Viktor Fischl - Hovory s Janem Masarykem

Mladá fron­ta 1991.

Díky nepří­z­ni počí­ta­čo­vé­ho sys­té­mu ten­to člá­nek píši již podru­hé….

Pan Fischl pra­co­val po dlou­há léta pří­mo po boku Jana Masaryka (minis­t­ra zahra­nič­ních věcí) jako jeho vel­ká opo­ra i pří­tel. Dalo by se tedy říci, že mohl doce­la dob­ře nahléd­nout na Masarykovu kom­pli­ko­va­nou osob­nost. Viktor Fischl si během své­ho živo­ta s Masarykem vedl poznám­ky, kde se sna­žil zachy­tit urči­té Masarykovi myš­len­ky a bon­mo­ty. Právě z těch­to pozná­mek se zro­di­la kni­ha, o kte­ré vám tu chci něco napsat. Kniha popr­vé vyšla již v pade­sá­tých letech, ovšem ne zde v Československu, ale v Izraeli (kam Viktor po záhad­né Masarykově smr­ti emi­gro­val). První vydá­ní v naší zemi je prá­vě to mé - z roku 1991.

Jan Masaryk měl svůj typic­ký řeč­nic­ký pro­jev, dalo by se říci, že se jed­na­lo o pro­jev lido­vý, ovšem v žád­ném pří­pa­dě to nezna­me­ná, že by byl nějak špat­ný. Jistě, Masaryk čas­to­krá­te utrousil něja­ké to spros­té slo­vo, ale z jeho úst a v kon­tex­tu řeči se nejed­na­lo o něja­kou vyslo­ve­nou vul­ga­ri­tu. Prostě někte­ré věci pojme­no­val jen tak, jak je sám cítil. Autor Viktor Fischl tuto ten­kou kníž­ku (asi 120 stran malé­ho for­má­tu) roz­tří­dil do něko­li­ka tema­tic­kých kapi­tol, ve kte­rých se Masaryk vyja­dřu­je k růz­ným pro­blé­mům, od komu­nis­mu až po pro­ble­ma­ti­ku malých náro­dů ve vel­kém svě­tě. Ze strá­nek na čte­ná­ře oprav­du dých­ne kus Masarykovského ducha, neboť pan Fischl doká­zal řeč­nic­ký styl a uni­kát­ní Janův způ­sob vyjá­d­ře­ní vel­mi dob­ře pře­vést na strán­ky kni­hy. Jsem také potě­šen tím, že autor zde nijak význam­ně neroz­pitvá­vá Masarykovu tajem­nou smrt, o níž toho již bylo napsá­no vel­mi mno­ho, ale věnu­je se pou­ze osob­nos­ti Jana Masaryka, což je oblast, kte­rá není v lite­ra­tu­ře zase až tak důklad­ně popsá­na.

Na kni­ze dále vel­mi oce­ňu­ji jis­tou aktu­ál­nost. Jan Masaryk se zde vyja­dřu­je např. k pro­blé­mu zru­še­ní komu­nis­tic­ké stra­ny (!) či k exis­ten­ci stá­tu Izrael. Dovolím si malou ukáz­ku: Já si vzpo­mí­nám, když táta ješ­tě žil, jak k němu cho­di­li naši agrár­ní­ci a ser­ví­ro­va­li mu tři­krát den­ně mís­to jíd­la nápad posta­vit komu­nis­tic­kou stra­nu mimo zákon. Táta byl vždyc­ky roz­hod­ně pro­ti tomu. Jednou se mě zeptal, co si mys­lím o těchhle poku­sech našich stát­ní­ků zba­vit se opo­zi­ce tou­to snad­nou ces­tou. Tak jsem mu řekl, že když jsme jako klu­ci čuta­li meru­nu, nikdy nám nena­padlo jí t k soud­ci a chtít po něm, aby vyho­dil ze hřiš­tě těch jede­náct klu­ků, kte­ří hrá­li pro­ti nám. Mohl vylou­čit jenom ty, kte­ří nehrá­li fair. Jenže dneska nejsem tak doce­la jis­tý, že komu­nis­té vůbec kdy hrá­li fair. Oni totiž ve sku­teč­nos­ti nikdy neu­zná­va­li, že by stej­ná pra­vi­dla pla­ti­la pro obě stra­ny. Jenže teď nám nastří­le­li už tro­chu moc gólů a taky nikde nevi­dím soud­ce, kte­rý by si trou­fal odpís­kat faul.

V závě­ru kni­hy Fischl uspo­řá­dal tako­vé Masarykovi „por­tréty“ teh­dej­ších význam­ných stát­ní­ků, za výteč­nou cha­rak­te­ris­ti­ku pova­žu­ji např. por­trét J. Stalina: On je ovšem taky něco jako papež. Hlava nej­ne­svě­těj­ší církve. Ale já vám povím prav­du. Já nikdy nedo­ve­dl vidět jenom to špat­né na Napoleonovi a nějak taky nemůžu hodit Stalina do jed­no­ho pyt­le s Hitlerem. Někdy se mi dokon­ce zdá­lo, že jsem mu v očích zahlé­dl něco jako jis­křič­ku lid­skosti. Ale mož­ná, že se mýlím. Čertovi taky sví­ta­jí očič­ka a mož­ná, že prá­vě pro tohle je Stalin ješ­tě nebez­peč­něj­ší, než si mys­lí­me.

Knihu mohu jen dopo­ru­čit všem, kte­ří se o toho­to člo­vě­ka - huma­nis­tu nějak zají­ma­jí.

Hodnocení: 96%.

---