Vetřelec: Vzkříšení - Ellen Riplyová je už 200 let po smrti!

Docela rád bych věděl, proč komu­nis­tic­ká cen­zur­ní maši­né­rie ten­krát na pře­lo­mu sedm­de­sá­tých a osm­de­sá­tých let radost­ně uved­la do čes­kých kin horror Vetřelec, zatím­co Hvězdné vál­ky smě­ly být aso­ci­o­vá­ny jen se zbroj­ní pro­pa­gan­dou Varšavské smlou­vy. Jestlipak tyto řád­ky čte někte­rý z čle­nů „kul­tur­ní“ schva­lo­va­cí komi­se, kte­ré na teh­dej­ší pra­vi­del­né schůzi kolek­tiv­ně (tak nějak si jejich „prá­ci“ před­sta­vu­ji) při­padla obluda, před níž není úni­ku, při­ja­tel­ná, zatím­co vítěz­ství svo­bod­né­ho ducha nad vojen­ským dik­tá­to­rem niko­liv? Asi nečte, tako­ví lidé se vždyc­ky ohá­ně­li pokro­kem plá­no­vi­tým, niko­liv sku­teč­ným, jako je Internet.

Vetřelec je sci­fis­tic­ký feno­mén, ať už jako film, nebo jeho hlav­ní nelid­ská posta­va. Ze všech dosud před­ve­de­ných scé­ná­řů setká­ní s mimo­zem­ským živo­tem mi vždy zda­le­ka při­pa­dal nej­vě­ro­hod­něj­ší a nej­prav­dě­po­dob­něj­ší, tře­ba­že jis­tě ne nej­ví­ce oče­ká­vá­ní­hod­ný. Omezování fil­mo­vých mimo­zemš­ťa­nů na antro­po­i­dy s pocho­pi­tel­ný­mi sche­ma­ty myš­le­ní jsou nako­nec stej­ně ome­ze­ná, jako roz­počty pro­du­cen­tů, tak­že pak i kra­ji­na na všech pla­ne­tách se nápad­ně podo­bá již­ní Kalifornii (tím mě vytá­čí zejmé­na Star Trek). Skutečné ome­ze­ní si bez­tak nosí­me kaž­dý ve vlast­ní hla­vě - je to naše koneč­ná před­sta­vi­vost. Co takhle jed­nou rasa, kte­rá nám nero­zu­mí, my nero­zu­mí­me jí, ničím si nepře­ká­ží­me a nemá­me si co říci, jakož i nesto­jí­me o vzá­jem­né či jed­no­stran­ně pojí­dá­ní? Obracíme oči do hloub­ky gala­xie, zatím­co se nezdá, že bychom byli postu­po­va­li kam­ko­liv kupře­du s hmy­zí­mi spo­le­čen­ství­mi nebo tře­ba del­fí­ny -- tedy, dokud je pros­tě nevy­těs­ní­me. Já vím, z toho kasov­ní trhák nebu­de...

Takže mi dovol­te, abych se vrá­til k Vetřelci. Jeho jedi­ným hna­cím momen­tem je (ve sku­teč­nos­ti vel­mi lid­ský) instinkt zacho­vá­ní jedin­ce i rodu. I v rovi­ně fil­mo­vé­ho díla osvěd­či­lo téma vel­mi prud­kou, agre­siv­ní živo­ta­schop­nost, a jaxe posled­ní dobou jeví, i plod­nost. Donedávna tri­lo­gie Alien, Aliens, Alien³ vyka­zo­va­la všech­ny zna­ky čaje tro­já­ku, až jsme ji zača­li pova­žo­vat pros­tě za dal­ší z mno­ha. Původní nový moment byl pokra­čo­vá­ní­mi postup­ně lou­ho­ván a úspěch prv­ní­ho dílu jed­no­du­še pro­sák­nul do všech dal­ších.
Ale ouha -- tahle uko­lé­bav­ka je ta tam s pří­cho­dem čtvr­té­ho dílu. Samozřejmě se nám auto­ři nesna­ží uká­zat něco nové­ho -- a v tom je síla. Pokud si počá­teč­ní sním­ky vyhrá­ly s tem­ný­mi, názna­ko­vý­mi zábě­ry oblu­dy, kde nej­vět­ší pákou na divá­ko­vu psy­chi­ku je jeho vlast­ní před­sta­vi­vost, dneš­ní Vzkříšení je zalo­že­no na prin­ci­pu full fron­tal nudi­ty -- vetřel­ce v plné čel­ní naho­tě. Těžiště nej­hlub­ší­ho horro­ru a děsu se důmy­sl­ně pře­su­nu­lo do (ale­spoň nave­nek) lid­ských akté­rů dra­ma­tu.

Každý ze všech dosa­vad­ních [prý se chys­tá 5 (1998/9) a 6 (2000)!] dílů sto­jí a padá s posta­vou poru­či­ce Ellen Ripley (Sigourney Weaver). Jednička ji vlast­ně „udě­la­la“ v troj­ce nám na kon­ci umře­la, dokon­ce se pro­slý­cha­lo, že Weaver měla vyhlí­dek na neko­neč­ná pokra­čo­vá­ní Vetřelce plné zuby a trva­la na bez­pod­mí­neč­né smr­ti své posta­vy...
No nic, máme ji zpát­ky, po 200 letech fil­mo­vé­ho času, naklo­no­va­nou z krev­ních vzor­ků. Ono klo­no­vá­ní je jed­ním z hlav­ních a taky po prav­dě řeče­no nej­o­še­met­něj­ších dějo­vých prv­ků (viz Rejpání). Dále tu máme nezbyt­nou (poslé­ze rych­le se ten­čí­cí) sku­pi­nu drs­ných dob­ro­dru­hů, v tom­to pří­pa­dě vesmír­ných paše­rá­ků Vriesse (Dominique Pinon), Johnera (Ron Perlman), Christie (Gary Dourdan), Elgyna (Michael Wincotta) atd. Vynikající je dal­ší sil­ná žen­ská role, Annalee Call (Winona Ryder). Tato pove­de­ná par­ta se živí odchy­tá­vá­ním kos­mic­kých lodí na dál­ko­vých tra­sách a pro­dá­vá­ním uspa­ných podchla­ze­ných čle­nů posádek a pasa­žé­rů vojá­kům -- na poku­sy.

Děj je zasti­hu­je při jed­né tako­vé trans­ak­ci s týmem gene­rá­lem Pereze (Dan Hedaya) a dok­to­rů Wrena (J.E. Freeman) a Gedimana (Brad Dourif), kte­ří mají blí­že nespe­ci­fi­ko­va­né cíle s cel­kem nezná­mým (tedy nám, divá­kům, o něco zná­měj­ším) mimo­zem­ským živo­či­chem, k jehož výzku­mu a vývo­ji potře­bu­jí, ehm, lid­ský mate­ri­ál. Ripley je zpo­čát­ku jen ved­lej­ším pro­duk­tem poku­sů, jak se uká­že, v mno­hém smě­ru mimo­řád­ným, pře­kva­pi­vým a pod­ce­ňo­va­ným. Situace se změ­ní, když se vetřel­ci pod­le (naše­ho) oče­ká­vá­ní vymknou kon­t­ro­le a ovlád­nou obrov­skou kos­mic­kou loď, na které se vojen­ská labo­ra­toř nachá­zí. Naše par­ta paše­rá­ků se tak oci­tá v pas­ti, kte­rá se pod auto­pi­lo­tem v sou­la­du s napro­gra­mo­vá­ním vydá­vá na základ­nu i se svým smr­to­nos­ným obsa­hem. Základnou je pla­ne­ta Země, jis­tě ne nej­vhod­něj­ší výběh pro naše zvi­řát­ka.

Obludy, tem­né chod­by obro­vi­té­ho korá­bu, blá­ho­vé, postup­ně umí­ra­jí­cí lidi jsme už vidě­li před­tím. Toto je čtvr­tý film popi­su­jí­cí, jak zou­fa­lí lidé chtě­jí utéct a ono to nejde. Kupodivu smy­sl tomu dává prá­vě Ripley, kte­rá si všech­ny své před­cho­zí zážit­ky pama­tu­je. V jed­nom momen­tě se jí Johner ptá:
   - Hej, Ripley... sly­šel jsem že jsi, jako, na tyd­le věci nara­zi­la už dřív.
   - No jo.
   - Teda. No a, jako, co jsi udě­la­la?
   - Umřela jsem.
Zkušenost s vetřel­ci a lid­mi sna­ží­cí­mi si pou­žít je pro svo­je cíle z Ripley udě­la­la cyni­ka. Genetické inže­nýr­ství z ní udě­la­lo cosi dal­ší­ho. Má blíž k lidem, kte­ří jí při­šli do ces­ty, nebo k mimo­zem­ským tvo­rům, kte­ří jí vdě­čí za svou exis­ten­ci?
Herecky s násko­kem vedou obě žen­ské posta­vy, muži jsou v tom­to fil­mu zastí­ně­ni do rolí plo­sko­le­bých knech­tů, snad až na výjim­ku cha­risma­tic­ké­ho dok­to­ra. Postavu dospě­lé­ho stá­dia vetřel­ce již tra­dič­ně ztě­les­nil Tom Woodruff, tře­ba­že počí­ta­čo­vých ani­ma­cí je stej­ně vel­ké množ­ství, např. pod vodou plo­vou­cí bes­tie.

Přes posi­tiv­ní hod­no­ce­ní, jež fil­mu dle mého názo­ru nále­ží, trou­fám si při­po­me­nout, že se jed­ná o depre­siv­ní, násil­ný horror, důvod­ně mlá­de­ži nepří­stup­ný.
Jak pro­zra­di­li v doku­men­tár­ním pořa­du, který jsem sle­do­val v tele­vi­zi, tvůr­ci si dali za cíl při­mět pub­li­kum, aby celé před­sta­ve­ní pro­ži­lo v tran­su na hra­ně seda­dla, kdy ztem­ně­lým sálem tají­cím dech pro­sví­ta­jí jen bílé kot­ní­ky divác­kých pěs­tí zaťa­tých děsem. Upřímně při­zná­vám, že se jim to v pod­sta­tě poda­ři­lo, a jed­no­znač­ně Vetřelce: Vzkříšení pro­hla­šu­ji za nej­pů­so­bi­věj­ší film toho­to roku.

HNIDOPICHOVO REJPÁNÍ
POZOR - AKUTNÍ NEBEZPEČÍ ZNECHUCENÍ

---

• Po shléd­nu­tí fil­mu jsem si pře­če­tl i úryv­ky skrip­tu. Smutně kon­sta­tu­ji, že asi nikdy neu­vi­dím scé­ny, kte­ré ame­ric­ká cen­zu­ra shle­da­la pří­liš­ný­mi. Zajímalo by mne, jak to je/bude s čes­kou ver­zí? Například scé­na intim­ní­ho sty­ku Ripley s vetřel­cem...
• Jakpak to, že s lékař­ský­mi nástro­ji to není stej­né jako s nožem Annalee?
• Proč 200 let od Vetřelce 3? Dvacet by doce­la sta­či­lo. Za dvě sto­le­tí (plus ješ­tě nejmíň 2 od sou­čas­nos­ti) tech­no­lo­gic­ké­ho vývo­je by člo­věk oče­ká­val jis­tý pokrok. Vojáci? Kdepak byly zbra­ně a sys­témy vele­ní v roce 1597? Nedostatek inven­ce nutí fil­mo­vé tvůr­ce lpět na ruč­ních zbra­ních naše­ho sto­le­tí jako defi­ni­tiv­ní výzbro­ji příští­ho milé­nia. Přitom loď má jas­ně umě­lou gra­vi­ta­ci. V úzkém paprsku by tako­vá věc tro­pi­la pěk­nou spoušť, nemys­lí­te?
• Který plo­sko­le­bec by nechal loď napro­gra­mo­va­nou k návra­tu na Zemi, když auto­de­struk­ce je dale­ko logič­těj­ší? Loď o pří­tom­nos­ti vetřel­ců „vědě­la“ a sama se pro­hlá­si­la za neo­by­va­tel­nou. Inu, pak bychom nemě­li žád­ný film.
• Když seže­ru pyt­lík dia­man­tů, nechám si ode­brat krev a z ní pokro­ko­ví věd­ci naklo­nu­jí brat­říč­ka, bude mít v bříš­ku pyt­lík dia­man­tů? Dost na tom, že si bude pama­to­vat celý můj před­cho­zí život jako svůj.
• Ani jeden ze všech vetřel­čích fil­mů neu­ka­zu­je ani názna­kem, že by potvůr­ky jed­ly. Rostou jako z vody.

---