#2010: Moby Dick: Bílá velryba

Rovnou se při­znám, kni­hu „Bílá velry­ba“ jsem neče­tl. Je to jed­na z těch knih, kte­ré bych si chtěl pře­číst, pro­to­že odka­zy na ni jsou v lite­ra­tu­ře i komik­su až pří­liš čas­té, mno­zí auto­ři ji ozna­ču­jí za zásad­ní dílo, kte­ré ovliv­ni­lo i jejich tvor­bu, ale stál je to kni­ha, kte­rou mám jen na svém čte­nář­ském sezna­mu, ale zatím jsem se na ni nedo­stal. Přesto si mys­lím, že se najde více lidí, kte­ří nikdy kni­hu od Hermana Melvilla nečet­li, ale při­tom budou vědět, o čem je. Tedy ale­spoň v těch základ­ních obry­sech, i když nebu­dou tušit, proč je tak roz­sáh­lá a co v sobě asi má všech­no za posel­ství. Byl jsem pak i zvě­da­vý na to, jak se roz­sáh­lou kni­hu, kde je oprav­du hod­ně tex­tu, poda­ři­lo pře­vést do komik­so­vé podo­by. Jasně, ani komiks „Moby Dick: Bílá velry­ba“ není na komiks hube­ňour, má 256 stran, ale ve srov­ná­ní se sed­mi sty strán­ka­mi romá­nu je to pře­ce jen roz­díl.

Adaptace se ujal Chritophe Chabouté, fran­couz­ský autor, kte­rý se u nás ve vel­kém díle před­sta­vu­je popr­vé, i když ve Francii se jed­ná o auto­ra, kte­rý už tvo­ří dva­cet let. I tohle je důvod, proč si kni­hu „Moby Dick: Bílá velry­ba“ kou­pit, pro­to­že se jejím pro­střed­nic­tvím před­sta­vu­je umě­lec, kte­rý je dosta­teč­ně vyzrá­lý, a to jak kre­seb­ně, tak i sce­náris­tic­ky. Co se týká scé­ná­ře, je jas­né, že neby­lo mož­né pře­vést román doko­na­le, se vše­mi jeho myš­len­ka­mi, ale Chabouté se toho ujal tak že do popře­dí vystu­pu­je samot­ný pří­běh, kte­rý je dob­ře zná­mý, ale díky tomu, jak si autor hra­je s posta­va­mi, jak je doká­že dob­ře vykres­lit, dostá­vá se do děje i ta hloub­ka, kte­rá musí být v romá­no­vém pro­ve­de­ní pře­ce jen ješ­tě zna­tel­něj­ší a tíži­věj­ší. Kniha „Bílá velry­ba“ není vyhlá­še­ná zrov­na pro to, že by se čet­la snad­no a odsý­pa­la.

Příběh začí­ná na ost­ro­vě Nantucket, v pří­sta­vu, kde nezku­še­ný mla­dík Izmael hle­dá prá­ci - chce se nechat najmout na velry­bář­skou loď, i když s lovem a vlast­ně ani s mořem nemá žád­né zku­še­nos­ti. Narazí na har­puná­ře, pod­le vše­ho kani­ba­la, kte­rý se jme­nu­je Kvíkveg. Ani jed­na z těch­to postav není vylo­že­ně dob­ře zpra­co­vá­na, jejich moti­va­ce nejsou jas­né, ale Kvíkveg má svo­je dob­ré momen­ty. Izmael z komik­so­vé­ho zpra­co­vá­ní vychá­zí spí­še jako pozo­ro­va­tel. Posádka lodi Pequod je cel­ko­vě popi­so­vá­na rela­tiv­ně měl­ce, ale důle­ži­té je to, jak se cho­va­jí na moři, jak se cho­va­jí k lodi, ke své­mu poslá­ní a pře­de­vším, jak se cho­va­jí ve vzta­hu ke své­mu šíle­né­mu kapi­tá­nu Achabovi, kte­rý na moře nevy­rá­ží pro­to, aby ulo­vil co nej­ví­ce velryb a zís­kal co nej­ví­ce jejich tuku, ale aby se vypo­řá­dal s moř­skou pří­še­rou, obrov­ským vor­va­něm, kte­rý ho při­pra­vil o nohu. A nejen o ni.

Herman Melville se ve své kni­ze vyzna­ču­je přes­nos­tí, pokud se týká popi­su živo­ta na lodi a lovem velryb. Chaboutému se musí nechat, že i tohle zvlá­dl skvě­le zachy­tit, pře­de­vším pak v kapi­to­le „Rozsekávání“, kde je sku­teč­ně skvě­le zob­ra­ze­no, jak dochá­zí ke zpra­co­vá­ní velry­by pří­mo na lodi. Velmi tomu dopo­má­há kres­ba, kde i přes rela­tiv­ně vel­ké množ­ství postav se Chabouté posta­ral o to, abys­te se ani na chví­li neztrá­ce­li a vždy si byli jis­tí, na koho se kou­ká­te. Kresba hod­ně pomá­há atmo­sfé­ře, a to jak na ost­ro­vě, tak pak na lodi i na malých člu­nech. Tady máte oprav­du pocit, že jste na moři, že jste na velry­bář­ské výpra­vě a že se oci­tá­te ve vel­kém nebez­pe­čí. Melvillovu kni­hu jsem zatím neče­tl, nemo­hu srov­ná­vat, ale jsem si jis­tý, že komiks nemohl pojmout to, co kni­ha pre­zen­to­va­la, přes­to si mys­lím, že se jed­ná o skvě­lou adap­ta­ci, jed­nu z nej­lep­ších, jaká se u nás na komik­so­vém trhu obje­vi­la.