#89 - Kruh (1998)

Japonský „Kruh“ zapo­čal doslo­va šílen­ství. Šílenství po japon­ských horo­rech s duchy, čer­no­vlasý­mi, děsi­vý­mi. Už to tro­chu opadlo, ale i tohle při­ne­sl konec 90. let.

Kruh

Ringu

Japonsko, 1998, 96 minut

Režie: Hideo Nakata

Scénář: Hiroshi Takahashi pod­le romá­nu Kodži Suzukiho

Hrají:

Nanako Matsushima (Reiko Asakawa)

Hiroyuki Sanada (Ryûji Takayama)

Rikiya Ôtaka (Yôichi Asakawa)

Rie Ino’o (Sadako Yamamura)

Tohle je film, kte­rým to všech­no zača­lo. Co? Šílenství po japon­ských horo­rech. A nejen těch japon­ských. Také korej­ských, thaj­ských a kdo­ví jakých ješ­tě. „Kruh“ ote­vřel dve­ře fil­mům jako „Nenávist“, Oko či „Zmeškaný hovor“. A všech­no jsou tak tro­chu kopie, všech­ny sta­ví na podob­né atmo­sfé­ře a vlast­ně i podob­né záplet­ce. Ringu pak již nikdo neod­pá­ře, že byl prv­ním sku­teč­ným úspě­chem.

Příběh „Kruhu“ není pří­liš kom­pli­ko­va­ný. V pod­sta­tě jde jen o to, že tu máme něja­kou kaze­tu, po jejímž zhléd­nu­tí divák do týd­ne zemře. Ale ono to je jed­no­du­ché jen na prv­ní pohled. Film je mys­te­ri­óz­ní horor s tajem­ný­mi prv­ky, kdy se zdá, že na prv­ní pohled jsou věci dány, ale spo­lu s hlav­ní hrdin­kou a jejím býva­lým man­že­lem se dostá­vá­me hlou­bě­ji do pro­blé­mu a zjiš­ťu­je­me, že to má mno­hem vět­ší hloub­ku. Navíc nemá­me pou­ze hlav­ní linii – nale­ze­ní prav­dy – ale ješ­tě linii dru­hou, kte­rá tkví niko­li tak v záchra­ně vlast­ní­ho živo­ta, ale v záchra­ně dítě­te.

Příběh je vlast­ně tako­vou měst­skou legen­dou, podob­ně jako tomu bylo ve fil­mu Candyman. Jen je to všech­no podá­no jinak, asi by se dalo říci, že japon­sky. Film je obec­ně tem­něj­ší, než ame­ric­ký horor, je mys­te­ri­óz­něj­ší a také jeho vyzně­ní je ve finá­le mno­hem sil­něj­ší. Jestli nás čeká hap­py end? Ale ano, vždyc­ky je mož­né vysle­do­vat něja­ký druh šťast­né­ho kon­ce, ale ve finá­le nako­nec vše pře­bí­jí pocit z toho, že situ­a­ce je stej­ně bez­vý­chod­ná a že to pros­tě jinak dopad­nout nemoh­lo. A také sku­teč­nost, že to vůbec neskon­či­lo.

V čem je „Kruh“ tak skvě­lý? Kromě toho, že je prv­ní, je uni­kát­ní svým pří­bě­hem, kte­rý je skvě­le spo­jen s osob­ní tragé­dií a s lás­kou k dítě­ti, kte­rá je v roz­po­ru s nená­vis­tí na dru­hé stra­ně. Je uni­kát­ní tím, že před­sta­vu­je jinou kul­tu­ru, na níž nejsme až tak zvyklí. Ale hlav­ně ta atmo­sfé­ra, ta by se pros­tě dala krá­jet. Je tem­ná, je děsi­vá, stej­ně jako je srd­cervou­cí a neú­těš­ná. Sakra, a co si bude­me nalhá­vat, když ta potvo­ra začne vylé­zat z tele­vi­ze, je to jeden z vůbec nejdě­si­věj­ších oka­mži­ků, jaké je mož­né si před­sta­vit. Kostrbaté neo­hra­ba­né pohy­by ducha, kte­ré byly dota­že­ny k doko­na­los­ti v dal­ších fil­mech, ale hlav­ně to oko. To oko, kte­ré se dívá. Oko, kte­ré zabí­jí.

Kruh se dočkal seque­lu i preque­lu, rema­ků, poměr­ně úspěš­ných, ale pros­tě ame­ric­kých, a dal­ších pokra­čo­vá­ní, ať už více či méně auto­ri­zo­va­ných. Tenhle film měl na žánr obrov­ský vliv, a to nejen na japon­ský, ale v pod­sta­tě na celo­svě­to­vý. Od té doby se zača­ly natá­čet nové, děsi­vé fil­my, kde je sna­ha vyvo­lat hrů­zu na prv­ním mís­tě, na dru­hou stra­nu je to někdy na úkor pří­bě­hu. Například Španělsko se také vyda­lo ces­tou ducha­řin. „Kruhu“ se poda­ři­lo sklou­bit všech­no dob­ré dohro­ma­dy a vzni­kl tak ori­gi­nál­ní film, kte­rý, prav­da, by nemohl exis­to­vat bez toho, aby byla napsá­na skvě­lá před­lo­ha Kodžiho Suzukiho, kte­rá je v něčem ješ­tě sil­něj­ší a hlav­ně i zají­ma­věj­ší. Některé prv­ky pros­tě do fil­mu pře­ne­se­ny neby­ly, čímž film nebyl ochu­zen, ale v kniž­ní podo­bě je to doslo­va lahůd­ka.

Proč film zařa­dit mezi 101 nej­lep­ších horo­rů všech dob:

Jeden z nej­lep­ších horo­rů všech dob a roz­hod­ně jeden z nej­lep­ších japon­ských horo­rů, kte­rý sta­ví na skvě­lém odka­zu legend a duchů, jež jsou pro japon­skou kul­tu­ru důle­ži­té, ale sta­ví i na moder­ních fil­mo­vých prin­ci­pech, kte­ré jsou pře­de­vším ame­ric­ké. Přesto si film zacho­vá­vá svou jedi­neč­nost a hlav­ně atmo­sfé­ru, kte­rá mi kdy­si neda­la spát.

Proč film neza­řa­dit mezi 101 nej­lep­ších horo­rů všech dob:

Film, kte­rý děsil a děsí, nemám moc prv­ků, pro kte­ré by neměl být zařa­zen mezi 101 nej­lep­ších horo­rů všech dob. Naprosto si to zaslou­ží a k tomu není co dodat. Navíc japon­ské­ho horo­ru jsme tu zas tolik nemě­li.

Další film pat­ří­cí mezi „101 nej­lep­ších horo­rů“ vyjde 23.11.2020

---

Článek je sou­čás­tí seri­á­lu 101 nej­lep­ších horo­rů na inter­ne­to­vém maga­zí­nu Horor-Web.cz.

---