V hlavní roli já - když si smrtka podává ruce s bohem srandy

Britové nás již pěk­ných pár desí­tek let záso­bu­jí svý­mi situ­ač­ní­mi kome­di­e­mi, brit­ský humor se stal feno­mé­nem, a tak je logic­ké, že si z něj ost­ro­va­né ved­le piva vytvo­ři­li svůj vývoz­ní arti­kl. Situační kome­die mají navíc tu výho­du, že nákla­dy na rea­li­za­ci pro­jek­tů nesa­ha­jí do nikterak závrat­ných výšin, a tak se stá­va­jí vyhle­dá­va­ným sub­žánrem pro začí­na­jí­cí auto­ry.

Jedním z tako­vých tvůr­ců je i irský rodák Ian Fitzgibbon, kte­rý doteď natá­čel více­mé­ně zakáz­ko­vé tele­viz­ní fil­my. V hlav­ní roli já se tak stá­vá jeho odra­zo­vým můst­kem, kte­rý ho prav­dě­po­dob­ně vyšvih­ne o něko­lik pater výš.

 

Mark je život­ní zkra­cho­va­lec, uštva­ný neú­spě­chy pro­fes­ní­ho živo­ta her­ce a pří­le­ži­tost­né­ho hudeb­ní­ka. Konkurzy mu jeden za dru­hým nevy­chá­ze­jí a tam, kde ostat­ní hle­da­jí útě­chu u rodi­ny nebo part­ne­ra, se Mark může spo­lé­hat pou­ze na své­ho pří­te­le Pierce. Ten se, podob­ně jako náš hrdi­na, sna­ží začle­nit do fil­mo­vé­ho prů­mys­lu, ale jeho sna­ha o psa­ní scé­ná­řů zatím vyzní­vá spí­še do ztra­ce­na. Jeho záli­ba v hazard­ních hrách a alko­ho­lu sil­ně koli­du­je s před­sta­vou ide­ál­ní­ho živo­ta, jaký by chtěl jed­no­ho dne vést.

 

Markovo situ­a­ce už se dosta­la do kraj­ní­ho bodu, musí se scho­vá­vat před svým domá­cím, jemuž dlu­ží za tří­mě­síč­ní nájem. O nic lépe na tom není ani se svým sou­kro­mým živo­tem. Vztah s pří­tel­ky­ní, kte­ré ze vše­ho nej­víc chy­bí pev­né záze­mí a život­ní jis­to­ta, mu poma­lu ale jis­tě kra­chu­je. V malém pří­zem­ním byteč­ku, kde vět­ši­na věcí nefun­gu­je, jak by měla, zůstá­vá osa­mě­lý Mark pou­ze ve spo­leč­nos­ti své­ho inva­lid­ní bra­t­ra, o kte­ré­ho se musí sta­rat, a psa jmé­nem Jersey.

 

Život se nicmé­ně roz­hod­ne dát Markovi dru­hou šan­ci, i když jinou, než by si přál. Sled nena­dá­lých udá­los­tí nej­pr­ve vyús­tí v absurd­ní smrt psa (roz­ma­ší­ru­je ho roze­kla­ná poli­ce), a postup­ně si zuba­tá při­jde i pro jeho imo­bil­ní­ho bra­t­ra, nevr­lé­ho domá­cí­ho, býval­ku a poli­cist­ku (kte­rá pou­ze při­jde Markovi ozná­mit, že poru­šu­je noč­ní klid). Jakkoliv to zní směš­ně a neu­vě­ři­tel­ně, ani jed­na smrt neby­la způ­so­be­na něčím při­či­ně­ním. Protože má ale náš vyplesk­lý hrdi­na všech pět pohro­ma­dě a uvě­do­mu­je si, že jeho his­tor­ce by uvě­ři­li maxi­mál­ně tak ve spol­ku poša­ha­ných šílen­ců, namís­to poli­cie oka­mži­tě volá jedi­né­mu člo­vě­ku, kte­ré­mu může v onu chví­li důvě­řo­vat – Pierceovi.

Toho ztvár­nil Dylan Moran, zná­mý i u nás ze sit­co­mu Black Books. On i Mark Doherty v roli Marka hra­jí neu­vě­ři­tel­ně uvol­ně­ně, a tak se zane­dlou­ho při­stih­ne­te, že přes­to, že se s žád­ným z nich nemů­že­te pro jejich „vybra­né“ cho­vá­ní sžít, obě­ma fan­dí­te, ale záro­veň si v hlou­bi duše pře­je­te, aby se ješ­tě něco při­ho­di­lo, aby moh­la situ­a­ce vyeska­lo­vat do ješ­tě absurd­něj­ších výšin.

A přes­ně to se sta­ne, když dojde na otáz­ku, kam s těly. No a jeli­kož Piercův původ­ní záměr, odnést kaž­dou mrt­vo­lu  k ní domů a tím se zba­vit odpo­věd­nos­ti, nevy­jde, při­chá­zí na řadu vyslou­ži­lé auto a barel ben­zi­nu.

 

Příběh, jak­ko­li se může zdát za vla­sy při­ta­že­ný, je přes­ně v sou­la­du s nepsa­ný­mi pra­vi­dly brit­ské­ho humo­ru. Postavy jsou záměr­ně kari­ko­vá­ny, aby si od nich divák vytvo­řil odstup a sou­stře­dil se pou­ze na vyprá­vě­ní.

Režijně se jed­ná o stan­dard, kte­rý nijak extra nevy­bo­ču­je z řady (pár zají­ma­vých expe­ri­men­tů s naklá­ně­ním kame­ry spí­še roz­pty­lu­je divá­ko­vu pozor­nost), zato herec­ky jde roz­hod­ně o nad­prů­měr. Prakticky nezná­mé­mu Dohertymu jed­no­du­še kou­ká prů­ser z očí, a Moranovu hláš­ku­jí­cí­mu alko­ho­li­ko­vi (oka­tá para­le­la s Bernardem z Black Books) uvě­ří­te jeho cho­vá­ní raz dva.

Na jejich výko­nu celé před­sta­ve­ní sto­jí, ale v tom, že se Fitzgibbon upí­ná pře­de­vším na ně a svůj tvůr­čí ruko­pis nechá­vá upo­za­dě­ný, nevi­dím výraz­nou chy­bu. Situační kome­die pře­ce vždyc­ky byly hlav­ně o ryso­vě vyhra­ně­ných cha­rak­te­rech, jejich živo­tech se vše­mi úska­lí­mi, kte­rá k němu neod­mys­li­tel­ně pat­ří. A tak i když ze sním­ku kou­ká invenč­ní skrom­nost, je hez­ké vidět, že se auto­ři nesna­ži­li za kaž­dou cenu zalí­bit všem. Ovšem těm, kte­ří mají vyhra­ně­ný brit­ský humor rádi, nabíd­nou pří­jem­ně mor­bid­ní povíd­ku na deš­ti­vé odpo­led­ne. A ostat­ní ať se jdou bod­nout!

 

V hlav­ní roli já není nikterak objev­ným ani ori­gi­nál­ním sním­kem, svou pří­vě­ti­vou atmo­sfé­rou ovšem doká­že vtáh­nout, a tak i když scé­nář neo­plý­vá závrat­nou kom­plex­nos­tí, na těch 80 minut to boha­tě sta­čí. Celkově se tak jed­ná o čer­no­čer­nou jed­no­hub­ku, na kte­rou si asi za chvil­ku ani nevzpo­me­ne­te, ale v onu chví­li vám bude její pojí­dá­ní až pře­kva­pi­vě chut­nat.

 

70%

---

---