Ludo (2015)

Zakázaná hra, jenž má svá vlast­ní pra­vi­dla a hlav­ně tou­ží po vaší krvi a boles­ti…

Dva mla­dé a pře­de­vším pěk­ně nadr­že­né páry hle­da­jí ve měs­tě mís­to, kde by si spo­lu moh­li pořád­ně užít. Bohužel vět­ši­na hote­lů je odmít­ne, vzhle­dem k tam­ní­mu „morál­ní­mu kode­xu“. Záchranou se pro ně má stát obchod­ní cen­t­rum, ve kte­rém se ukry­jí a po zaví­ra­cí době už jim nic nebrá­ní, oddá­vat se jen tomu, proč sem při­šli. Jenže roman­tic­ká chví­le se během chví­le pro­mě­ní v jejich nej­hor­ší noč­ní můru a to s pří­cho­dem podiv­ně vypa­da­jí­cí­ho staré­ho páru. Ten je vyzve k hra­ní sta­ro­dáv­né hry Ludo – hry, kte­rá má svá vlast­ní pra­vi­dla plná utr­pě­ní, krve a boles­ti. Hra jen si vás pod­ma­ní, ovlád­ne, no a pokud bude­te vyřa­ze­ni i pohl­tí…

Režie: Qaushiq Mukherjee, Nikon

Rok výro­by: 2015

Délka: 90 min

Země: Indie

 

Hrají:

Subholina Sen...(Ria)

Ananya Biswas...(Payel)

Soumendra Bhattacharya...(Pele)

Ranodeep Bose...(Babai)

Rii Sen...(Mirumi)

...a dal­ší

Očekával jsem dal­ší solid­ní asij­ský nářez o zvrá­ce­né hře, ale dosta­lo se mi dosti roz­po­ru­pl­né­ho fil­mu. Přece jenom mají Indové v mno­hém co dohá­nět tako­vé Japonce, Thajce či Korejce. Hlavně když se roz­hod­nou odpus­tit od své přesla­ze­nos­ti a taneč­ků a chtě­jí divá­ko­vi nabíd­nout bru­tál­ní podí­va­nou. Což tako­vá drs­něj­ší ver­ze „Člověče nezlob se!“ sli­bo­va­la – nebo spíš vybí­ze­la.

 

Největší sla­bi­nou bylo jeho cel­ko­vé poje­tí a tvůr­čí nemo­houc­nost se více odvá­zat. Našlo by se tu totiž hned něko­lik vcel­ku pove­de­ných momen­tů i drs­něj­ších scén, ale když už se roz­hod­li koneč­ně při­tvr­dit, nastal střih, zbě­si­lý až cha­o­tic­ký střih a hod­ně důle­ži­tých situ­a­cí se ode­hrá­lo mimo záběr kame­ry, nebo v dál­ce. Přitom když už došlo na bru­ta­li­tu, tak se dočká­me uhryz­nu­tí jazy­ka, vypích­nu­tí oka, trhá­ní masa i vyta­ho­vá­ní střev. Jenže vždy jen na pár vte­řin a násled­ně se kame­ra věno­va­la úpl­ně něče­mu jiné­mu (tře­ba hoří­cí pochod­ni, tře­po­ta­jí­cí se noze…).

 

To samé se dá říci i o his­to­rii samot­né hry. Její legen­da (zrod) byla doce­la zají­ma­vá a zpo­čát­ku jsem si ten vypra­vo­va­ný pří­běh i uží­val, jen­že oni keca­li dál a dál, při­bý­va­li nové posta­vy, jmé­na, vzpo­mín­ko­vé zábles­ky až to zača­lo nudit. Což se dá ostat­ně říci i o samot­ném odby­tém finá­le. Když k tomu navíc při­po­čí­tám i fakt, že vět­ši­na postav mi byla kraj­ně nesym­pa­tic­ká (no ty hol­ky byly cel­kem pohled­né, ale chyt­ros­ti moc nepo­bra­ly – páno­vé, tak to byli totál­ní tro­t­li…). Takže mi bylo ve finá­le úpl­ně jed­no, kdo umře a kdo a zda vůbec někdo hru pře­ži­je.

 

Ludo tak sice zpo­čát­ku nabí­zel jis­tou for­mu zají­ma­vé­ho poten­ci­á­lu, ale jeho tvůr­ci z něj nedo­ká­za­li vyždí­mat ani polo­vi­nu. Navíc jak už jsem řekl, nesku­teč­ně mi vadil ten cha­o­tic­ký střih a prá­ce kame­ra­ma­na.

Hodnocení:

40%

---