(zatím nehodnoceno)
Loading...21. července 2019 uplyne přesně 50 let od okamžiku, kdy americký astronaut Neil Armstrong učinil neopakovatelný malý krok pro člověka, ale velký skok pro lidstvo. V ten den stanul první člověk na Měsíci, čímž potvrdil technologickou vyspělost tehdejšího západního světa. Avšak nejen tím, že na jeho povrch fyzicky vstoupil. Vesmírnou misi Apollo 11 mohly totiž miliony Američanů sledovat přímo na svých televizních přijímačů z tepla rodinného krbu. To jim umožnilo být přímo u toho, když se psaly učebnice historie. Jak se něco takového vůbec v roce 1969 podařilo? Nápovědu hledejme ve složitých peripetiích, které postihly sérii filmových pásek, původně vytěžených přímo z raketoplánu. Ty mapuje i dokumentární film Apollo: Ztracené záznamy (Apollo: The Forgotten Films), který uvede v premiéře Discovery Channel v den výročí 21. července 2019 ve 22:00.
Spletitá cesta na televizní obrazovky
Americký Národní úřad pro letectví a kosmonautiku (NASA) vždy usiloval, aby tento revoluční okamžik zasáhl širokou veřejnost prostřednictvím televizních obrazovek. Tak měl posloužit i jako nástroj ideologické hybridní války, která v té době dominovala vztahům mezi dvěma světovými bloky. Malá kosmická loď Lunární modul byla proto vybavena televizní kamerou. Ta měla zprostředkovat komunikaci se sítí pozemních radioteleskopů (zařízení určená ke sběru dat a informací z vesmírných družic apod.), které pak dokázaly přetavit záběry do domácích spotřebičů. Háček byl ale ve formátování – Apollo kamera zvládala pouze přenos pomocí SSTV (slow-scan television, event. pomaloběžná televize), obzvláště oblíbený mezi radioamatéry, na druhou stranu s extrémně nedostatečnou rychlostí přenosu 10 snímků za sekundu v rozlišení 320 řádků. Zmíněný druh komunikace je vhodný spíše k přenášení statických nehybných obrazů, v tomto případě měl ale zachytit první procházku po dosud neprobádané planetě. SSTV navíc ani zdaleka nevyhovovalo běžně dostupným vysílacím televizním standardům, mezi které patřily NTSC, PAL nebo SECAM. Požadavek okamžité konverze formátů během živého vysílání se tak brzy stal hlavní výzvou, se kterou se agentura musela vypořádat.
Důstojným partnerem se jim v tom stala americká technologická firma RCA, která pro tento účel vyvinula speciální sken konvertor. Po přenosu z Apollo kamery dokázaly pozemní radioteleskopické stanice rozdělit signály do dvou skupin, jedna byla vedena na datový rekordér, který záběry nahrál na analogové magnetické datové pásky (později známé právě jako ztracené pásky Apolla 11). Druhá směs signálů putovala k RCA konvertoru, který je dokázal převést do formátu kompatibilního s NTSC standardem. Tento proces není jednoduchý a rozhodně není bez rizik, to se bohužel podepsalo i na výsledné kvalitě přenosu v televizích. SSTV záběry utrpěly na kontrastech, jasu i rozlišení. Výslednému efektu nepomohlo ani to, že RCA konvertor byl na jedné z pozemních stanic špatně nastaven, což ještě zhoršilo kvalitu přenosu. Pomyslnou třešničkou na dortu je dlouhá cesta, kterou musel videosignál absolvovat, než dorazil ke svému cíli. Ta vedla z vesmírné stanice k pozemním teleskopům, tyto výstupy se kumulovaly v centrále NASA v Houstonu. Ta signál zpracovávala pro televizní vysílání a předávala jej do New Yorku, odkud byly záběry následně distribuovány do celého světa.
Náročný proces, který ponechával mnoho prostoru pro technologické chyby i selhání lidského faktoru. Proponenti NASA zachovávali střízlivou obavu, že živý přenos může selhat každou sekundou. Proto byly záběry z Apollo kamery nahrávány na magnetické pásky, které by se případně daly použít v případě, kdy vznikne potřeba reprodukovat záběry z procházky po Měsíci zpětně. Nad to vznikly i záznamy finálního vysílání v NTSC formátu.
Nejnovější komentáře