Uvolnit pěsti - 60 %

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Vysoko v horách Severní Osetie je mezi str­mý­mi úte­sy zaklí­ně­né malé důl­ní měs­to Mizur. Zaur (Alik Karaev) sem po jis­tých dra­ma­tic­kých udá­los­tech pře­stě­ho­val svo­je děti Adu (Milana Aguzarova), Akima (Soslan Khugaev) a Dakka (Khetag Bibilov). Zaur je přís­ným otcem, kte­rý nade­vše oce­ňu­je dis­ci­plí­nu a necí­tí roz­díl mezi sta­rost­li­vos­tí a nad­měr­nou ochra­nou. Jeho nej­star­ší syn Akim už sti­hl utéct před otcem za pra­cí do Rostova, nej­bliž­ší­ho měs­ta. Jeho mlad­ší bra­tr Dakko se ješ­tě musí roz­hod­nout, co chce od živo­ta, a jejich sest­ra Ada aktiv­ně plá­nu­je útěk. Je dospě­lá žena, ale otec se k ní stá­le cho­vá jako k dítě­ti. Ada brzy pocho­pí, že unik­nout z otcov­ské­ho obje­tí a začít nový vlast­ní život bude vel­mi slo­ži­té. Návrat její­ho star­ší­ho bra­t­ra Akima vyne­se na povrch nevy­slo­ve­ná a neza­ho­je­ná rodin­ná trau­ma­ta....

Druhý celo­ve­čer­ní film reži­sér­ky Kiry Kovalenko byl vyslán jako zástup­ce Ruska na Oscary za rok 2021. Rusko se nako­nec nomi­na­ce nedo­čka­lo, přes­to si film ale­spoň mohl odnést cenu Un Certain Regard na Filmovém fes­ti­va­lu v Cannes a dočkal se i pár dal­ších oce­ně­ní. Smutné je, že kvů­li aktu­ál­ní glo­bál­ní situ­a­ci bude nej­spíš mno­ho lidí Uvolnit pěs­ti boj­ko­to­vat. Ruská agre­se by se sice nemě­la pod­po­ro­vat, nao­pak ovšem není spra­ved­li­vé, že na to budou muset doplá­cet i fil­mo­ví tvůr­ci, kte­ří za agre­si zakom­ple­xo­va­né­ho šílen­ce nemo­hou. Uvolnit pěs­ti při­tom čás­teč­ně odrá­ží i žití v Rusku. Jde pře­de­vším o soci­ál­ní dra­ma, jehož stě­žej­ní pro­blém zůstá­vá v tom, že vylo­že­ně nejde pod kůži a má tak dale­ko k mno­ha nepří­jem­ným soci­ál­ním dra­ma­tům, kte­ré se u divá­ka doká­za­li až krve doře­zat.

Malé dra­ma, kte­ré sází na neher­ce a nao­pak dva­krát nesá­zí na expo­zi­ci. Sleduje hlav­ní hrdin­ku od ústřed­ní­ho bodu, kdy se její sou­čas­nost začí­ná pro­po­jo­vat s její minu­los­tí i nevy­hnu­tel­nou budouc­nos­tí. Film nepří­mo odká­že na pro­po­je­ní hlav­ní hrdin­ky s oble­že­ním ško­ly v Beslanu, násled­ně poté sle­du­je rodi­nu, kde její patri­ar­cha nezná míru v oblas­ti své sta­ros­ti. Ve dvou stě­žej­ních momen­tech doká­že být Uvolnit pěs­ti inten­ziv­ní a sku­teč­ně pro­dat zou­fa­lost, kte­rou hlav­ní hrdin­ku trá­pí.

V samot­ném jádru jde vlast­ně o straš­ně sil­ný námět, kde pře­de­vším ústřed­ní kon­flikt není čer­no­bí­lý. Otec rodi­ny není vylo­že­ným tyra­nem, jen se obá­vá o to, že při­jde o to nej­cen­něj­ší - svou rodi­nu. Nezkušení her­ci odvá­dí solid­ní prá­ci, pře­de­vším Milana Aguzarova jako Ada. Problémem jen zůstá­vá fakt, že to celé nejde vylo­že­ně pod kůži. Kovalenko ovšem celou dobu na režij­ní žid­li pra­cu­je s citem.

Kamera Pavela Fominceva má pár poměr­ně výraz­ných vizu­ál­ních nápa­dů, oslo­ví pře­de­vším závě­reč­ná scé­na, kde vizu­ál­ní poje­tí zce­la dopo­má­há atmo­sfé­ře. Jde o film o ženě, kte­rá se nechá­vá ovlá­dat muži, v jis­tých momen­tech ovšem náh­le půso­bí nepři­ro­ze­ně, že si čle­no­vé rodi­ny navzá­jem pro­je­vu­jí lás­ku, násled­ně se k sobě ovšem cho­va­jí násil­ně. Dá se snad­no pole­mi­zo­vat nad tím, že takhle nějak to v živo­tě cho­dí, jis­té posta­vy ve fil­mu to ovšem pasu­je do tak tro­chu jiné pozi­ce, než by asi Kovalenko chtě­la. Zpočátku to vypa­dá, že její vize vlast­ně nemá dob­ro a zlo, jen zou­fa­lé lidi, kte­ří v zou­fa­lé situ­a­ci ubli­žu­jí sobě navzá­jem. V prů­bě­hu to ovšem stří­da­vě nao­pak půso­bí tak, že je ústřed­ní Ada oble­pe­na zlem, ze kte­ré­ho se mar­ně sna­ží utéct. Jde přes­ně o ten typ fil­mu, kde cho­vá­ní postav vylu­ču­je jejich pře­dem nasta­ve­né cha­rak­te­ris­ti­ky a čás­teč­ně to doká­že vyru­šit z cel­ko­vé atmo­sfé­ry.

Film samot­ný navíc Adu a její rodi­nu sle­du­je už v momen­tě, kdy jsou prak­tic­ky na dně, je poté tak tro­chu zvlášt­ní sle­do­vat, jak se někdo sna­ží jít ješ­tě o kus dál. Jisté momen­ty půso­bí vylo­že­ně na sílu, fun­gu­je snad jen někdy funkč­ní klaus­tro­fo­bic­ká kame­ra. V jis­tých momen­tech to navíc půso­bí jako typ pro­vo­ka­tiv­ní­ho fil­mu, kdy se tak tro­chu pra­cu­je s tím, že je hlav­ní hrdin­ka prav­dě­po­dob­ně men­tál­ně nemoc­ná. Film tak sle­du­je nevy­rov­na­né posta­vy, kte­ré sami momen­ty půso­bí, že vlast­ně neví, co přes­ně chtě­jí. A o to těž­ší je se jim dostat pod kůži.

V tom fil­mu je nazna­če­no spous­ty věcí. Potencionální domá­cí nási­lí, nazna­če­ný incest, více­mé­ně vynu­ce­né zná­sil­ně­ní, i náznak toho, že ani po kon­ci vlast­ně nic tak úpl­ně v pořád­ku nebu­de. Je to při­tom spí­še zají­ma­vý film pro men­tál­ní hygi­e­nu, než vylo­že­ně obdi­vu­hod­ná fil­mo­vá podí­va­ná. Přesto jde roz­hod­ně o úkaz toho, že se vylo­že­ně nevy­pla­tí auto­ma­tic­ky boj­ko­to­vat všech­ny rus­ké tvůr­ce. Někdy z nich vyle­zou mini­mál­ně zají­ma­vé věci.....

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře