Všechno, všude, najednou aneb Co na to Rákosníček

Photo © Allyson Riggs

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Epileptici, drž­te si klo­bou­ky! Po všech těch trap­ných poku­sech Vojtěcha Moravce vás men­tál­ně zdeptat svou sla­bo­du­chou kome­dií je tady reži­sér­ské duo Kwan & Scheinert, kte­ří do čes­kých kin dora­zi­li až ze země za vel­kou lou­ží, aby vám všem koneč­ně uká­za­li, zač je toho epi­lep­tik. Poslouží jim k tomu nesčet­né bli­ká­ní, kmi­tá­ní, barev­né kon­tras­ty a digi­tál­ní tri­ky, ze kte­rých vás dost mož­ná ke vše­mu ješ­tě roz­bo­lí hla­va.

Pojďme si na ně posví­tit! Člověk by řekl, že vykrást něko­ho, kdo posled­ních deset let nedě­lá nic jiné­ho, než že vykrá­dá a opa­ko­va­ně recyklu­je sám sebe, je takřka nemož­ný úkol. Ale to jste nepo­zna­li nad­še­ní dvou ame­ric­kých tří­di­čů cizích nápa­dů Daňků Kwana a Scheinerta. Ti vás totiž vez­mou na výpra­vu mno­ha­vesmí­rem šílen­ství, jakou ješ­tě nikdy nikdo – teda zrov­na nedáv­no jsem něco tako­vé­ho někde – nevi­děl. Proletíte vesmí­ry, kde nevzni­kl život, kde lidé mají mís­to prs­tů pár­ky, kde Michelle Yeoh něče­ho dosáh­la, vesmí­rem, kde čín­ská imi­grant­ka Michelle Yeoh cho­dí s ame­ric­kou výběr­čí daní (ten je ze všech nejmé­ně prav­dě­po­dob­ný) a samo­zřej­mě také vesmí­rem, kde šéf­ku­cha­ře tahá za čupři­nu mýval v čepi­ci. A víte ve kte­rém vesmí­ru je Michelle Yeoh topor­ná krá­va? Úplně ve všech.

Za nudou hus­tou tak, že by se dala krá­jet, leží ast­rál­ní vesmír­ný bagel, zná­mý též jako Čínská díra na tisíc způ­sobů ali­as Voňavá čer­ná díra po Sečuánsku. Na prv­ní pohled je to doce­la oby­čej­ný kus peči­va, ale už na ten dru­hý nám s ním sta­rá čín­ská imi­grant­ka před­ve­de podi­vu­hod­né věci.

Průměrný divák (zapne tele­vi­zi): „To jsem zvě­dav, jaké blá­bo­ly dnes zase bude pro­ro­ko­vat.“
Bordoshut: „Dobrý večer, váže­ní přá­te­lé. Dnešní film se bude vyzna­čo­vat – a to zce­la urči­tě – nad­měr­nou por­cí infan­til­ní­ho humo­ru, okou­ka­nou záplet­kou a obzvlášt­ním nedo­stat­kem...“
Ozbrojené reži­sér­ské duo Dan Kwan a Daniel Scheinert vtrh­ne do nahrá­va­cí­ho stu­dia a pře­ru­ší vysí­lá­ní.
Průměrný divák: „No jo. Pche! Nic neob­vyk­lé­ho, no. Zase poru­cha.“
Dan Kwan zno­vu naho­dí kame­ru a zpo­za ní na mode­rá­to­ra výhruž­ně vrtí prs­tem. Dan Scheinert si k hla­sa­te­li při­táh­ne žid­li a sed­ne si ved­le něj, jako by se nechu­me­li­lo.
Bordoshut (nesmě­le): „Ehm… Omluvte pro­sím poru­chu ve vzdu­chu. Opakuji: dneš­ní film se bude vyzna­čo­vat úpl­ným suchem tvůr­čích nápa­dů, nad­di­men­zo­va­nou sto­pá­ží, křikla­vým vizu­á­lem, pře­kom­bi­no­va­nou záplet­kou, tupým dět­ským humo­rem a tudíž nulo­vou výpo­čet­ní hod­no­tou...“ Dan Kwan za kame­rou vypliv­ne růžo­vou žvý­kač­ku a vytáh­ne z bun­dy pis­to­li. „Chci říct: uspo­ko­je­ní even­tu­el­ně nasta­ne, až ten paskvil skon­čí a vy si na uklid­ně­nou dáte Ibalgin.“
Dan Kwan odjis­tí kohou­tek, Scheinert na něj ale zamí­ta­vě máv­ne.
ShyNerd (nevin­ně): „Och, toť film jako stvo­ře­ní k slad­ké­mu odpo­čí­vá­ní a lel­ko­vá­ní a mír­né­mu ušklí­bá­ní.“
Bordoshut (diplo­ma­tic­ky): „Ale já napří­klad nepo­tře­bu­ji lel­ko­vá­ní ani ušklí­bá­ní, nýbrž hod­no­tu, smy­sl a poin­tu.“
ShyNerd (nechá­pa­vě): „Pointu? A na co?“
Bordoshut (iro­nic­ky): „No pře­ce na pará­du. Třeba půjdu do bálu. Víš ty vůbec, jak se film s ori­gi­nál­ní poin­tou mezi ostat­ní­mi třpy­tí a blýská? Já se pros­tě bez poin­ty abso­lut­ně nemo­hu obe­jít!“
Kwák (zpo­za kame­ry, roz­lí­ce­ně): „Ale no to jsou snad jen tako­vé pseu­do­pi­sál­kov­ské řečič­ky!“
Bordoshut: „Ó, ne, ne, ne. Pro mě je to úpl­ná tragé­die.“
Kwák: „No jo no, tak abys neřekl, váže­ný pane kri­ti­ku, já tě zou­fat nene­chám. Já teda ne. Hele, zírej!“
Dan Kwan stáh­ne pro­mí­ta­cí plát­no a spus­tí na něm Všechno, všu­de najed­nou.
Bordoshut (roz­plý­vá se): „Ó, to bude exklu­ziv­ní sní­mek!“ Tu se sta­ré čín­ské imi­grant­ce ve výta­hu do její­ho muže Wanga vtě­lí jeho alter­na­tiv­ní já z jiné­ho vesmí­ru, tak­zva­ný Alfa Čong, a zpra­ví ji o tom, že její život je v ohro­že­ní. „Ale já jsem si pře­ce přál ori­gi­na­li­tu! Tu tvou imi­ta­ci, tu si pro­sím vypro­šu­ji!“
ShyNerd (dušu­je se): „To pře­ce nic! To nic! To byla jen, ehm, tako­vá roz­cvič­ka, víš? Teď, teď před­ve­du dal­ší mož­nost.“
Bordoshut: „Ach, čekám, no.“ Rozehrává se více­ro dějo­vých linek, boju­je se nejen Kung-Paem a vše nasvěd­ču­je tomu, že se schy­lu­je k něče­mu mon­stróz­ní­mu. „Vidím, že se to daří!“ Na řadu při­jde refe­ren­ce na Ratatouille. „Začínám být okouz­len!“ Muž nasko­čí zad­kem na dil­do, aby zís­kal super­schop­nos­ti. „Obdivuji se ti, ó Rákosníčku. Jsi mis­tr, jsi vlád­ce kine­ma­to­gra­fie. Konečně mám kouz­le­ný film.“
Začnou závě­reč­né titul­ky. Bordoshut nechá­pa­vě krou­tí hla­vou. Po půl minu­tě se uká­že, že šlo o pla­ný poplach.
ShyNerd: „Ech…“
Bordoshut: „No tohle?! Já jsem abso­lut­ně zni­čen! Takový pod­fuk! Taková lum­pár­na!“
ShyNerd: „No tak… Co můžu dělat, váže­ný? Když je pří­liš vel­ká reži­sér­ská svo­bo­da, tak není divác­ké uspo­ko­je­ní, no. Není!“
Bordoshut (povzbu­di­vě): „Jenže ten mode­rá­tor pře­ce něco o uspo­ko­je­ní říkal, ne?“
ShyNerd (nad­še­ně): „No, že uspo­ko­je­ní při­jde, až to skon­čí a… Uspokojí! Skončí!“ Dan Kwan roz­ju­cha­ně vypne pro­mí­tá­ní. „Právě nasta­lo skon­če­ní! A násle­du­je co? No co? Přece uspo­ko­je­ní!“ Kwan a Scheinert si potře­sou rukou jako Pat a Mat. „Jo, koneč­ně, koneč­ně se mi taky něco poda­ři­lo. Vytvořil jsem báječ­ný epo­chál­ní fil­mo­vý jev.“ Smutně se zahle­dí na prázd­né plát­no. „Ale jak však pozo­ru­ji, je už zase po pará­dě. Já s tím talen­tem ne a nehnu. No, s tím se musí smí­řit straka i Rákosníček.“
Průměrný divák: „Půjdu rad­ši na ty Hádkovi.“

Na závěr mi ješ­tě dovol­te při­znat, že sním­ku se sku­teč­ně jen vel­mi těž­ko dá něco vyčíst, jeli­kož po tech­nic­ké strán­ce se jed­ná o dob­ře zvlád­nu­té řemes­lo. To mne tedy, jakož­to nespo­ko­je­né­ho lido­o­pa, kte­rý chtěl buď dět­skou vymý­vár­nu moz­ků, NEBO inte­li­gent­ní film s hlu­bo­kou myš­len­kou a vel­kým pře­sa­hem a dostal neši­kov­ně sesmo­le­nou kom­bi­na­ci obo­jí, sta­ví do zvlášt­ní pozi­ce. Neomaleně tak balan­cu­ji mezi objek­tiv­ním posou­ze­ním a sub­jek­tiv­ním odsou­ze­ním. Hodnocení pro­to skon­čí podob­ně, jako dopa­dl film. Někde mezi.

U něko­ho to mož­ná klap­ne, nu já jsem film peč­li­vě vytří­dil tam, kam měli daň­ci kra­de­né a tuc­to­vé nápa­dy smě­řo­vat rov­nou. Do směs­né­ho.

Verdikt: „Divácké peklo a ner­dí kumšt. Pro běž­né­ho člo­vě­ka napros­to nestra­vi­tel­ný sní­mek.“

5/10