Anděl Páně 2 - Nejnáročnější scény - Hrůzný obraz č. 48

Podle reži­sé­ra Jiřího Stracha

Oni ti klu­ci si musí taky občas něco užít.  My máme tako­vý obraz 48, už z jed­nič­ky se to tra­du­je, kdy já jsem je vždyc­ky poslal někam na kopec a říkal jsem: Kluci támhle půjde­te po hori­zon­tu a oni muse­li jít ve sně­hu kilo­me­t­ry, a pak se to všech­no vystří­ha­lo… Ale na to, aby moh­la vznik­nout krás­ná, půvab­ná mon­táž, potře­bu­ju mít tře­ba desetkrát víc zábě­rů, abych ji měl pak z čeho uva­řit...

Asi nej­těž­ší byl ale před­po­sled­ní natá­če­cí den v nebi, kdy jsem tam  měl pána Boha, pan­nu Marii, všech­ny sva­tý, 30 andíl­ků a do toho samo­zřej­mě, pro­to­že je to význam­ný pro­jekt, tak si ho nene­chal ujít jak pan gene­rál­ní ředi­tel České tele­vi­ze, Petr Dvořák, pak se při­šel podí­vat pan minis­tr kul­tu­ry Herman a k tomu ješ­tě jsem pozval pana kar­di­ná­la Duku a do toho mra­ky novi­ná­řů a foto­gra­fů, tak­že zvlád­nout režij­ně a orga­ni­zač­ně celý tenhle ten kolos, abychom stih­li ješ­tě něco nato­čit, to mi dalo doce­la zabrat. Přišel jsem domů a upa­dl do bez­vě­do­mí. Ale zase to jsou věci, na kte­ré člo­věk pak celý život vzpo­mí­ná. Komu se při­jde na natá­če­ní podí­vat kar­di­nál?

Podle Ivana Trojana

Bylo to jed­no z nej­ná­roč­něj­ších natá­če­ní, jaké jsem kdy pro­žil. Možná pro něko­ho pře­kva­pi­vě, pro­to­že si řek­ne: pohád­ka, to je tako­vý fajn, ale Jirka tam byl dale­ko nároč­něj­ší, než v jed­nič­ce, v tom fil­mař­ském slo­va smys­lu. Chtěl to mít nato­če­né vel­mi pocti­vě, chtěl toho mate­ri­á­lu co nej­víc, tak­že smě­ny byly oprav­du napl­ně­ný, dva­nác­ti­ho­di­no­vý, to je jed­na věc. Druhá věc je, že i když nám poča­sí přá­lo, neby­ly něja­ké extrém­ní mra­zy, tak pře­ci jenom byla zima a tře­tí věc je, že je to více méně noč­ní pohád­ka, tak­že nej­čas­těj­ší smě­ny byly od 4 odpo­led­ne do 4 do rána a to je fakt vyčer­pá­va­jí­cí, obzvlášť, když lidi jako já neu­mí přes den spát. Martin Šec, kame­ra­man, chtěl mít kaž­dý záběr při­pra­ve­ný, chtěl nás tam vidět, tak­že i když jsme moh­li být tře­ba někde v tep­le, odpo­či­nout si, tak jsme vždyc­ky muse­li ješ­tě na plac, aby se záběr při­pra­vil. Těch odpo­čin­ko­vých chvil neby­lo tolik.

Podle Jiřího Dvořáka

Byl jsem na anti­bi­o­ti­kách a na hor­ské bou­dě jsme toči­li puto­vá­ní Uriáše s Petronelem.  V jed­nič­ce to byl obraz 48, a to jsme se děsi­li, pro­to­že Jirka vždyc­ky říkal: no a ješ­tě si udě­lá­me tako­vou dotáč­ku do obra­zu 48 a šli jsme někam do kop­ců, do sně­hu a pořád jsme jenom cho­di­li. A teď to bylo to samý. A pro­to­že tech­ni­ka posu­pu­je, tak Jirka si tam objed­nal klu­ky s dro­nem a nechal nás jít z kop­ce asi dvě stě met­rů, po kole­na ve sně­hu. Asi po pěti hodi­nách, co jsme tahle puto­va­li v tom sně­hu, jsem teda mys­lel, že mě tam řach­ne, pro­to­že on říkal: tak klu­ci ješ­tě pojď­te zpát­ky, kolem nás lítal ten dron. Bylo to ve výš­ce 1100 met­rů nad mořem a ten vzduch je tro­chu řid­ší a jak mi bylo blbě, tak to jsem fakt mys­lel, že chcípnu. To bylo ouvej...

Podle Bolka Polívky

Když je zima, prů­van a teď není sníh, tím pádem musí být sníh umě­lý, kte­rý se do toho mokva­vé­ho blá­ta vpí­jí, když to na nož­ky začne půso­bit a pak se to roz­le­ze přes kole­na, pánev až do hrud­ní­ku, a potom jsou už zmrz­lé moz­ky, tak je to pak těž­ký, těž­ký. Jsou to tako­vé fron­to­vé pod­mín­ky na těch hra­dech, kde se hlav­ně točí. Tam jsou neče­ka­né prů­va­ny a ten umě­lý sníh víří a do chří­pí se vtí­rá... Pak jsou ješ­tě noč­ky, a když kon­čí­te v pět hodin a v půl šes­té, tak to si člo­věk začne vážit toho základ­ní­ho, což je tep­lo, chle­ba, úsměv.

---