ho než se vrá­tit zpát­ky domů, kde ovšem s pitím nepře­stal. To se mu sta­lo osud­ným jed­no­ho pod­zim­ní­ho veče­ra 1981, kdy byl poli­cií zatčen za výtrž­nic­tví. V té době měl už za sebou i jed­nu vraž­du, ale o té tro­chu poz­dě­ji.

V roce 1982 se nastě­ho­val ke své babič­ce, u kte­ré žil dal­ších šest let. Která v něm pořád vidě­la své­ho milé­ho vnu­ka, ale brzy nasta­ly prv­ní pro­blémy. Jeffrey si stá­le více uvě­do­mo­val, že se mu začí­na­jí líbit chlap­ci. Úplně pro­pa­dl jejich kouz­lu a nedo­ká­zal si bez nich před­sta­vit svůj mizer­ný život. Nejvíce se mu líbi­li sněd­ší rasy a míšen­ci. Pohled na jejich tmavší bar­vu ple­ti ho doslo­va fas­ci­no­val. Během té doby začal i drob­ně krást a z jed­né své noč­ní akce si taj­ně domů při­ne­sl muž­skou figurí­nu, kte­rou ukra­dl v jed­nom obchůd­ku. Oblékl jí do své­ho oble­če­ní a čas­to před ní ona­no­val. Jeho malé tajem­ství však zane­dlou­ho obje­vi­la prá­vě babič­ka, kte­rá ji našla ve skří­ni. Co jí však zasko­či­lo ješ­tě víc, byly prázd­né láhve, kte­ré scho­vá­val pod poste­lí. Našla jich cel­kem 357. V té době se začal obje­vo­vat i neho­ráz­ný zápach, kte­rý vanul celým domem ze sute­ré­nu. Babička požá­da­la Dahmera star­ší­ho, aby udě­lal se svým synem pořá­dek. Ten své­ho syna tro­chu zmáč­kl a Jeffrey se mu při­znal, že začal opět pitvat mrt­vá zví­řa­ta (kon­krét­ně vever­ky), kte­rá poté poli­je che­mi­ká­li­e­mi, aby se roz­pus­ti­la. Tentokrát se otec i babič­ka s vysvět­le­ním spo­ko­ji­li, jen­že brzy začal dělat Jeffrey mno­hem vět­ší pro­blémy. V letech 1982 a 1986 byl Dahmer dva­krát zatčen za exhi­bi­ci­o­nis­mus, poté co pokaž­dé ona­no­val na veřej­nos­ti před malý­mi chlap­ci. To už bylo moc i na jeho babič­ku, kte­rá ho v létě roku 1988 požá­da­la, aby se odstě­ho­val. Odjel tedy do Milwaukee, kde si našel prá­ci v továr­ně na čoko­lá­du i vlast­ní byt. 26. září 1988 však udě­lal obrov­skou chy­bu, kte­rá ho stá­la nejen nové mís­to, ale hlav­ně i svo­bo­du. Na zavo­lá­ní sou­se­dů do jeho bytu vtrh­la poli­cie, kte­rá ho chy­ti­la jak ona­nu­je před tepr­ve tři­nác­ti­le­tým chlap­cem Somsackem Sinthasomphone. Dostal pěti­le­tou pod­mín­ku a jeden rok musel vyko­ná­vat veřej­ně pro­spěš­né prá­ce v hlí­da­ném objek­tu, navíc byl u poli­cie vede­ný jako sexu­ál­ní delik­vent. Po dvou měsí­cích byl však pro­puš­těn a Dahmer si našel nový byt. Brzy poté zača­lo jeho vra­žed­né řádě­ní, kte­ré skon­či­lo až v roce 1991.

Poprvé Jeffrey Dahmer vraž­dil už v roce 1978. V té době ješ­tě žil v domě svých rodi­čů. Ti odje­li na víkend pryč, a tak měl vol­né pole působ­nos­ti. Svůj čin však dopře­du vůbec neplá­no­val. Když mu došel doma alko­hol, sedl za volant mámi­na auta a vyra­zil na nákup. Na zpá­teč­ní ces­tě uvi­děl sto­po­vat deva­te­nác­ti­le­té­ho Stephena Hickse. Zastavil mu a pozval ho k sobě domů, kde popí­je­li a díva­li se na tele­vi­zi. Když mu začal dělat Dahmer nesluš­né návrhy a chtěl se s ním vyspat, Hicks odmí­tl a naštva­ně chtěl ode­jít pryč. To však nechtěl Jeffrey při­pus­tit a v náva­lu zlos­ti ho ude­řil čin­kou do hla­vy. Později tělo roz­ře­zal a zahra­bal v blíz­kos­ti domu. Následujících devět let niko­ho neza­bil, tedy to tvr­dil on sám při výsle­chu. Ve spi­sech se však uvá­dí, že v době, kdy slou­žil v armá­dě, byla jed­not­ka umís­tě­na na něko­lik měsí­ců do Německa, kde se v době jeho poby­tu pohře­šo­va­li tři mla­dí muži. Dahmer se však nikdy k jejich vraž­dám nepři­znal, a tak zůsta­ly tyto pří­pa­dy dodnes ote­vře­né. V době, kdy si hle­dal prá­ci v Milwaukee, obje­vil i tajem­ství gay barů. Začal tyto pod­ni­ky čas­to navště­vo­vat a vyhlí­dl si v nich svou dru­hou oběť. Byl jí dva­ce­ti­šes­ti­le­tý čer­noš­ský taneč­ník Steven Tuomi. Chvíli po něm zavraž­dil tepr­ve čtr­nác­ti­le­té­ho chlap­ce Jamese „Jamieho“ Doxtatora a o dva měsí­ce poz­dě­ji i pět­a­dva­ce­ti­le­té­ho Richarda Guerrera. Další vraž­da se na chví­li muse­la odsu­nout, pro­to­že Dahmer bych poli­cií chy­cen, jak ve svém bytě ona­nu­je před malým chlap­cem, a byl odsou­zen. Po pro­puš­tě­ní si našel nový byt, ve kte­rém zača­lo jeho nej­vět­ší řádě­ní. Tato adre­sa se navždy sta­la noč­ní můrou vět­ši­ny Američanů:

Oxford Apartments
924 North 25th Street
Apartment 213

Milwaukee Wisconsin

Po svém před­čas­ném pro­puš­tě­ní však Jeffrey pro­ží­val záchva­ty zuři­vos­ti, kte­ré utá­pěl opět v alko­ho­lu. Neuplynuly ješ­tě ani tři měsí­ce od jeho pro­puš­tě­ní a Dahmer potře­bo­val opět vraž­dit. Snadnou kořis­tí se mu stal gay Anthony Sears. Po jeho zabi­tí jako by se koneč­ně uklid­nil a sekal sko­ro celý rok dob­ro­tu. Začal opět pra­co­vat v továr­ně a zdá­lo se, že pře­stal i pít. V té době čas­to navště­vo­val svou babič­ku a pomá­hal jí s opra­vou její­ho domu. Jenže při­šel rok 1990 a Jeffrey Dahmer začal řádit jako pomi­nu­tý. Opět začal navště­vo­vat gay bary a neu­ply­nul snad měsíc, aby ve svém bytě neza­bil něja­ké­ho muže či chlap­ce. V roz­me­zí čer­ven­ce a září sta­čil zabít hned čty­ři (Eddie Smith, Ricky Beeks, Ernest Miller, David Thomas). Až doteď se však pou­ze zacvi­čo­val. To nej­hor­ší mělo přít o rok poz­dě­ji, tedy roku 1991. Jeffrey Dahmer zjis­til, že se dají mrt­vo­ly vyu­žít i po smr­ti. Stal se z něho nek­ro­fil a kani­bal. Pocítil neu­ko­ji­tel­nou tou­hu sbí­rat lid­ské suve­ný­ry a čás­ti svých obě­tí si scho­vá­val a vyvě­šo­val růz­ně po bytě. Navíc začal opět zabí­jet jako na běží­cím páse. V úno­ru mu padl do spá­rů deva­te­nác­ti­le­tý Curtis Straughter, v dub­nu Errol Lindsey a v květ­nu jed­na­tři­ce­ti­le­tý Tony Hughes - ten Dahmera okouz­lil nato­lik, že jeho tělo nechal v lož­ni­ci roz­klá­dat něko­lik měsí­ců.

V květ­nu se však udá­la ješ­tě jed­na věc, kte­rá moh­la změ­nit dal­ší vývoj udá­los­tí, ale sho­dou okol­nos­tí zůstal psy­cho­pa­tic­ký vrah stá­le na svo­bo­dě a jeho dal­ší oběť zemře­la. Byl jí čtr­nác­ti­le­tý chla­pec Konerak Sinthasomphone (sho­dou okol­nos­tí mlad­ší bra­tr chlap­ce, před kte­rým Dahmer kdy­si ona­no­val a byl zatčen). V ran­ních hodi­nách 27. květ­na obdr­že­la poli­cej­ní sta­ni­ce nou­zo­vé volá­ní, ve kte­rém jí tři náhod­ní chod­ci řek­li, že na před­měs­tí Milwaukee nalez­li polo­na­hé­ho malé­ho chlap­ce, kte­rý se motá po uli­ci, nesou­vis­le mlu­ví cizí řečí a je pro­ná­sle­do­ván mla­dým bělo­chem, kte­rý se ho sna­ží odvléct zpát­ky do jed­no­ho z blíz­kých domů. Tři poli­cis­té tedy doje­li na mís­to a vyslech­li si svě­dec­tví mla­dých žen i Dahmera. Ten tvr­dil, že Konerak je jeho deva­te­nác­ti­le­tý mile­nec a měli spo­lu před chví­lí mile­nec­kou hád­ku, tro­chu se opi­li a on pak ute­kl. Teď se s ním chce udob­řit a vrá­tit se v pokli­du domů. Policisté i přes pro­tes­ty svěd­kyň odved­li chlap­ce zpět do Dahmerova bytu, kde po men­ším výsle­chu pře­ce jenom uvě­ři­li jeho tvr­ze­ní a chlap­ce tam necha­li. Sotva ode­šli, Jeffrey klu­ka zná­sil­nil, poté roz­čtvr­til a tělo polil kyse­li­nou. Jako suve­nýr si nechal pou­ze chlap­co­vu leb­ku. Poté, co poli­cie poz­dě­ji zatkla Dahmera, byli poli­cis­té obvi­ně­ní ze zane­dbá­ní svých povin­nos­tí s důsled­kem zabi­tí. Přestože vědě­li, kdo že to Dahmer je, nic neu­dě­la­li, přes­to­že cíti­li v domě div­ný puch, nevy­šet­ři­li jeho původ a už vůbec nepro­vě­ři­li identi­tu chlap­ce. Policisté John Balcerzak a Joseph Gabrish přes­to všech­no nako­nec byli vza­ti na milost a dokon­ce poz­dě­ji dosta­li oce­ně­ní jako poli­cis­té roku. Navíc se v roce 2005 John Balcerzak stal pre­zi­den­tem poli­cej­ní aso­ci­a­ce v Milwaukee.

Jeffrey Dahmer se však neza­le­kl a dál pokou­šel štěs­tě­nu. V létě 1991 zabil pra­vi­del­ně jed­nu oběť týd­ne. Matt Turner, Jeremiah Weinberger, Oliver Lacy a Joseph Bradehoft se sta­li jeho posled­ní­mi obět­mi. Při jejich zabí­je­ní pou­žil men­ší zlep­šo­vák. Do leb­ky jim vyvr­tal malou dír­ku, do kte­ré nalil kyse­li­nu hyd­rochló­ro­vou. Udělal z nich vlast­ně tako­vé „zom­bie“, pro­to­že obě­ti žily, ale nemoh­ly se vůbec hýbat, než je nako­nec sám neza­bil.

22. čer­ven­ce udě­lal Jeffrey dal­ší chy­bu, kte­rá se mu ten­to­krát sta­la už osu­do­vou. Do své­ho bytu nalá­kal mla­dé­ho čer­no­cha Tracy Edwardse, kte­ré­mu nabí­dl pití a pus­til video. Po chví­li se mu udě­la­lo nevol­no, a tak mu Dahmer nasa­dil pou­ta. Odvlekl ho do lož­ni­ce, kde Tracy uvi­děl fot­ky roz­ře­za­ných těl, lid­ské leb­ky, roz­klá­da­jí­cí se těla a obrov­ský mod­rý barel, ze kte­ré­ho se linul straš­ný smrad. V tu chví­li se pro­bu­dil Tracy opět k živo­tu a sve­dl s Dahmerem vyrov­na­ný boj, při kte­rém ho nako­nec ač spou­ta­ný pře­mohl a ute­kl na uli­ci. Zde zasta­vil prá­vě pro­jíž­dě­jí­cí auto, ve kte­rém sedě­li poli­cis­té Robert Rauth a Rolf Mueller. Ti vystra­še­né­ho čer­no­cha vyslech­li a necha­li se dovést až ke dve­řím vra­ho­va bytu. Ten jim ote­vřel s úsmě­vem na tvá­ři a vpus­til je do bytu. Na roz­díl od svých kole­gů se ovšem tito poli­cis­té roz­hod­li vypá­t­rat zdroj straš­li­vé­ho zápa­chu, kte­rý byl cítit v celém bytě. Když ote­vře­li lož­ni­ci, nasky­tl se jim ten nejdě­si­věj­ší pohled v jejich živo­tě. V sudu upro­střed poko­je byla nacpá­na čty­ři muž­ská těla, v chlad­nič­ce byly dvě muž­ské hla­vy, dvě dal­ší v mra­zá­ku a sedm hlav bylo uva­ře­ných. V kot­lí­ku na kam­nech bylo něko­lik muž­ských geni­tá­lií. Na zdech vyse­ly foto­gra­fie roz­ře­za­ných těl, z lebek udě­la­ný oltář a zmra­že­né lid­ské srd­ce.

Výpověď

Dahmer při výpo­vě­di dopo­drob­na vysvět­lil svůj postup při sezna­mo­vá­ní se svý­mi oběť­mi a jejich násled­ném zavraž­dě­ní. Seznamoval se s nimi vět­ši­nou v gay barech. Pokaždé se zají­mal pou­ze o homose­xu­á­ly nebo bis­e­xu­á­ly, kte­ré pozval na sle­do­vá­ní videa a pití alko­ho­lu. Do pití jim při­dal omam­ný lék Halcion, kte­rý je uspal. Análně je zne­u­žil a poslé­ze je ubo­dal a roz­ře­zal pil­kou. Hlavu a geni­tá­lie si pone­chá­val jako tro­fe­je, bicepsy a sval­stvo dal do mra­zá­ku na poz­děj­ší vyu­ži­tí. Nejčastěji si z nich vařil polév­ku. Dahmer tvr­dil, že se lid­ské maso nej­víc podo­bá hově­zí­mu. Zbytek těla vho­dil do vany, polil kyse­li­nou a násled­ně vylil do odpa­du. Svým obě­tem lil kyse­li­nu i do hla­vy malým otvo­rem, oběť prý potom žila ješ­tě něko­lik dnů jako zom­bie.

Soud

30. led­na 1992 začal soud s Jeffrey Dahmerem. Byl obvi­ně­ný ze sedm­nác­ti vražd, z nichž se k pat­nác­ti nako­nec při­znal. Dahmer se pokou­šel hájit tím, že je dušev­ně nemoc­ný, což roz­zu­ři­lo celou soud­ní síň a soud musel být pře­ru­šen. Pozůstalí chtě­li trest smr­ti, ale ve stá­tě Wisconsin je trest smr­ti zru­šen, a pro­to nemohl být vyko­nán. Soud ho nako­nec uznal dušev­ně zdra­vým a odsou­dil ho k pat­nác­ti doži­vot­ním tres­tům. Tedy k 936 letům věze­ní. 16. květ­na 1992 tedy nastu­pu­je Dahmer svůj trest v Columbia Correctional Institution, kde ho neče­ká nic leh­ké­ho, pro­to­že zde jsou věz­ně­ni vět­ši­nou míšen­ci a čer­no­ši (tedy lidé se stej­nou bar­vou ple­ti, jaké s rados­tí zabí­jel). Několikrát se ho také jeho spo­luvěz­ni poku­si­li zabít. V míst­ní kap­li se pro­to nechal Jeffrey Dahmer pokřtít, aby mohl jít po smr­ti do nebe. Poprvé uni­kl jen o vlá­sek smr­ti při boho­služ­bě ve vězeň­ské kap­li. Zde ho napa­dl jeden z věz­ňů a chtěl mu hrdlo pod­říz­nout žilet­kou. Dahmer se však ubrá­nil a skon­čil jen s povr­cho­vým zra­ně­ním. 28. lis­to­pa­du 1994 už však tako­vé štěs­tí neměl. Ve chví­li, kdy uklí­zel vězeň­ské toa­le­ty blíz­ko tělo­cvič­ny spo­leč­ně se dvě­ma věz­ni, ho jeden z nich Christopher Scarver (dvoj­ná­sob­ný vrah) napa­dl nása­dou od koš­tě­te a utlou­kl ho k smr­ti. S váž­ným zra­ně­ním hla­vy byl pře­ve­zen do nemoc­ni­ce, ale při pře­pra­vě zemřel. Svůj mozek nechal dát na vědec­ký výzkum.

Po jeho smr­ti byl celý obyt­ný dům, kde byd­lel, určen k demo­li­ci a na jeho mís­tě měl stát památ­ník mrt­vým obě­tem. Město se však nako­nec roz­hod­lo dům oprav­du zni­čit, ale na jeho mís­tě už nic nikdy stát nebu­de. S domem sho­ře­lo i veš­ke­ré kom­plet­ní vyba­ve­ní Dahmerova bytu.

V roce 1994 napsal o svém syno­vi Lionel Dahmer kni­hu, kte­rá se dočka­la sluš­né popu­la­ri­ty. Část výděl­ku daro­val pozůsta­lým a snad i díky tomu se dočkal vel­ké pod­po­ry veřej­nos­ti, kte­rá nad ním i jeho novou ženou neza­ne­vře­la. Jeho prv­ní žena Joyce (Dahmerova mat­ka) zemře­la na rako­vi­nu. A bra­tr David si změ­nil pří­jme­ní, odstě­ho­val se a žije v ano­ny­mi­tě.

Jsou nato­če­né i dvě fil­mo­vá zpra­co­vá­ní, a to Dahmer (2002) a Jeffrey Dahmer: The Secret Life (1993).

Oběti:

Stephen Hicks, ( 19.let, 6.června, 1978)
Steven Tuomi, ( 26.let, 15.září, 1987)
James „Jamie“ Doxtator, ( 14.let, leden, 1988)
Richard Guerrero, ( 25.let, 24.března, 1988)
Anthony Sears, ( 24.let, 25.března, 1989)
Eddie Smith, ( 36.let, čer­ven, 1990)
Ricky Beeks, ( 27.let, čer­ve­nec, 1990)
Ernest Miller, ( 22.let, září, 1990)
David Thomas, (23.let, září, 1990)
Curtis Straughter, ( 19.let, únor, 1991)
Errol Lindsey, ( 19.let, duben, 1991)
Tony Hughes, ( 31.let, 24.května, 1991)
Konerak Sinthasomphone, ( 14.let, 27.května, 1991)
Matt Turner, ( 20.let, 30.června, 1991)
Jeremiah Weinberger, ( 23.let, 5.července, 1991)
Oliver Lacy, ( 23.let, 12.července, 1991)
Joseph Bradehoft, ( 25.let, 19.července, 1991)

Další tři mla­dí muži jsou pohře­šo­vá­ni v Německu, kde Dahmer slou­žil - k vraž­dám se však nepři­znal.

V roce 1981 zmi­zel na Floridě jis­tý Adam Walsh, kte­rý rov­něž figu­ro­val na sezna­mu Dahmerových obě­tí, ale ani k jeho vraž­dě se nepři­znal.

---