Vanya - Čechov pro 21. století

NT live

Hodnocení článku

(1 hla­sů, prů­měr: 5,00 z 5)

Loading...

Anton Pavlovič Čechov je prav­dě­po­dob­ně jeden z nej­zná­měj­ších rus­kých dra­ma­ti­ků. Je před­sta­vi­te­lem tzv. lyric­ké­ho dra­ma­tu, kde se důle­ži­té pasá­že děje ode­hrá­va­jí niko­liv v reál­ném živo­tě ale v cito­vém nit­ru postav. Zejména pro své nej­vý­znam­něj­ší dílo - čtve­ři­ci vel­kých diva­del­ních her se stal nejen svě­to­vě pro­slu­lým auto­rem, ale vstou­pil i do povin­ných škol­ních osnov a sezna­mů matu­rit­ní čet­by. A ty, kte­ré snad ve škol­ních lavi­cích minul, si jej budou ale­spoň pama­to­vat z fil­mu Jára Cimrman leží­cí, spí­cí, kde má s naším vel­kým mis­trem násle­du­jí­cí dia­log: „A na čem pra­cu­je­te dok­to­re Čechove?“ „Píši dvě sest­ry.“ „A není to málo Antone Pavloviči?“.

Autoři scé­ná­ře tím­to roz­ho­vo­rem dvou veli­ká­nů svě­to­vé lite­ra­tu­ry samo­zřej­mě odka­zu­jí na Čechovovo dra­ma Tři sest­ry. Ovšem já bych se chtěl zamě­řit na jiné jeho dílo, kte­ré jsem měl mož­nost zhléd­nout v rám­ci pře­no­sů z Londýnského národ­ní­ho diva­dla NT live. Jedná se o adap­ta­ci hry Strýček Váňa, kte­rá v ori­gi­ná­le zahr­nu­je osm postav a vyprá­ví kom­pli­ko­va­ný pří­běh neo­pě­to­va­né lás­ky na osa­mě­lém stat­ku kde­si na rus­kém ven­ko­vě plném hádek a nepo­cho­pe­ní. Mnohem důle­ži­těj­ší než původ­ní hra je ale u této insce­na­ce její zpra­co­vá­ní. Protože to posou­vá význam toho­to díla do úpl­ně jiných rovin. A to výbor­ných rovin.

Jak už jsem řekl, insce­na­ce je dílem kolek­ti­vu Londýnského národ­ní­ho diva­dla, kte­ré v původ­ní hře pro­ved­lo řadu změn. Děj je pře­su­nut do blí­že neu­r­če­né, ovšem nej­spí­še nám blíz­ké doby, pro­to­že napří­klad z posta­vy spi­so­va­te­le je zde posta­va fil­mo­vé­ho scé­náris­ty, což je z mého pohle­du výbor­ný krok. Aktualizace je zejmé­na v oblas­ti diva­dla z mého pohle­du vel­mi důle­ži­tým kro­kem, tím spí­še, pokud se jed­ná o tak­to slo­ži­té­ho a kla­sic­ké­ho auto­ra jako je Čechov. Pokud totiž vel­ké­ho mis­tra při­blí­ží­te aktu­a­li­za­cí jeho díla divá­ko­vi, může se stát, že si snad­ně­ji najde ces­tu ke kom­pli­ko­va­né lát­ce. Nejvýraznější změ­nou ovšem je krok týka­jí­cí se postav. Protože auto­ři zde z původ­ních osmi děla­jí jed­nu jedi­nou. To je samo­zřej­mě vel­mi odváž­ný krok, pro­to­že v tako­vém pří­pa­dě vel­mi zále­ží na tom, aby herec zvlá­dl vyjá­d­řit nenu­ce­ný­mi a jem­ný­mi pře­cho­dy mezi posta­va­mi jejich niter­né emo­ce, tak, aby to divák poznal, ale aby si toho nevši­ml. A obsa­ze­ní se zde pod­le mého názo­ru obzvláš­tě poved­lo. Hlavní roli zde totiž hra­je Andrew Scott, kte­rý sice asi není tolik význam­ným fil­mo­vým her­cem (jeho nej­vý­raz­něj­ší fil­mo­vou rolí byla nej­spíš posta­va pro­fe­so­ra Moriartyho v jed­né z posled­ních adap­ta­cí Sherlocka Holmese), ovšem o to více je hvězdou diva­del­ních prken. Uznání si zís­kal mimo jiné za své ztvár­ně­ní Hamleta a nyní herec­ky exce­lu­je i ve Váňovi.

Právě vel­mi při­ro­ze­ný herec­ký pro­jev Andrewa Scotta je pod­le mě nej­lep­ší čás­tí celé hry. Jeho situ­a­ce, ve kte­ré si nemů­že pomá­hat pro­sto­rem, pro­to­že vel­ká scé­na je vel­ká scé­na, nemů­že se spo­lé­hat na výko­ny kole­gů, pro­to­že tam jed­no­du­še žád­né nemá, mu nedá­vá pro­stor pro chy­bu. Jeho jedi­ným part­ne­rem je tak pub­li­kum, kte­ré Scott téměř vta­hu­je do hry, což ješ­tě zin­ten­ziv­ňu­je váš divác­ký záži­tek. Velmi jed­no­du­še a cit­li­vě pře­chá­zí z posta­vy do posta­vy, sám se sebou inter­a­gu­je, milu­je se i nená­vi­dí. Všechno to pak zvlá­dá s ele­gan­cí a noble­sou a daří se mu i poměr­ně dob­ře držet řetěz a dyna­mi­ku před­sta­ve­ní, což si pros­tě zaslou­ží obdiv. A urči­tě zde pla­tí tvr­ze­ní, kte­ré se v sou­vis­los­ti s Čechovem čas­to obje­vu­je: to nej­dů­le­ži­těj­ší je zde řeče­no tichem.

Tato hra asi nebu­de pro fanouš­ky kla­sic­ké­ho Čechova. Pokud pros­tě chce­te vidět více her­ců a kla­sic­ké sta­ro­mód­ní diva­dlo s boha­tou scé­nou, bude­te muset jinam. Ale pokud vás zají­má moder­ní diva­dlo, kte­ré se nebo­jí expe­ri­men­to­vat a pro­gre­siv­ně při­stu­po­vat k mož­nos­tem, kte­ré mu kla­sik dává, smě­le se na někte­rý z pře­no­sů do kina vydej­te.

Případně mrk­ně­te na trai­ler.