#1974: Stínka - 75 %

Lidi rádi řadíme do modelů, do škatulek, do mustrů. Pokud člověk nesplňuje nějaký náš mustr, pokud nesplňuje předpoklady, které máme k jeho chování je pro nás divný. Lidé jsou takoví a hodně těžko se to u nich mění, většinou ani sami nejsme schopni poznat, jak se vlastně odlišujeme od ostatních a že ani my sami vlastně nesplňujeme normy, které chceme, aby plnili ostatní. Člověk je komplikovaný tvor, ale přesto se neustále snaží o to, aby zjednodušoval ostatní. Je to paradoxní, ale pochopitelné - jednodušší je přijatelnější než cokoli, co by mohlo být moc náročné, co by se příliš vymykalo. Lidé se pořád něčeho bojí a je snazší pochopit to jednoduché než to složité. Proč se věnovat tomu složitému? To přece nestojí za úsilí. Lidé musejí zapadat do těch jednoduchý škatulek, které v hlavě máme, jinak je s nimi něco špatně. Kniha "Stínka" - z mého pohledu - docela dobře poukazuje na to, jak moc chceme škatulkovat a jak moc chceme ostatní odlišit a označit za divné, i když si to ničím nezaslouží, jen naší omezeností.

Kniha "Stínka" vám nedá jasnou představu o tom, co je to autismus , dá vám představu o tom, jak se projevuje u jedné konkrétní osoby. A myslím si, že v tomhle směru odvedla Daniela Schreiter velmi dobrou práci. Je osobní, je poměrně názorná a dá se celkem snadno pochopit, co chtěla říct, co se v jejím životě dělo nebo děje, proč je tak jiná. Trochu mě mrzelo - po hezkém barevném úvodu - že se dál pokračovalo černobíle, ale i na to se dalo zvyknout. A přece jen, jedná se o stínku, tedy něco, co je jaksi ve stínu, co se bojí vyskočit na povrch. Při čtení knihy "Stínka" mě ale zaujala jiná skutečnost. Začínal jsem si uvědomovat, že některé věci vnímám podobně jako autorka, že mi vadí podobné věci. Neztotožňuji se s ní ve všem, nejspíš autismus nemám, ale kdoví, nikdy jsem se testovat nenechal. Spíš mi ale na mysl přišlo, že možná chceme ten autismus u lidí vidět okamžitě, jakmile se trochu vymykají. Možná jen zbytečně považujeme lidi za divné, zbytečně je chceme škatulkovat, i když ti lidé divní nejsou. Jen se je musíme snažit trochu pochopit, pochopit jejich vztah ke světu a životu a dalším lidem. Tohle je poselství, které se mi líbí. Neškatulkovat lidi, ale prostě si s nimi zkusit rozumět, brát je jako jiné. Ale rozhodně jim nedávat stigma.