Vysoko v horách Severní Osetie je mezi strmými útesy zaklíněné malé důlní město Mizur. Zaur (Alik Karaev) sem po jistých dramatických událostech přestěhoval svoje děti Adu (Milana Aguzarova), Akima (Soslan Khugaev) a Dakka (Khetag Bibilov). Zaur je přísným otcem, který nadevše oceňuje disciplínu a necítí rozdíl mezi starostlivostí a nadměrnou ochranou. Jeho nejstarší syn Akim už stihl utéct před otcem za prací do Rostova, nejbližšího města. Jeho mladší bratr Dakko se ještě musí rozhodnout, co chce od života, a jejich sestra Ada aktivně plánuje útěk. Je dospělá žena, ale otec se k ní stále chová jako k dítěti. Ada brzy pochopí, že uniknout z otcovského objetí a začít nový vlastní život bude velmi složité. Návrat jejího staršího bratra Akima vynese na povrch nevyslovená a nezahojená rodinná traumata....
Druhý celovečerní film režisérky Kiry Kovalenko byl vyslán jako zástupce Ruska na Oscary za rok 2021. Rusko se nakonec nominace nedočkalo, přesto si film alespoň mohl odnést cenu Un Certain Regard na Filmovém festivalu v Cannes a dočkal se i pár dalších ocenění. Smutné je, že kvůli aktuální globální situaci bude nejspíš mnoho lidí Uvolnit pěsti bojkotovat. Ruská agrese by se sice neměla podporovat, naopak ovšem není spravedlivé, že na to budou muset doplácet i filmoví tvůrci, kteří za agresi zakomplexovaného šílence nemohou. Uvolnit pěsti přitom částečně odráží i žití v Rusku. Jde především o sociální drama, jehož stěžejní problém zůstává v tom, že vyloženě nejde pod kůži a má tak daleko k mnoha nepříjemným sociálním dramatům, které se u diváka dokázali až krve dořezat.
Malé drama, které sází na neherce a naopak dvakrát nesází na expozici. Sleduje hlavní hrdinku od ústředního bodu, kdy se její současnost začíná propojovat s její minulostí i nevyhnutelnou budoucností. Film nepřímo odkáže na propojení hlavní hrdinky s obležením školy v Beslanu, následně poté sleduje rodinu, kde její patriarcha nezná míru v oblasti své starosti. Ve dvou stěžejních momentech dokáže být Uvolnit pěsti intenzivní a skutečně prodat zoufalost, kterou hlavní hrdinku trápí.
V samotném jádru jde vlastně o strašně silný námět, kde především ústřední konflikt není černobílý. Otec rodiny není vyloženým tyranem, jen se obává o to, že přijde o to nejcennější - svou rodinu. Nezkušení herci odvádí solidní práci, především Milana Aguzarova jako Ada. Problémem jen zůstává fakt, že to celé nejde vyloženě pod kůži. Kovalenko ovšem celou dobu na režijní židli pracuje s citem.
Kamera Pavela Fominceva má pár poměrně výrazných vizuálních nápadů, osloví především závěrečná scéna, kde vizuální pojetí zcela dopomáhá atmosféře. Jde o film o ženě, která se nechává ovládat muži, v jistých momentech ovšem náhle působí nepřirozeně, že si členové rodiny navzájem projevují lásku, následně se k sobě ovšem chovají násilně. Dá se snadno polemizovat nad tím, že takhle nějak to v životě chodí, jisté postavy ve filmu to ovšem pasuje do tak trochu jiné pozice, než by asi Kovalenko chtěla. Zpočátku to vypadá, že její vize vlastně nemá dobro a zlo, jen zoufalé lidi, kteří v zoufalé situaci ubližují sobě navzájem. V průběhu to ovšem střídavě naopak působí tak, že je ústřední Ada oblepena zlem, ze kterého se marně snaží utéct. Jde přesně o ten typ filmu, kde chování postav vylučuje jejich předem nastavené charakteristiky a částečně to dokáže vyrušit z celkové atmosféry.
Film samotný navíc Adu a její rodinu sleduje už v momentě, kdy jsou prakticky na dně, je poté tak trochu zvláštní sledovat, jak se někdo snaží jít ještě o kus dál. Jisté momenty působí vyloženě na sílu, funguje snad jen někdy funkční klaustrofobická kamera. V jistých momentech to navíc působí jako typ provokativního filmu, kdy se tak trochu pracuje s tím, že je hlavní hrdinka pravděpodobně mentálně nemocná. Film tak sleduje nevyrovnané postavy, které sami momenty působí, že vlastně neví, co přesně chtějí. A o to těžší je se jim dostat pod kůži.
V tom filmu je naznačeno spousty věcí. Potencionální domácí násilí, naznačený incest, víceméně vynucené znásilnění, i náznak toho, že ani po konci vlastně nic tak úplně v pořádku nebude. Je to přitom spíše zajímavý film pro mentální hygienu, než vyloženě obdivuhodná filmová podívaná. Přesto jde rozhodně o úkaz toho, že se vyloženě nevyplatí automaticky bojkotovat všechny ruské tvůrce. Někdy z nich vylezou minimálně zajímavé věci.....
