Vladimír Kafka, Irena Nováková Kafková: Nemoc nechodí zabít

Autor už tu s námi není, paní Irena dopra­co­va­la jeho kni­hu na počest své­ho muže. Muže, kte­rý byl jed­ním z nej­po­di­vu­hod­něj­ších „léči­te­lů“ dneš­ní doby. Jeho ener­gie, dob­ro, las­ka­vost a moud­rost pro­chá­ze­la i skr­ze jeho kni­hy. A nyní to není jinak. Jen se tady for­mou roz­ho­vo­rů, pro­chá­ze­ním etap (ate­li­é­rů) jeho živo­ta, dozví­dá­me to, co nám čas­to v té hon­bě za duchov­ní doko­na­los­tí uni­ká.

I ti nej­do­ko­na­lej­ší mají své chy­by. A chy­by, pře­šla­py – jsou tím nej­cen­něj­ším, co nás může v živo­tě potkat. Protože nám to dává mož­nost se zved­nout ze dna a vykro­čit dál. Jiní, lep­ší, pou­če­ní.

Autor se zabý­val pře­de­vším nemoc­ný­mi lid­mi, čas­to v posled­ním stá­diu jejich nemo­ci, a se smr­tí komu­ni­ko­vat uměl, stej­ně jako s nemo­cí. A říká, že všech­no v našem živo­tě má být pro­tknu­to lás­kou. A vypla­tí se sku­teč­ně hle­dat sebe, nene­chat se utla­čit, zatla­čit a najít, proč jsme na Zemi při­šli. Jaký byl náš úmy­sl.

Protože když ho nena­jde­me, igno­ru­je­me, zby­teč­ně si ničí­me žití. My, ale ničí­me ho i naším blíz­kým.

„Mám-li v živo­tě něja­ký úmy­sl, měl bych ho také ztě­les­nit. Pokud svůj úmy­sl nepro­je­vím, nahro­ma­dí se v mém těle nevy­u­ži­tá ener­gie a začne v něm vytvá­řet nezdra­vé pro­stře­dí. Energie neprou­dí při­ro­ze­ným způ­so­bem ven, ale obra­cí se dovnitř, pro­ti mně. Zjednodušeně řeče­no, nemoc poklá­dám za potla­če­nou dušev­ní zále­ži­tost.“

Naučit se milo­vat to potla­če­né?

Ach, to je nej­těž­ší úkol člo­vě­ka. Musíme se nau­čit milo­vat to potla­če­né, to tem­né, to bola­vé, ty své nevý­ho­dy. Ony jsou někdy výho­da­mi. Citlivost s sebou nese výho­du dob­ré intu­i­ce, vcí­tě­ní, a migré­ny, když se sta­nou kama­rád­kou, tak jsou skvě­lou spo­leč­ni­cí pro odpo­či­nek pro mozek, jež bych si bez ní asi nikdy nedo­přá­la. Jsou růz­né myš­len­ky, kte­ré vás při pro­chá­ze­ní ate­li­é­ry živo­ta Vladimíra Kafky napad­nou. Rozhodně ale vždy bude pro­mlou­vat k vaší vlast­ní život­ní situ­a­ci.

Chce to čaj, klid, zasta­ve­ní, vel­kou dáv­ku poko­ry a mož­ná než ote­vře­te Ateliér živo­ta, vez­mě­te k sobě pod deku zachumlat i neřes­ti, nemo­ci, pro­blémy, vztek, nejen na sebe, ale i na dru­hé. Pochopíte, že i tohle vše je naší sou­čás­tí a nic to nevy­po­ví­dá o naší „nekva­li­tě“. A pak tohle všech­no pod tou dekou může­te s lás­kou pohla­dit a věřit, že…

 „Nemoc ti pomá­há zasta­vit se v běs­ném a nevě­do­mém běhu živo­tem a zací­lit pozor­nost smě­rem dovnitř sebe. Jde tě pro­bu­dit do živo­ta. Domnívat se, že tě při­šla usmr­tit, je myl­né.“

O auto­ro­vi:

Vladimír Kafka (1963 – 2018) malíř, spi­so­va­tel, muž, jež pro­vá­zel lidi těž­kou nemo­cí, pořá­dal po celé repub­li­ce bese­dy Hostiny, čas­to s Jaroslavem Duškem a své život­ní zku­še­nos­ti popsal v kni­hách Minulost je mrt­vá, život začal prá­vě teď a Život naži­vo.

Knihu k vydá­ní při­pra­vi­la Irena Nováková Kafková, Eminent, 2018, www.eminent.cz

---