Žut (Der Schut (1964)) - Průběh natáčení

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Natáčení sním­ku Žut zača­lo 31. břez­na 1964 v Bělehradu. V rezi­den­ci Konak Knjeginje Ljubice se mělo natá­čet setká­ní madam Galingré, Halefa a Kary ben Nemsího. Herečka Marianne Hold však prv­ní natá­če­cí den one­moc­ně­la, a tak musel být plán mír­ně upra­ven. Místo ní se na pla­cu obje­vi­la Olga Brajović jako madam Pouillet a Eva Balaś jako slu­žeb­ná Nebatja. Vedením pro­duk­ce byl pově­řen Manfred Korytowski, kte­rý se podí­lel i na natá­če­ní před­cho­zí­ho fil­mu Old Shatterhand. Zpočátku pra­co­val u pro­du­cen­ta Braunera jako řidič, ale díky pra­cov­ní­mu nasa­ze­ní a pro­zí­ra­vos­ti stou­pal po žeb­říč­ku výš a výš, až nako­nec dostal na sta­rost orga­ni­za­ci celé­ho fil­mu. Později se stal nej­ú­spěš­něj­ším němec­kým pro­du­cen­tem tri­ko­vých fil­mů. Za kame­rou stál Jugoslávec Aleksandar Sekulović, k němuž se poz­dě­ji při­po­jil zku­še­ný kame­ra­man Siegfried Hold (1931-2003) se svým asi­s­ten­tem Richardem Rimmelem. Siegfried Hold byl vedou­cím kame­ra­ma­nem sním­ku Old Shatterhand a byl by rád, kdy­by mohl na stej­né pozi­ci půso­bit i během natá­če­ní Žuta. V té době byl ale nato­lik pra­cov­ně vytí­že­ný, že mohl své­mu kole­go­vi asis­to­vat pou­ze u nároč­něj­ších scén. Srbský archi­tekt Dragoljub Ivkov (1931-2007) mno­ho prá­ce neměl, neboť vět­ši­na scén se natá­če­la buď­to v pří­ro­dě, nebo v domech sta­rou­sed­lí­ků, jež byly pro úče­ly fil­mo­vá­ní pou­ze lehce upra­ve­ny.

Natáčení v Bělehradu pro­bí­ha­lo jen do 3. dub­na 1964. Ještě ten večer se část týmu pře­su­nu­la do kosov­ské­ho měs­ta Peć a uby­to­va­la se v hote­lu Metohija. Následující den při­ces­to­val Lex Barker se svou snou­ben­kou Carmen, dále Marie Versini, Dieter Borsche, Chris Howland, Friedrich von Ledebur a uzdra­ve­ná Marianne Hold. Peć si fil­ma­ři vybra­li z toho důvo­du, že tam pano­va­la úžas­ná ori­en­tál­ní atmo­sfé­ra, jakou bys­te v jiných čás­tech býva­lé Jugoslávie hle­da­li mar­ně. Byly tam baza­ry, meši­ty a mina­re­ty, sta­ré kona­ky (palá­ce panov­ní­ků) i nedláž­dě­né ulič­ky. Obyvatelstvo tvo­ři­li z vět­ší čás­ti Albánci, muži nosi­li fez a kní­rek, ženy se zaha­lo­va­ly do závo­je. Město bylo obklo­pe­no hora­mi, jejichž vrchol­ky byly v době pří­jez­du štá­bu ješ­tě pokry­ty sně­hem. V údo­lí však už roz­kvé­ta­ly prv­ní třeš­ně.

Podstatná část fil­mu vznik­la prá­vě v oko­lí měs­ta Peć. V cen­t­ru baza­ro­vé čtvr­ti se natá­če­la jed­na z úvod­ních scén fil­mu, v níž se Kara ben Nemsí setká­vá u ková­ře s lor­dem Lindsayem a jeho slu­hou Archiem. Místní obchod­ní­ci půso­bi­li jako kom­pars a mno­hé neby­lo ani tře­ba pře­vlé­kat. Obzvláště krás­ným a zají­ma­vým mís­tem byla uby­tov­na, do níž ban­di­ta Manach dovle­kl Čitu. Původně to byl orto­dox­ní patri­ar­chál­ní kláš­ter, sto­jí­cí na okra­ji měs­ta. Další orto­dox­ní kláš­ter, Dečani, sto­jí­cí jen něko­lik kilo­me­t­rů od měs­ta Peć, byl pře­sta­věn v Žutův palác. Natáčel se tu i Karův výslech a jeho násled­ný pokus o útěk. Ten se Karovi bohu­žel nezda­řil a za trest měl být uvlá­čen k smr­ti. V této nebez­peč­né scé­ně zastu­po­val Lexe Barkera chor­vat­ský jez­dec Mate Ivanković, jenž se oblé­kl do ochran­né­ho oble­ku, lehl si na ten­kou dře­vě­nou des­ku a spe­ci­ál­ním pro­va­zem se nechal při­vá­zat k vozu tak, aby se v pří­pa­dě nebez­pe­čí mohl kdy­ko­liv osvo­bo­dit. Po celou dobu natá­če­ní byl na pla­cu pří­to­men lékař, kte­rý naštěs­tí nemu­sel zasa­ho­vat.

Od 4. květ­na 1964 se na řece Beli Drim natá­če­la scé­na plav­by na voru. Plavidlo bylo při­vá­zá­no k moto­ro­vé­mu člu­nu a řídil ho zku­še­ný pře­voz­ník. Všichni hlav­ní před­sta­vi­te­lé měli své dvoj­ní­ky, kte­ří mís­to her­ců pada­li do vody. Protože slun­ce se na oblo­ze uká­za­lo jen zříd­ka a v úzké rok­li se dalo natá­čet jen něko­lik hodin den­ně, trva­lo nato­če­ní této čás­ti tři dny. Pak se štáb pře­mís­til do Titogradu (dnes Podgorica), hlav­ní­ho měs­ta Černé Hory a uby­to­val se v hote­lu Crna Gora. Zhruba 10 kilo­me­t­rů za Podgoricou se vjíž­dí do kaňo­nu řeky Morači. V této divo­ké roman­tic­ké kra­ji­ně se natá­če­ly zbý­va­jí­cí důle­ži­té sek­ven­ce fil­mu, jako např. Oskův hoří­cí sta­tek, visu­tý most, Ríhova smrt, Karův sou­boj se Sandarem a Bybarem či stře­lec­ká zkouš­ka s pro­rad­ným Mübarekem. V zábě­rech se rov­něž obje­vil orto­dox­ní kláš­ter Morača.

Již mno­ho­krát se fil­ma­ři při natá­če­ní may­o­vek potý­ka­li se špat­ným poča­sím. Ani Žut nebyl výjim­kou a ke vší smů­le se tak sta­lo zrov­na při natá­če­ní jed­né z nej­ne­bez­peč­něj­ších scén - jízdy přes visu­tý most. Hrůzostrašně vyhlí­že­jí­cí most nad řekou Moračou sku­teč­ně exis­tu­je a ven­ko­va­né ho zce­la běž­ně pou­ží­va­jí. V her­cích však tato dře­vě­ná stav­ba, hou­pa­jí­cí se nad zpě­ně­nou řekou, vzbu­zo­va­la hrů­zu - zvláš­tě, když po uvol­ně­ných foš­nách měli krá­čet koně váží­cí něko­lik set kilo. Obtížného úko­lu se bez zby­teč­né­ho rem­cá­ní uja­li jugo­sláv­ští kaska­dé­ři, pro­slu­lí svou odva­hou a bláz­nov­stvím. Hned prv­ní den, 15. květ­na 1964, se však spus­ti­ly vydat­né lijá­ky a na mos­tě se neda­lo natá­čet. Manfred Korytowski se po pora­dě s reži­sé­rem Siodmakem roz­ho­dl, že se štáb pře­mís­tí na neda­le­kou lou­ku a nato­čí tam Ríhovu smrt. Představitel Karova hřeb­ce Betsy dostal od vete­ri­ná­ře dáv­ku mor­fia, ale ani tato scé­na nemoh­la být kvů­li špat­né­mu poča­sí dokon­če­na. Následující den se fil­ma­řům neda­ři­lo o nic lépe, neboť natá­če­ní na mos­tě bylo kvů­li deš­ti živo­tu nebez­peč­né. Dotočena byla ale­spoň smrt Ríha. Další den, 17. květ­na, se fil­ma­ři opět vrá­ti­li na most a poda­ři­lo se jim nato­čit ale­spoň zábě­ry s Lexem Barkerem, aby mohl odces­to­vat do Postojny, kde se prá­vě začal natá­čet film Vinnetou - Rudý gentle­man. Vydatné lijá­ky ustou­pi­ly nako­nec až po dvou týd­nech.

Dne 29. květ­na 1964 se v malém pří­stav­ním měs­teč­ku Petrovać natá­če­la scé­na, v níž lord Lindsay oče­ká­vá na své jachtě návště­vu boha­té­ho fran­couz­ské­ho obchod­ní­ka Galingréa. Místo něho při­chá­zí Nirwan se zprá­vou, že Galingré byl une­sen ban­dou obá­va­né­ho Žuta. Majitelem vypůj­če­né jach­ty nebyl nikdo jiný, než sám jugo­sláv­ský pre­zi­dent Josip Broz Tito. Dne 5. červ­na 1964 odces­to­val štáb do ate­li­é­rů pro­dukč­ní spo­leč­nos­ti Avala, kde byl naa­ran­žo­ván pokoj Nirwana a Čity. Vedle ate­li­é­ru vznik­la také les­ní scé­na s med­vě­dem, Lindsayem a Archiem. Poslední chy­bě­jí­cí moti­vy, jako např. Ríhův skok přes zrád­nou roz­sed­li­nu, vzni­ka­ly od 16. červ­na v ber­lín­ském stu­diu spo­leč­nos­ti Union Film. Lexe Barkera zastu­po­val při sko­ku cir­ku­so­vý jez­dec Heiko Sembt-Schroer, jehož hře­bec nebyl vra­ník, nýbrž hně­dák a ve fil­mu to jde vcel­ku poznat. Natáčení Žuta bylo ofi­ci­ál­ně ukon­če­no dne 22. červ­na 1964.

Na závěr ješ­tě jed­na milá vzpo­mín­ka reži­sé­ra Siodmaka: zís­kat míst­ní ženy do kom­par­su bylo prý veli­ce obtíž­né. Velká část oby­va­tel byla totiž sil­ně moha­me­dán­ská a pano­va­ly tu patri­ar­chál­ní zvy­ky. Když chtěl jed­nou vyfo­to­gra­fo­vat zaha­le­nou ženu, dalo mu hod­ně prá­ce, aby její­mu man­že­lo­vi vysvět­lil, že bude mít vel­ké nepří­jem­nos­ti, pokud ho při­pra­ví o život. Vládla tam atmo­sfé­ra jako za časů Žuta, kdy se dív­ky vdá­va­ly ve dva­nác­ti letech a tepr­ve v pět­a­tři­ce­ti, kdy se z nich sta­ly mat­ró­ny, smě­ly samy ven na uli­ci. Muži jez­di­li na koních, zatím­co ženy ved­le nich cupi­ta­ly pěš­ky. Přes všech­ny nesná­ze (nebo mož­ná prá­vě kvů­li nim) se Siodmakovi poda­ři­lo nato­čit roman­tic­ký dob­ro­druž­ný film zce­la v duchu Karla Maye. Určitě se vypla­ti­lo, že scé­nář napsal milov­ník Karla Maye Georg Marischka a že se natá­če­lo v auten­tic­kém pro­stře­dí. Úžasné jsou také slov­ní pře­střel­ky mezi Karou ben Nemsím a Halefem.