VOJTĚCH DYK - rozhovor k filmu Andělé všedního dne

Proč jste kývl na roli andě­la Jofaniela ve fil­mu Andělé všed­ní­ho dne, co Vás na této nad­po­zem­ské bytos­ti upou­ta­lo?

Rozhodl jsem se tak­to. Scénář? Dobrý. Režisérka? Vynikající. Spoluherci? Famózní. Producent? Slovák. No, co bys­te chtěli víc…

Nakolik bylo náročné ztvár­nit nadpřiro­ze­nou pro lid­ské oko­lí „nevi­di­tel­nou“ posta­vu andě­la?

Inu náročné to bylo mnoh­dy v tom, že člověk musel dosti mlčet a komen­to­vat situ­a­ce pou­ze výra­zem. Větši­nou váž­ným výra­zem. A zacho­vej­te si váž­ný výraz, když máte na pla­ce duo Polívka-Labuda. To prostě nejde. Takže ustát to, to bylo asi pro mě nej­ná­ročnější.

Jak se Vám hrá­lo po boku ostat­ních tří andělů v čele s Mariánem Labudou? Neinspiroval jste se jiný­mi andělský­mi bytost­mi ze světové kine­ma­to­gra­fie (fil­my Nebe nad Berlínem, Město andělů)?

Já se těmi ber­lín­ský­mi nein­spi­ro­val. Jen těmi naši­mi: Mariánem, Vladimírem a Eliškou. A to je vlastně i odpověď na otáz­ku. Zkrátka hrát se mi vlastně muse­lo krásně, jeli­kož moji kole­go­vé byli inspi­ra­tiv­ní, hra­ví a nabí­ze­jí­cí.

Seznámil jste se s před­lo­hou Michala Viewegha Andělé všed­ní­ho dne?

Nečetl jsem ji. Záměrně.

Andělé všed­ní­ho dne jsou sed­mým fil­mem Alice Nellis, přičemž větši­na jejích autor­ských snímků bývá kri­ti­kou často označová­na jako žen­ský film. Jak to vní­má­te Vy jako muž?

Já neviděl všech­ny, tak­že jsem to ani takhle nebral. Točil jsem s Alicí Revival a teď Andělé všed­ní­ho dne, tak­že já ji nao­pak beru jako vel­mi cit­li­vou reži­sér­ku muž­ských filmů. Navíc tohle ška­tul­ko­vá­ní já vůbec nemám rád.

Andělé všed­ní­ho dne jsou Vaší dru­hou spo­lu­pra­cí s Alicí Nellis (po kome­dii Revival). V čem Vám spo­lu­prá­ce s ní vyho­vu­je a jaký je Alice Nellis typ reži­sér­ky?

Předně musím říct, že mě oslo­vil pro­du­cent Rudolf Biermann, abych si přečetl scé­nář. Ve fázi, kdy byl dopsán. A co se týče spo­lu­prá­ce s Alicí, vyho­vu­je mi v napros­té nevy­hro­ce­nos­ti při natáčení. Alice, jak už to u žen bývá, si potřebu­je kolem sebe vytvořit záze­mí. Jako v rodin­ném kru­hu. V tom jsou režisérky-ženy větši­nou obratnější. Zároveň je jí vlast­ní i jaká­si „muž­ská’“ zací­le­nost v ten daný moment, tak­že herec se může cítit nad­mí­ru v dob­rých rukou.

Na natáčení byly pro posta­vy andě­lů nároč­né výš­ky, jak jste je zvlá­dal?

Výšky? Jo, když je ke kra­ji víc než metr a půl, tak to všech­no jde. A tak je to i v životě.

Andělé všed­ní­ho dne vyprá­ví nadčaso­vý příběh o životě a smr­ti obyčejných lidí, o krá­se živo­ta. Máte i Vy něja­ký ten „návod na život“?

Příliš krát­ká otáz­ka pro příliš dlou­hou roz­pra­vu. Takže mé umění žít spočívá v rados­ti ze živo­ta.

Pokud bys­te měl divá­ky pozvat do kina na Andělé všed­ní­ho dne, co bys­te jim vzká­zal?

Já ten film ještě neviděl. Ale mys­lím, že divá­ci se můžou těšit na ne úplně obvyk­lý film o ne úplně obvyk­lém téma­tu.

Jaké máte dal­ší plá­ny?

Momentálně jde do kin pohád­ka Tři bratři. Začínám točit film Nejhorší zločin ve Wilsonově a pokou­ším se zalo­žit kape­lu. A jinak vše při starém. To jest, že kaž­dý den je něco nové­ho.