#1976: Upíří polibky: Pokrevní příbuzní 3 - 35 %

Série „Upíří polib­ky: Pokrevní pří­buz­ní“ je tri­lo­gie, a tak je asi cel­kem jas­né, že kni­ha „Upíří polib­ky: Pokrevní pří­buz­ní 3“ bude posled­ním dílem série. Až teď jsem se zamys­lel nad tím, co by vlast­ně mohl zna­me­nat i název celé série, pře­de­vším mě zau­jal onen podti­tul „Pokrevní pří­buz­ní“. Ve spo­ji­tos­ti s hlav­ním titu­lem „Upíří polib­ky“ by to moh­lo evo­ko­vat, že se bude jed­nat o sérii, kde dojde ke vzta­hu, kte­rý není spo­leč­nos­tí úpl­ně dob­ře při­jí­mán, pro­to­že bude pro­bí­hat mezi pokrev­ní­mi pří­buz­ný­mi. Ale i když se autor­ka sna­ží o roman­ci, roz­hod­ně zůstá­vá v rám­ci vel­mi main­stre­a­mo­vé­ho pří­stu­pu a nechce poru­šo­vat žád­né zaběh­nu­té nor­my, nato­ž­pak šoko­vat. Je to ško­da, pro­to­že kdy­by byla man­ga o něja­kém incest­ním vzta­hu, je nej­spíš o něco zají­ma­věj­ší.

Takhle jsme se ale aspoň koneč­ně dosta­li k finá­le, kte­ré jsme oče­ká­va­li od začát­ku, pro­to­že jsme - někte­ří - tak tro­chu dou­fa­li, že to brzy skon­čí. Ano, asi už od prv­ní recen­ze na tuhle sérii je jas­né, že upí­ři poda­ní tímhle způ­so­bem nebu­dou to, co by mě doká­za­lo zaujmout. Nejenom pro­to, že jsou nesku­teč­ně vymě­klí, i když i to je hlav­ní důvod, ale také pro­to, že je v pod­sta­tě jed­no, že se jed­ná o upí­ry. Ta jejich upír­ská pod­sta­ta je zde vlast­ně jenom k tomu, aby to zně­lo moder­ně, aby to zau­ja­lo fanouš­ky. K niče­mu jiné­mu není. Upír pře­ce zna­me­ná stvo­ře­ní noci, a tak samot­ná aso­ci­a­ce, kte­rou slo­vo upír vzbu­zu­je, je zde důle­ži­těj­ší než sku­teč­nost, jak jsou upí­ři vlast­ně v této man­ze podá­ni. Nemluvě o tom, že se nejed­ná o kla­sic­kou man­gu, ale pou­ze komiks, kte­rý vyu­ží­vá japon­ský styl kres­by. Ellen Schreiber je ame­ric­kou autor­kou, navíc se pri­már­ně zamě­řu­je na belet­rii, kresbu série děla­jí námezd­ní gra­fi­ci.

A o co jde v posled­ním dílu? Raven a Alexandr se muse­jí posta­rat o to, aby se Claude, Alexandrův bra­tra­nec, nedo­stal k fió­lám, kte­ré by z něj udě­la­ly plno­hod­not­né­ho upí­ra. Je to totiž vel­mi nebez­peč­ný upír, kte­rý by v plné for­mě mohl ublí­žit hod­ně lidem. I teď se cho­vá jako... no cho­vá se jako puber­tál­ní blbe­ček, co si hra­je na upí­ra a chce u toho vypa­dat doce­la drs­ně, ale dob­ře, dej­me tomu, že se cho­vá jako drs­ňák, co by tepr­ve dělal, kdy­by z něj byl oprav­do­vý upír- Raven a Alexandr po fiasku v před­cho­zí kni­ze vymýš­le­jí dal­ší dětin­ské plá­ny, jak Claudovu sna­hu zha­tit. Samozřejmě se jim to moc neda­ří, ale to neva­dí, ale­spoň je zde pří­le­ži­tost pro maš­kar­ní, kde se uka­zu­je, že i v téhle sérii, podob­ně jako tře­ba v man­ze „Dveře cha­o­su“, jde hlav­ně o to, jak to celé vypa­dá, jaké zde jsou kos­týmy, jak je to na prv­ní pohled cel­kem líbi­vé.

Finále kni­hy „Upíří polib­ky: Pokrevní pří­buz­ní 3“ je hod­ně neprav­dě­po­dob­né, ale souzní s nai­vi­tou, s kte­rou je celý pří­běh napsán. A víc tenhle komiks být nemá. Ellen Schreiber napsa­la román „Upíří dení­ky“, vlast­ně je to celá série, a jeli­kož komiks doce­la letí, man­ga tuplem, pro­to­že je mnoh­dy cíle­na na stej­nou sku­pi­nu jako romá­no­vá série, tak se autor­ka sama, ale spíš je mana­žer roz­hod­li, že to vyu­ži­jí a něja­ký jed­no­du­chý pří­běh ze svě­ta „Upířích dení­ků“ pře­ta­ví i do komik­so­vé podo­by. Cílí se na stej­nou sku­pi­nu a je to pro fanouš­ky nej­spíš cel­kem fajn. Pro ostat­ní je to jen tako­vá bizar­nost, kte­rou oče­ká­va­jí u špat­né­ho upír­ské­ho poje­tí. Třetí kni­ha nad ostat­ní­mi ničím nevy­ni­ká.