#1864: Skrýš - 80 %

Skrýš (Hideout)

Masasumi Kakizaki není vylo­že­ně žán­ro­vým auto­rem a neza­mě­řu­je se jen na horor, v jeho tvor­bě najde­me psy­cho­lo­gic­ká, his­to­ric­ká, akč­ní sci-fi, ale i horo­ro­vá díla, při­čemž vět­ši­nou žán­ry spo­ju­je v bohat­ší mix. „Skrýš“ je pro nás ale dle mého vhod­ným sezná­me­ním s tím­to auto­rem, pře­de­vším pro­to, že se jed­ná o uza­vře­né dílo, kte­ré nemá pří­liš mno­ho svaz­ků, dílo, kte­ré je ukon­če­né a navíc se vel­mi dob­ře čte. Tohle je kni­ha, u níž vydr­ží­te sedět, dokud ji nedo­čte­te. Nejen pro­to, že je krát­ká, ale i pro­to že vás pří­běh dove­de strh­nout. Od začát­ku nastu­pu­je­te do roz­je­té­ho vla­ku, kdy rov­nou víte, že se s hrdi­nou sta­lo něco zlé­ho. Střihem se dostá­vá­te k tomu, jak se to udá­lo, abys­te se dal­ší­mi stři­hy dosta­ly ješ­tě hlou­bě­ji do minu­los­ti a více pocho­pi­li, co se to vlast­ně děje a proč. Proč se k sobě posta­vy cho­va­jí tak, jak se cho­va­jí. Proč vlast­ně jely na dovo­le­nou. A co je pro­hni­lé­ho v mís­tě, na ně se vypra­vi­li.

Je vidět, že Masasumi Kakizaki je doce­la dob­rý vypra­věč. Postupně nám dáv­ku­je vše, co by mělo být řeče­no tak, abychom na začát­ku netu­ši­li, co se bude dít, ale postup­ně dospě­li ke kon­ci, jež se nako­nec jeví jako nevy­hnu­tel­ný, když vám to všech­no dojde. Neříkám, že je pří­běh nějak zásad­ně kom­pli­ko­va­ný, ale to, jak je posklá­da­ný, mu dává něco navíc. Lépe díky tomu pro­stu­pu­je­te do psy­chi­ky postav, což se děje postup­ně. Odhalujete tak jed­not­li­vá zákou­tí podob­ně, jako hlav­ní hrdi­na odha­lu­je zákou­tí pod­zem­ní skrý­še. I když hlav­ní hrdi­na... Seiiči není zrov­na z těch lidí, kte­ré bys­te si snad­no oblí­bi­li. Je to ten typ člo­vě­ka, co si pořád stě­žu­je, neví vlast­ně, co se svým živo­tem udě­lat, a vztah s jeho ženou je tako­vý, kte­rý moc sle­do­vat nechce­te. Ona je furie, on je zase krčí­cí se blbe­ček. Anebo je všech­no tro­chu jinak? Díky tomu, jak se minu­lost postup­ně odví­jí, více chá­pe­me i to, proč se posta­vy cho­va­jí tak, jak se cho­va­jí. V tomhle ohle­du je pří­běh vel­mi dob­rý.

Na komik­su „skrýš“ mě vel­mi zau­ja­la a potě­ši­la i sku­teč­nost, že vlast­ně vůbec není nad­při­ro­ze­ný. Tohle je hlav­ně psy­cho­lo­gic­ký horor, kte­rý má ale své dob­ré momen­ty. Jsou zde mís­ta, kte­rá jsem si doslo­va před­sta­vo­val ve fil­mo­vém pro­ve­de­ní. Fungují v pod­sta­tě jako lekač­ky, a to i na papí­ře, což je pros­tě pará­da. Masasumi Kakizaki si maxi­mál­ně pohrál s tím, jak je mož­né komiks pou­žít pro horo­ro­vé prv­ky, a mys­lím si, že to skvě­le vyšlo. A je to dáno hlav­ně kresbou, kte­rá krás­ně pou­ží­vá man­ga lin­ku, stej­ně tak ale i čer­né plo­chy. Ty čer­né dvoj­strán­ky jsou nesku­teč­né. V těch se oprav­du obje­vu­je kon­cen­t­ro­va­né zlo a děs. Jsem si jis­tý, že kres­ba bude to, co čte­ná­ři na komik­su pře­de­vším vychvá­lí. Příběh je nemu­sí nadchnout, není objev­ný, ale je poda­ný dob­rým stři­hem a spo­lu s kresbou pros­tě fun­gu­je skvě­le. Jen víc japon­ských - a nejen japon­ských - horo­rů.