Americko-britské válečné survival-drama 1917, zasazené do období první světové války (duben 1917) a natočené režisérem a scenáristou Samem Mendesem (Americká krása, Mariňák) bylo nominováno na deset Oscarů (z nichž proměnilo ty za kameru, mix zvuku a vizuální efekty), zároveň získalo Zlatý glóbus za nejlepší režii a nejlepší film-drama a také obdrželo sedm cen BAFTA (včetně ceny pro nejlepší film). Do kin tedy vstupuje s nemalou pověstí, z velké části přiživenou zvěstmi o tom, že má jít údajně o unikátní divácký zážitek spočívající v tom, že celý film byl natočen v jednom jediném dlouhém záběru.
 |
| Zdroj fotek: Vertical Entertainment |
Skutečnost je taková, že v jednom záběru snímek 1917 natočený není. Je v něm jeden přiznaný střih a pak několik střihů dovedně skrytých. I tak ale všechny jeho scény představují i mnoho minut dlouhé celistvé segmenty, které muselo být náročné navrhnout, secvičit a posléze natočit v choreografii, v níž se kamera mnohokrát ocitala na střídačku v rukou kameramana a v závěsu na pojízdném jeřábu. Jinak v historii kinematografie samozřejmě vzniklo poměrně dost celovečerních filmů natočených skutečně na jeden záběr (i takových, které to jen předstírají), akorát se doposud nejednalo o válečné filmy. Kvůli snímku 1917 jeho tvůrci mimo jiné zhotovili dvojici několik set metrů dlouhých válečných zákopů a spoustu scén založili na postupném rozkrývání detailně propracované mizanscény.
Atraktivnost filmu tudíž stojí do značné míry hlavně na onom jediném gimmicku s iluzí jednozáběrového filmu a s ním spojené okázalé kameramanské exhibice, jenž dělá ze snímku 1917podívanou, na níž lze namísto příběhu a vypravěčských prostředků ocenit především onu technickou mechaničnost, s níž jednotlivé scény vznikaly. Řemeslná realizace většiny záběrů má tak větší šanci zapůsobit než hlavní hrdinové a jejich osudy, stejně tak se spíš než směřováním děje lze častěji zabývat úvahami nad tím, kde zrovna stál v tu dobu kameraman, pro které pasáže bylo zapotřebí jeřábu a v kterých momentech jsou pravděpodobně schovány ony „neviditelné“ střihy.
Stejně tak lze žasnout i nad fantastickou výpravou filmu, čítající mimo jiné několik úžasně naaranžovaných lokací. Řada scén je pojata tím způsobem, že jak hrdinové jdou, odkrývají se před nimi nové horizonty a nová prostředí (případně se prohlubují a rozšiřují ty stávající), čímž je posilován pocit, že se nepohybují jen v nějakém ateliérovém výseku, ale ve skutečně členitém a rozměrném prostoru, což je neuvěřitelně vtahující a působivé. Problém nastává akorát ve chvílích, kdy se postavy rozhodnou (nebo jsou nuceny) setrvat delší dobu na jednom místě, přičemž do té doby neustále se pohybující kamera, která je jim soustavně v patách nebo třeba o pár kroků před nimi a nikdy je nespustí ze zřetele, najednou ustrne. V tu chvíli zároveň mizí radost z objevování neznámého a nahrazuje ji téměř statické pozorování již objeveného. Kdykoli se tak stane, vkrádá se do scény postupně rostoucí nezáživnost a nezajímavost, mizící až v okamžiku, kdy se postavy dají znovu do pohybu.
V těchto „nepohyblivých“ sekvencích, v nichž se film vzdává svého hlavního triumfu, ladně plovoucí kinetické kamery, se naplno ukazuje, o jak průměrný a obyčejný válečný snímek by šlo, pokud by byl natočen standardně. Příběh tvoří (záměrně) jednoduchá historka o dvou britských vojácích (George MacKay a Dean-Charles Chapman), kteří dostanou za úkol dostat se v krátkém časovém úseku na nepřátelské území a varovat před útokem německé přesily nic netušící početnou jednotku, v níž bojuje i bratr jednoho z nich. Sílu přitom příběhu dodává právě zpřítomňování prostoru a času, kdy na sebe jednotlivé lokace plynule navazují a kdy veškeré jednání hrdinů probíhá v reálném čase.
Místy tak film 1917 připomíná záznam z hraní nějaké válečné počítačové hry, jejíž postavy povětšinou jen procházejí lokacemi, sem tam zažijí i nějakou menší akci a občas i někoho potkají, ale pak zas musí hned pokračovat dál (známější herci jako Colin Firth, Benedict Cumberbatch nebo Mark Strong se tudíž na plátně nikdy na moc dlouho neohřejí). U počítačové hry ale nikdy nemáte pocit, že sledujete reálné lidi (místo toho vás s nimi spojuje to, že ovládáte jejich pohyby), a zároveň prostředí v žádné počítačové hře nesnese ani přes nejvyspělejší úroveň současné animace srovnání s reálným světem (nejskvostnější jsou sekvence ze zákopů a ze země nikoho, ale i na jiných místech je film vizuálně doopravdy nádherný). Obrazové složce filmu nelze nic vytknout a i herecky je ustátý velmi obstojně, díky čemuž v něm místy fungují jak emoce, tak sporadický humor (epizoda se špičatým drátem a střevy je jak vystřižená z nějaké černé anekdoty o tetanu).
Občasné pokusy o dojetí se nicméně i tak chvílemi ředí přílišnou sentimentalitou (pasáž s dívkou a nemluvnětem), snahu o autentičnost a realističnost zas kazí až podezřelé množství náhod (sestřelené letadlo ze všech možných míst dopadne zrovna tam, kde stojí oba hrdinové) a také povážlivě nadměrná míra štěstí, s níž se hrdinům vyhýbají nepřátelské kulky. První zhruba třetina filmu je naprosto bravurní (důraz na rozbahněná bojiště, mrtvoly obletované mouchami, zákopy prolezlé krysami), s přibývajícím časem se však nápad s jednolitými záběry postupně vyčerpává. Na druhou stranu poselství o nesmyslnosti války a jejích zbytečných obětech sice zní mělce a obehraně, podané je přesto poměrně úderným způsobem.
Skutečně strhující je tak snímek 1917 jen v určitých částech, přičemž soustavně uchvacující je na něm pouze ta představa, jak náročná musela být inscenace jeho jednotlivých scén. Díky netradičnímu pojetí jej lze nakonec v jistém ohledu opravdu označit za unikátní a v každém případě jde o film, jenž si zaslouží značnou pozornost i přesto, že jeho dokonalé vizuální a technické zpracování je v podstatě to jediné, co na něm lze skutečně obdivovat.
