Bnei Aruba (2013), tv seriál

Izraelský seri­ál - to už je v posled­ních letech mezi tele­viz­ní­mi divá­ky doce­la sluš­ný pojem. Pojďme si to zre­ka­pi­tu­lo­vat, máme tu skvě­lý Hatufim (kte­rý se stal před­lo­hou pro úspěš­ný ame­ric­ký seri­ál Homeland) a oce­ňo­va­nou Faudu (byť zde jis­tě exis­tu­jí opráv­ně­né výhra­dy). Mezi tyto úspěš­né pro­jek­ty se může zařa­dit i seri­ál s pro našin­ce tajem­ně zně­jí­cím názvem - Bnei Aruba (v ori­gi­ná­le בני ערובה), což se dá s dopo­mo­cí goo­gle transla­te do češ­ti­ny pře­lo­žit jako „rukojmí“.

Není asi vel­kým pře­kva­pe­ním, že v USA se roz­hod­li nato­čit vlast­ní ver­zi s názvem „Hostages“. Zdá se, že izra­el­ské seri­á­ly jsou vel­mi inspi­ra­tiv­ní.

On už název tak nějak shr­nu­je vše pod­stat­né. Izraelská dob­ře situ­o­va­ná rodi­na (mat­ka je špič­ko­vý chi­rurg, otec ředi­tel ško­ly) s dvě­ma dospí­va­jí­cí­mi dět­mi se sta­ne rukojmím sku­pi­ny nezná­mých mas­ko­va­ných osob, kte­ré jed­no­ho veče­ra pro­ve­dou v jejich bytě úspěš­nou „inva­zi“. Co tyto oso­bí chtě­jí vyjde naje­vo poměr­ně záhy, nejed­ná se o nic men­ší­ho než o smrt samot­né­ho izra­el­ské­ho pre­mi­é­ra, kte­rou by měla způ­so­bit prá­vě mat­ka, jež je pově­ře­na jeho ope­ra­cí. Nastává poměr­ně půso­bi­vé dra­ma plné neče­ka­ných zvra­tů. Co dál? Zachránit svo­ji rodi­nu, nebo život pre­mi­é­ra?

Takhle napsa­né to zní doce­la zají­ma­vě a sku­teč­ně pří­běh je v prv­ní polo­vi­ně seri­á­lu vel­mi dob­rý a napí­na­vý. Každý detail tu má svůj význam a vy se jen let­mo u obra­zov­ky může­te doha­do­vat jak co skon­čí. Bohužel se seri­á­lem se to má jako s dob­ře oko­ře­ně­ným jíd­lem, kte­ré je jinak ale doce­la sluš­ný „shit“. Někde ve své dru­hé polo­vi­ně (seri­ál má 10 dílů) mi totiž zača­lo dochá­zet na jakou stru­nu tvůr­ci doo­prav­dy hra­jí.

Seriál - snad po vzo­ru někte­rých sever­ských poči­nů - šíle­ně pře­kom­bi­no­vá­vá záplet­ku, což půso­bí tro­chu matou­cím dojmem, ale hlav­ně je to vel­mi neu­vě­ři­tel­né. Když se navíc nad někte­rý­mi nelo­gič­nost­mi zamys­lí­te, tak vás napad­ne fůra jiných mož­nos­tí, jak šlo danou situ­a­ci řešit lépe a jed­no­du­še­ji (a v nepo­sled­ní řadě bez­peč­ně­ji). Ony eska­pá­dy jsou zde ale jen kvů­li gra­da­ci a oslím můst­kům pro dal­ší šíle­nos­ti, kte­ré si auto­ři peč­li­vě při­pra­vu­jí. Ok, jed­nou za čas se něco podob­né­ho dá snést, ale tady je to - zejmé­na v dru­hé půli seri­á­lu - pří­tomno takřka neu­stá­le. Ve výsled­ku to dost otra­vu­je.

Korunu vše­mu nasa­zu­je posled­ní díl (respek­ti­ve posled­ní prv­ní série, po 3 letech bylo totiž nato­če­no pokra­čo­vá­ní), kde se vše jako­by vysvět­lí, nicmé­ně to vše je podá­no tako­vým způ­so­bem, kte­rý asi úpl­ně neu­spo­ko­jí (mini­mál­ně v mém pří­pa­dě).

Uznávám, že suma sumarum to ve výsled­ku tak hroz­né asi není. Potěší zají­ma­ví her­ci (např. Ayelet Zurer, kte­rou asi bude­te znát jako Miladu Horákovou z fil­mu Davida Mrnky), nicmé­ně na to jak je to sluš­ně roz­je­té, mě seri­ál tro­chu zkla­mal.

Zklamáni asi bude i v pří­pa­dě, že:

a) oče­ká­vá­te pales­tin­sko - izra­el­ské poli­tic­ké dra­ma (ne, to tady fakt není),

b) oče­ká­vá­te film ve sty­lu „home invasi­on“,

c) máte ve zvy­ku ve fil­mech fan­dit „otcům od rodi­ny“, ten z toho­to seri­á­lu je totiž hroz­ný vůl.