Arina. Lidské i vlčí přátelství v nádherném příběhu...

„Nastal čas, aby ses osa­mo­stat­nil!“ Nějak tak začí­ná pří­běh Adama, kte­ré­ho jako zne­tvo­ře­né mimin­ko našly les­ní ženy Valdény a vycho­va­ly ho v stat­né­ho mlá­den­ce. Arina je pří­běh, ve kte­rém čte­nář může ochut­nat pře­de­vším dva poci­ty. Tím prv­ním je nádech bájí a pověs­tí už jen díky sty­lu, jakým je pří­běh psán, tím dru­hým je potom hlu­bo­ká lid­ská i zví­ře­cí moud­rost, záro­veň však nad­hled a vtip, kte­ré si ve sviž­ně psa­ném pří­bě­hu uži­je­te dosy­tos­ti.

A abych neza­po­mně­la, nejen­že se cítí­te, jako když čte­te něja­kou tu sta­rou báji, ale dokon­ce se s hlav­ním hrdi­nou do jed­né pono­ří­te. To víte, už to tak na svě­tě cho­dí­vá. Je-li vyslán do svě­ta hrdi­na, čeká svět něja­ká zásad­ní změ­na.

Ukázka:

„Adame, nastal čas, aby ses osa­mo­stat­nil,“ ozná­mi­la mu jeho nej­ob­lí­be­něj­ší Valdéna Ester.

„Jak to mys­líš?“ lekl se Adam.

„Musíš do svě­ta, s námi nemů­žeš zůstat věč­ně. Jsi už dospě­lý muž.“

„Ale mně je s vámi dob­ře, nechci nikam jít.“

„Jsi člo­věk, pat­říš mezi lidi, my jsem les­ní bytos­ti odliš­né od lid­ské­ho svě­ta.“

„Ale lidé se mě bojí…“

„Lidé se tě bojí, pro­to­že je potká­váš na opuš­tě­ných mís­tech. Jsou zasko­če­ni. Sám však poznáš, že měs­ta a ves­ni­ce jsou plné ošk­li­vých lidí,“ pou­či­la jej Léčitelka.

Adam se pod­vo­lil. Co mu také zbý­va­lo. Valdény ho odved­ly na mís­to, kde ho kdy­si před sedm­nác­ti lety slu­ha Daniel odlo­žil. Na ces­tu mu daly luk a šípy, batoh na záda a v něm dlou­hé lano, nůž, náhrad­ní koši­le, ovčí deku a flét­nu. Přidaly ješ­tě jeden vzác­ný dar. Ocelový šíp. Nedal se zapá­lit, zlo­mit ani žád­ným jiným způ­so­bem zni­čit.

„Použij ho jen v pří­pa­dě nut­nos­ti a tak, abys o něj nepři­šel,“ nabá­da­la ho Ester.“

Přátelství vlčí i člo­vě­čí má vel­kou cenu

Jistě si dove­de­te před­sta­vit, jak se Adam cítí. Celý život byl vycho­vá­ván les­ní­mi žena­mi jako dítě, kte­ré sed­lák odlo­žil do lesa, aby ho sežra­li vlci. Co tady se synem, kte­rý má ošk­li­vě zne­tvo­ře­nou tvář… I tady se pří­běh bude v té lid­ské rovi­ně otá­čet zpát­ky tam, kde začal. Ale v mezi­do­bí se dosta­ne­te do říše krá­lov­ny Arachnity, zlé (nebo nao­pak spra­ved­li­vé? To bude k zamyš­le­ní) pavou­čí panov­ni­ce, kte­rá toho pros­tě už jed­no­ho dne měla dost a za nemíst­né plká­ní lid­ské krá­lov­ny potresta­la celou říši a krá­lov­nu pře­de­vším. A strach začal obchá­zet kolem…

Adam se setká­vá s vlči­cí Arinou, načež je zají­ma­vé sle­do­vat roz­ví­je­jí­cí se přá­tel­ství mezi mat­kou vlči­cí a mužem, kte­rý ne a ne se odhod­lat do toho lid­ské­ho svě­ta jít. Ale i lid­ský svět se jim obě­ma jed­no­ho dne ote­vře a jak jinak – hrdin­ským způ­so­bem. Jestli vás někdy láka­lo si před­sta­vit, jaké to je, když sly­ší­te ve svém oko­lí zkaz­ky a báje, jež se z gene­ra­ce na gene­ra­ci potajmu pře­dá­va­jí jako tiché nebez­peč­né poví­dač­ky, a pak vás osud vrh­ne pří­mo doprostřed toho, „co se poví­dá“, pak jste s Arinou v tom správ­ném pří­bě­hu.

To vzru­še­ní, to nebez­pe­čí, ta sty­lis­ti­ka tex­tu, kte­rá zní ele­gant­ně a sta­ro­by­le. Tohle Eva Hölzelová oprav­du umí. Stvořila libozvuč­ný pří­běh, kte­rý se navíc odví­jí s dra­ma­tič­nos­tí, sem tam je pro­lo­žen vtip­ný­mi dia­lo­gy a dia­lo­gy samot­né pova­žu­ji za jeden z úžas­ných nos­ných pilí­řů celé kni­hy. Ani slův­ko nazmar, vše, co tu je psá­no, má vel­ký význam a vyža­du­je pozor­né a sou­stře­dě­né čte­ní. Není s tím pro­blém, pro­to­že str­hu­jí­cí pří­běh vám nedá vydech­nou, a pře­de­vším jsem nemě­la vůbec potu­chy, jak se pří­běh bude vyví­jet. Neustálé zvra­ty, neče­ka­né a pře­kva­pi­vé, aby se potom zase všech­no zača­lo vra­cet k začát­ku pří­bě­hu a k hlav­ním dějo­vým lini­ím s plným pocho­pe­ním přá­tel­ství člo­vě­ka k člo­vě­ku, ale také přá­tel­ství vlka a člo­vě­ka.

Navíc kni­ze dává nád­her­nou atmo­sfé­ru plně vysti­hu­jí­cí pří­běh také ilu­stra­ce Jany Vlkové. Černobílé obráz­ky bude­te mož­ná chtít roz­hý­bat oči­ma, jak moc jsou podob­né tomu, co se vám ode­hrá­vá ve fan­tazii!

O autor­ce:

Eva Hölzelová je také autor­kou kni­hy Hvězdná oblo­ha, kte­rá se s plnou hloub­kou noří do tajem­nos­ti sou­hvězdí, zví­řet­ní­ko­vých zna­me­ní a pro­střed­nic­tvím antic­kých bájí vyprá­ví pří­běhy, kte­ré se nikdy neo­mr­zí, pro­to­že zůstá­va­jí nesmr­tel­nou kla­si­kou. V tom­to díle jsou mis­tr­ně spo­je­ny s ast­ro­nomií, což je ve vší té antic­ké kru­tos­ti tro­chu odleh­ču­je a dodá­vá jim na str­hu­jí­cí dra­ma­tič­nos­ti.

Obálka: René Vaněk

Ilustrace: Jana Vlková

Nakladatelství Hölzelová Eva, www.suvicka.cz

---