U Petrovových řádí chřipka

Halucinační blou­dě­ní v post­so­vět­ském Rusku. Ve měs­tě zasa­že­ném chřip­ko­vou epi­de­mií se rodi­na Petrovova potý­ká s dal­ším dnem v zemi, kde minu­lost nikdy není minu­los­tí, sou­čas­nost je nasák­lá chlas­tem, horeč­na­tý­mi sny o nási­lí a něze, kde – pod vrst­vou oby­čej­né­ho – se věci uká­žou jako zce­la neo­by­čej­né. 

Novinka rus­ké­ho reži­sé­ra a sce­náris­ty Kirilla Serebrennikova bojo­va­la na posled­ním Filmovém fes­ti­va­lu v Cannes o hlav­ní cenu Zlatou pal­mu, kte­rou ovšem nako­nec zís­kal sní­mek Titan. Serebrennik nicmé­ně po svém před­cho­zím fil­mu Léto bojo­val o Zlatou pal­mu již podru­hé, což doka­zu­je, že jde o talen­to­va­né­ho tvůr­ce. U své novin­ky U Petronových řádí chřip­ka se poté inspi­ro­val stej­no­jmen­ným romá­nem Alexeje Salnikova a rea­li­zo­val poměr­ně nároč­ný film.

Příběh totiž sle­du­je něko­lik růz­ných postav, kdy někte­ré sle­du­je v úpl­ně odliš­ném časo­vém obdo­bí, něko­li­krát se uká­že, že není film vyprá­věn čis­tě chro­no­lo­gic­ky a kaž­dý pří­běh jed­né posta­vy je pojmout růz­ný­mi způ­so­by, napří­klad v čer­no­bí­lé podo­bě či v podo­bě jed­no­ho dlou­hé­ho zábě­ru. Jde o nároč­nou mozai­ku, kdy je též ve finá­le vel­mi těž­ké zamys­let se nad tím, jak to vše do sebe vlast­ně zapa­dá. Výrazný počet momen­tů se navíc vyje­ví jako pou­há před­sta­va postav, těs­nou hra­ni­ci mezi rea­li­tou a fik­cí je u Petrovových řádí chřip­ka vlast­ně těž­ce roze­zna­tel­ná. A je jas­né, že spous­ty divá­ků bude moci Serebrennikovu novin­ku odsou­dit jako dohro­ma­dy nefun­gu­jí­cí miš­maš, pro­to­že vel­kou roli u sle­do­vá­ní U Petrovových řádí chřip­ka hra­je dbá­ní na detai­ly, kte­ré tu mozai­ku dohro­ma­dy sklá­da­jí.

Serebrennikova pro­cház­ka post­so­vět­ským Ruskem doká­že mož­ná  v jis­té for­mě obstát jako soci­ál­ní son­da, vět­ši­na postav je ovšem oči­vid­ně při­ta­že­na za vla­sy, což dost jas­ně nazna­čí už úvod­ní scé­na. V mno­ha momen­tech je mož­ná U Petrovových řádí chřip­ka film, kte­rý je při­ta­že­ný za vla­sy až pří­liš a v někte­rých momen­tech může půso­bit vylo­že­ně nestra­vi­tel­ně. Jeho 145 minut není divác­ky úpl­ně vděč­ných a chví­li potr­vá než se (jest­li vůbec) doká­že divák nala­dit na vlnu tvůr­ců.

Po řeme­sl­né a tech­nic­ké strán­ce se U Petrovových řádí chřip­ka vlast­ně coko­liv vytý­ká těž­ko. I kvů­li kre­a­tiv­ním roz­hod­nu­tím jako je dlou­hý záběr, čer­no­bí­lá barva či úhel pohle­du z prv­ní oso­by se fil­mu nedá vyčí­tat tvůr­čí lenost, nao­pak to půso­bí jako film tvůr­ce, kte­rý se kochal vymýš­le­ním poje­tí jed­not­li­vých pří­bě­ho­vých rovin.  I v rám­ci dějo­vých pojí­tek je oči­vid­né, že měl Serebrennikov film vymyš­le­ný do nejmen­ších detai­lů a dal by se v tomhle ohle­du klid­ně ozna­čit za per­fek­ci­o­nis­tu. U sle­do­vá­ní fil­mu se navíc divák nej­spíš nebu­de cítit vylo­že­ně kom­fort­ním způ­so­bem, což bych též ozna­čil za zce­la jas­ný úmy­sl. I když divák Serebrennikovu fil­mu zce­la nepro­pad­ne, v mno­ha ohle­dech ho sku­teč­ně musí obdi­vo­vat.

V leh­kých ohle­dech jde film přes čáru. Možná až pří­liš moc. Vše zále­ží na osob­ním vku­su, kdy je něče­ho pří­liš. Těžce se též ve finá­le hod­no­tí hudeb­ní dra­ma­tur­gie, pro­to­že Serebrennikov sice vsa­dí napří­klad na Nicka Cavea, záro­veň ovšem pře­de­vším závě­reč­nou scé­nu tvo­ří rus­ký rap, kte­rý výraz­ně nabou­rá­vá atmo­sfé­ru. A je to mož­ná sku­teč­ně až pří­liš dlou­hé, kdy by mož­ná pro­spě­lo zkrá­ce­ní i o pou­hou půl­ho­di­nu. Platí to ovšem pře­de­vším o prv­ní polo­vi­ně, tepr­ve v dru­hé polo­vi­ně totiž ona mozai­ka sku­teč­ně začne bra­vur­ně fun­go­vat a zapa­dat do sebe. A všech­ny ty chy­by se vlast­ně v prů­bě­hu odpouš­tí snad­no, pro­to­že je Serebrennikov oprav­du výraz­ně kre­a­tiv­ní fil­mař, kte­rý doká­že titul­ní chřip­ku pro­dat i v meta­fo­ric­ké rovi­ně.

Těžko se nad tím vlast­ně dělá něja­ký závě­reč­ný ver­dikt. Je to roz­hod­ně divác­ky nevděč­né, v mno­ha ohle­dech úmy­sl­ně neu­če­sa­né a téměř 2 hodi­ny a půl je pros­tě pří­liš. Jakmile se ovšem divák při sle­do­vá­ní poku­sí zapo­jit pozor­nost, dosta­ne do sebe v souč­tu solid­ně pasu­jí­cí mozai­ku, kte­rá je navíc vede­na nesku­teč­ně kre­a­tiv­ním fil­ma­řem. V souč­tu tak roz­hod­ně nedo­ko­na­lá, přes­to dosta­ču­jí­cí zále­ži­tost.....

Verdikt: 75%

---

Photo © Hype Film

---

---