Stvořitel: Velkolepá sci-fi cesta do budoucnosti a umělé inteligence

Uprostřed vál­ky v budouc­nos­ti mezi lid­skou rasou a sila­mi umě­lé inte­li­gen­ce je Joshua (John David Washington), zoce­le­ný býva­lý agent spe­ci­ál­ních jed­no­tek, kte­rý truch­lí nad zmi­ze­ním své ženy Mayi (Cemma Chan), naver­bo­ván, aby vypá­t­ral a zabil Stvořitele, nepo­la­pi­tel­né­ho archi­tek­ta pokro­či­lé umě­lé inte­li­gen­ce, kte­rý vyvi­nul záhad­nou zbraň s mocí ukon­čit vál­ku... a lid­stvo samot­né.  Joshua a jeho tým elit­ních agen­tů se vydá­va­jí přes nepřá­tel­ské linie do tem­né­ho cen­t­ra úze­mí oku­po­va­né­ho AI... jen aby zjis­ti­li, že zbraň, kte­rá má zni­čit svět, je AI v podo­bě malé­ho dítě­te (Madeleine Yuna Voyles).....

Režisér a sce­náris­ta Gareth Edwards se po svém skrom­ném debu­tu Zakázaná zóna dostal k režii Godzilly z roku 2014, poz­dě­ji se také cho­pil režie Rogue One: Star Wars Story. Nejspíš i kom­pli­ka­ce při rea­li­za­ci zmí­ně­ných dvou vel­kých bloc­kbus­te­rů (spo­je­né pře­de­vším se sil­ným dik­tá­tem od stu­dií) ovšem Edwardse doved­li k roz­hod­nu­tí, že se chce věno­vat men­ším pro­jek­tům. A na to tak nějak došlo u jeho čtvr­té­ho celo­ve­čer­ní­ho fil­mu. Za námě­tem Stvořitele sto­jí samot­ný Edwards, kte­rý inspi­ra­ci dle vlast­ních slov čer­pal z fil­mů jako Apokalypsa Francise Forda Coppoly, Blade Runner, , Akira nebo E.T. - Mimozemšťan. Stvořitel je navíc díky čas­těj­ším oba­vám z nevy­zpy­ta­tel­né budouc­nos­ti umě­lé inte­li­gen­ce fil­mem, kte­rý při­chá­zí v ide­ál­ní době. A navíc pra­cu­je s kom­plex­ní­mi myš­len­ka­mi, kte­ré můžou při­spět k tomu, že by se Stvořitel mohl stát jed­nou stej­ně iko­nic­kou zále­ži­tos­tí jako zmí­ně­ný Blade Runner nebo napří­klad Terminátor. Edwards v tom­to ohle­du zdán­li­vě tre­fil jackpot.

Film, kte­rý může při­po­me­nout také fil­my A.I. Umělá inte­li­gen­ce Stevena Spielberga nebo District 9, před­sta­vu­je zají­ma­vý svět, kte­rý by se rov­nou mohl stát základ­ním polem pro spous­ty pří­bě­hů z toho­to svě­ta. Z Asie se čer­pá výraz­ně, nejen skr­ze fakt, že je Asie ve fil­mu svě­ta­dí­lem, kde má vyvi­nu­tá umě­lá inte­li­gen­ce více­mé­ně vol­né pole působ­nos­ti. V rám­ci sci-fi by šlo Stvořitele snad­no zasa­dit do sub­žán­ru kyber­punk, zákla­dy záplet­ky mile potě­ší fak­tem, že tu umě­lá inte­li­gen­ce nut­ně není za ty zlé a napří­klad čer­no­bí­lý ústřed­ní hrdi­na v podá­ní Johna Davida Washingtona si pro­jde podob­ným vývo­jem jako Jake Sully z Avatara.

Rozhodně jde v mno­ha ohle­dech o svě­ží sci-fi vítr, kte­rý sice neo­do­lá sem tam pomrk­nu­tí k sci-fi kla­si­kám a čer­pá­ní odji­nud, přes­to Stvořitel zvlád­ne vět­ši­nu času půso­bit i jako ori­gi­nál­ní dílo, kte­ré navíc při rela­tiv­ně skrom­ných nákla­dech (80 mili­o­nů dola­rů) doká­že půso­bit mno­hem vel­ko­le­pě­ji, celé to tak půso­bí dojmem, že je na Stvořiteli vidět kaž­dý cent. Velkolepý sci-fi kus, kte­rý navíc půso­bí dojmem sebe­jis­té­ho tvůr­čí­ho ucho­pe­ní. Ať už Godzilla nebo Rogue One vyvo­lá­va­jí do dneš­ní­ho dne pochy­by o tom, jak moc vel­ký kus prá­ce na nich odve­dl samot­ný Edwards, po Stvořiteli může být rázem jas­né, že je Edwards mis­tr řemes­la, kte­rý má svou vizi a doká­že jí sku­teč­ně pře­ta­vit v plno­hod­not­ný kus.

Chytrý scé­nář, výteč­ný vizu­ál (na kame­ře se mimo Orena Soffera podí­lel také Greg Fraiser, kame­ra­man Duny, Batmana Matta Reevese nebo zmí­ně­né­ho Rogue One), kte­rý nejen při­spí­vá vel­ko­le­posti, ale zvlá­dá stří­dat jeden eye can­dy záběr za dru­hým. Silně navíc naštěs­tí i přes pří­tom­nost umě­lé inte­li­gen­ce půso­bí nej­růz­něj­ší emo­ce, kte­ré fun­gu­jí i díky fan­tas­tic­kým herec­kým výko­nům, John David Washington ve své pro­za­tím dost mož­ná nej­vý­raz­něj­ší roli spo­lu s mla­dič­kou Madeleine Yunou Voyles skvě­le pasu­jí k sobě. Jejich Joshua a Alfie vedou deba­ty, kte­ré těží z fak­tu, že Alfie mno­ho věcí nechá­pe, dochá­zí tak ke dvoj­smys­lům a nako­nec i k hlub­ším deba­tám o posmrt­ném živo­tě, dob­ro­tě duše a dal­ším aspek­tům, kte­ré pří­bě­hu Stvořiteli dodá­va­jí srd­ce. Promluvy o tom, že někte­ré stro­je mají vět­ší srd­ce než­li sadis­tič­tí lidé,  o tom, že pokrok nejde zasta­vit, také o tom, že lidé skr­ze strach jed­na­jí pří­liš radi­kál­ně, záro­veň odmí­ta­jí při­znat svou vlast­ní chy­bu, kdy je tak vlast­nic­tví duše dová­dí ke zká­ze.

Jakmile tak po pro­lo­gu a základ­ní expo­zi­ci zazní píseň od Radiohead, „Everything in its Right Place“,  vše je sku­teč­ně na svém správ­ném mís­tě, kdy se Stvořitel někdy mís­ty vydá­vá tak tro­chu před­ví­da­tel­ným smě­rem, záro­veň nevy­hnu­tel­ně zamr­zí, že vlast­ně před­sta­ví tak zají­ma­vý svět, že se v něm para­dox­ně nimrá mož­ná až pří­liš málo a někte­ré věci bere pří­liš hopem (pře­de­vším poza­dí toho, proč vlast­ně došlo k aktu­ál­ní vál­ce mezi lid­stvem a A.I.), jde ovšem sku­teč­ně jenom o detai­ly, kte­ré nad­še­nost z této sci-fi zále­ži­tos­ti vlast­ně nějak nesrá­ží. Edwards neza­pře svou minu­lost tri­ka­ře, na výsled­ku je to celé vidět. Na roz­díl od Neilla Blomkampa, jehož CHAPPiE mož­ná v roce 2015 měl výraz­ný poten­ci­ál, kte­rý ovšem zůstal více­mé­ně uto­pen (nejen díky fak­tu, že si Blomkamp mno­ho nápa­dů šet­řil pro dvě nezre­a­li­zo­va­ná pokra­čo­vá­ní), Stvořitel nepů­so­bí, že by pro­mr­hal svůj poten­ci­ál či nedo­ká­zal z kon­cep­tu vytě­žit mož­né maxi­mum.

Futuristické atmo­sfé­ře při­spí­vá i soun­d­track Hanse Zimmera, ke kte­ré­mu jed­noduše sta­čí napsat HANS ZIMMER. Při vzpo­mí­ná­ní na men­ší roz­po­čet v porov­ná­ní s vět­ší­mi pro­duk­ce­mi vlast­ně zamr­zí, jak vypa­dá Stvořitel vel­ko­le­pě a skvě­le, při­čemž se na něm ješ­tě výraz­ně ušet­ři­lo a v porov­ná­ní­mi s draž­ší kon­ku­ren­cí (220-milionový Flash nebo 340-milionové Rychle a zbě­si­le 10) jed­noduše půso­bí mno­hem pocti­vě­ji. Stvořitel při­tom roz­hod­ně nepo­strá­dá bloc­kbuste­ro­vé atrak­ce, mimo filo­so­fic­ká a nej­růz­něj­ší téma­ta tak skrý­vá i pra­vo­věr­ný akč­ní bloc­kbus­ter, uka­zu­je se, že jde zkom­bi­no­vat vel­ko­le­pé akč­ní sci-fi s výraz­ný­mi myš­len­ka­mi. Edwards v tomhle ohle­du půso­bí jako tvůr­ce, kte­rý má soud­nost, veš­ke­ré nápa­dy mají své opod­stat­ně­ní, designem je vše abso­lut­ně vypipla­né a napří­klad málo­kte­ří robo­ti měli za posled­ní dobu tak výraz­ně svě­ží podo­bu. Sem tam se pocho­pi­tel­ně při­po­me­nou Star Wars, Blade Runner nebo Ghost in the Shell, přes­to to ovšem pořád při­spí­vá fak­tu, že je Stvořitel dílem něko­ho, kdo milu­je sci-fi, chce mu vzdát poctu i záro­veň před­vést něco svě­ží­ho. A chví­le­mi se inspi­ro­vat napří­klad i u fil­mů Akira Kurosawi nebo Hajao Mijazakiho.

Stvořitel má sluš­ný poten­ci­ál stát se něčím, po čemž bude coko­liv podob­né­ho  z holly­wo­od­ské pro­duk­ce, půso­bit tak tro­chu banál­ně a bude snad­né se na to dívat skr­ze prs­ty. Druhá Duna Denise Villeneuvea nebo chys­ta­ná adap­ta­ce romá­nu Mickey 17 v režii Bong Joon-hoa s Robertem Pattinsonem v hlav­ní roli budou jis­tě vel­ká sci-fi s výraz­nou autor­skou vizí, pře­ci jen ovšem úspěch či neú­spěch Stvořitele může roz­hod­nout o budouc­nos­ti podob­ně autor­sky ladě­ných sci-fi zále­ži­tos­tí, nejen pro­to by jeho úspěch v kinech výraz­ně potě­šil. Chvílemi je mož­ná Stvořitel emo­ci­o­nál­ně nepří­jem­ný, pro­to­že i přes čet­nou pří­tom­nost umě­lé inte­li­gen­ce doká­že být nepří­jem­né lid­ský, jde ovšem o úkaz toho, že tahle sci-fi obsa­hu­je emo­ci­o­nál­ní vklad, se kte­rým by divák neměl hazar­do­vat a při­jmout ho se vším všu­dy. Rozhodně jde o zále­ži­tost, kte­rá by si zaslou­ži­la vidět více­krát, nejen díky fak­tu, že je ten­to svět sku­teč­ně dosta­teč­ně zají­ma­vý, aby si zaslou­žil více­ro návštěv. Celé to půso­bí dojmem, že by ten­to film mohl dopad­nout lépe snad jedi­ně v pří­pa­dě, že by se ho cho­pil Christopher Nolan nebo James Cameron. I přes výraz­né bloc­kbuste­ro­vé pro­pri­e­ty a níz­ký roz­po­čet je vlast­ně pořád tak tro­chu hazar­dem, že dostal podob­ný film zele­nou (Disney vlast­ní­ci 20th Century Studios nej­spíš Edwardsovi dal zele­nou nejen jako náplast za kom­pli­ko­va­nou pro­duk­ci Rogue One). Je ovšem potě­šu­jí­cí, že se tako­vé ori­gi­nál­ní a pře­de­vším výteč­né sci-fi jen tak nevi­dí. Je nej­spíš nevy­hnu­tel­né, že někdo může Stvořitele odsou­dit jako pře­chyt­ra­lou sci-fi zále­ži­tost, kde je toho filo­zo­fo­vá­ní a úto­ku na emo­ce divá­ka mož­ná až pří­liš. Jenže prá­vě i v tom­to ohle­du se Edwardsovi do jis­té míry daří jít pro­ti oče­ká­vá­ním a nako­nec sku­teč­ně dodá­vat prak­tic­ky sci-fi snů. Podobné fil­my už poten­ci­o­nál­ně jen tak vzni­kat nebu­dou. A prá­vě Stvořitel je pří­kla­dem toho, že by tako­vý čer­ný scé­nář byl vel­kou ško­dou.

Snové ori­gi­nál­ní sci-fi, kte­rým Gareth Edwards před­vá­dí mis­trov­ský tvůr­čí vklad, ser­ví­ru­je sci-fi zále­ži­tost, kte­rá před­sta­vu­je skvě­lý svět, výteč­ně pra­cu­je se svým nečer­no­bí­lým ústřed­ním hrdi­nou a meta­fo­ric­kým otcov­ským vzta­hem, je díky téma­ti­ce umě­lé inte­li­gen­ce až nepří­jem­ně aktu­ál­ní a jed­noduše před­vá­dí, že vel­ko­le­pá ori­gi­nál­ní sci-fi v dneš­ní době mohou vzni­kat. A to jejich roz­po­čet nemu­sí být ani deví­ti­ci­fer­ný. Stvořitele jde snad­no paso­vat na sci-fi roku, neje­nom díky fak­tu, že jde zřej­mě o nej­svě­žej­ší sci-fi posled­ních let. „Everything in its Right Place!“

---

Verdikt: 90 %

---