Moderní doba (1936)

Ch. Chaplina zná svět jako slav­né­ho komi­ka němé éry. Troufám si tvr­dit, že stej­ně vehe­ment­ně jak jej dnes prak­tic­ky kaž­dý člo­věk zná, tak prak­tic­ky jen mini­mum lidí vidě­lo aspoň něko­lik jeho fil­mů. Chaplin totiž nebyl výhrad­ně hvězdou němé­ho plát­na, má na svém kon­tě i fil­my tzv. „mlu­ve­né“ a jed­ním z nich je i Moderní doba z roku 1936 (i když zde „jen“ zpí­vá). Ano, Chaplinova posta­va tulá­ka zůstá­vá jinak němá, ale ve svě­tě zvu­ko­vé­ho fil­mu se roz­hod­ně neztra­ti­la.

A dovo­lím si naru­šit ješ­tě jed­nu pod­le mě tro­chu ustá­le­nou před­sta­vu - ne všech­ny Chaplinovy fil­my jsou za všech okol­nos­tí vždy jen a pou­ze kome­di­e­mi. Pokud se na pří­běhy toho­to tulá­ka s buřin­kou a holí podí­vá­te peč­li­vě, tak zajis­té zjis­tí­te, že krom komič­na obsa­hu­jí i vel­kou dáv­ku sen­ti­men­tu, tou­hu po soci­ál­ní spra­ve­dl­nos­ti a cit­li­vost vůči osu­du běd­ných. Na jed­nu stra­nu se tak divák může smát Chaplinovým gagům (za ten nej­lep­ší ve fil­mu pova­žu­ji komu­nis­tic­kou demon­stra­ci, i když i geni­ál­ní jíz­da na koleč­ko­vých brus­lích v nákup­ních cen­t­ru moc neza­os­tá­vá), ale na dru­hou stra­nu si někdy u sle­do­vá­ní smut­ně povzdech­ne. Svět tulá­ka Charlieho není vždy vese­lým mís­tem.

Chaplinovy fil­my tedy vět­ši­nou nejsou prvo­plá­no­vou taš­ka­ři­cí. V Moderní době Chaplin zpra­co­vá­vá téma odci­ze­ní člo­vě­ka od vlast­ní prá­ce, vel­mi výstiž­ný je v tom­to ohle­du zejmé­na úvod fil­mu, kdy děl­ní­ci děla­jí „cosi“ na běží­cím pásu, ale pochy­bu­ji o tom, že vůbec chá­pou kom­plex­nost kon­krét­ní továr­ní výro­by. Jev tak typic­ký prá­vě pro moder­ní spo­leč­nost. Není pak vůbec div­né, když šéf spo­leč­nos­ti zkou­ší na zaměst­nan­ci (Chaplin) i stroj, kte­rý jej nakr­mí během prá­ce u pásu tak, aby děl­ník vůbec nemu­sel vyu­žít pau­zu na oběd a fir­ma by ušet­ři­la...

No jo, je to pak doce­la sví­zel s tím jíd­lem...

Výše jsem napsal, že ten­to film už není zce­la němý. Skutečně, i když posta­vy až na nepa­tr­né výjim­ky doo­prav­dy nemlu­ví, zvuk je tu uve­den jen teh­dy, když je vydán něja­ký pří­kaz skr­ze elek­tro­nic­ký pří­stroj, když hra­je hud­ba, nebo když se zpí­vá. Takhle se nám - pod­le mě snad vůbec popr­vé - na stří­br­ném plát­nu „roz­ho­vo­řil“ i sám Chaplin...

Ale jde mu to, že? 🙂

Ten text pocho­pi­tel­ně nedá­vá vůbec žád­ný smy­sl. 🙂

Filmovou part­ner­kou, se kte­rou se vzá­jem­ně na stří­dač­ku dostá­va­jí z růz­ných malé­rů, ve sním­ku Moderní doba byla pro Chaplina Paulette Goddard, kte­rá teh­dy byla i komi­ko­vou man­žel­kou. Nevydrželo jim to dlou­ho, ale Paulette si stih­la zahrát i ve slav­ném Chaplinově Diktátorovi. O něm ale zase někdy příš­tě.