Cesta na Praděd - kniha

Příběh začí­ná čtvr­té­ho srp­na 1966, kdy Josef a jeho spo­leč­nost v podo­bě dvou mužů jedou­cích na voze a pěti dívek, kte­ré jely stej­ně jako Josef na koních. Vydali se na ces­tu, kte­rá měla trvat čtr­náct dní. Kromě toho byli vza­du na voze ješ­tě dva kusy – chla­pec a dív­ka, kte­ří měli hos­po­dář­skou služ­bu. Najednou se něco sta­lo, jeden z koní totiž zůstal bez jezd­ce. Jedna z dívek z koně spadla, respek­ti­ve ji sho­dil. Šla k muži, kte­rý byl na voze. Ten jí rány, kte­ré utr­ži­la, očis­til a dal jí na Josefův pří­kaz acyl­py­rin. Muž, jenž jí ošet­řo­val, se tak tro­chu posmí­val tomu, proč tam je.

Nemusel být ani detek­tiv – vždyc­ky bylo u Josefa tolik dívek, že se to ani niko­mu nezdá­lo div­né, pros­tě šli jez­dit na koních, pro­to­že tam byl Josef. Muž, kte­rý dív­ce pomá­hal, pra­cu­je jako novi­nář. Je s podi­vem, že se s ním Josef spřá­te­lil, pro­to­že ten novi­ná­ři ve vše­o­bec­nos­ti pohr­dá. Noviny, do kte­rých muž píše, sice ode­bí­rá, ale nečte. Je to už devět let, co se oni dva spo­lu sezná­mi­li. Tenkrát se živil muž novi­na­ři­nou v země­děl­ském týde­ní­ku a měl za úkol najít něja­kou ško­lu pro děti země­děl­ců, kte­ré nesmě­li do jiných škol, a Josefova mu padla do oka.

Když tam jel popr­vé, jímal ho strach a úzkost, sám nevě­děl z čeho. Když viděl, na jakém pozem­ku se ško­la nachá­zí, tak z toho byl vcel­ku ved­le. Mimoto mu při­pa­da­la směš­ná i Josefova ředi­tel­na, neboť se jed­na­lo o vel­mi malý pro­stor. Když už se oba páno­vé doce­la dob­ře zna­li, tak při­šlo slo­vo Praděd. To jako prv­ní vyslo­vil Josef. Už od břez­na plá­no­va­li s mapou v ruce, co a jak. Nadešel jeden den před­tím, než se všich­ni měli sejít a vyjet. Neobešlo se to bez potí­ží, pro­to­že Josef shá­něl na posled­ní chví­li ješ­tě koně, kte­ré by mohl zapřáh­nout do vozu.

Jelikož byli žně, tak koně muse­li mít země­děl­ci na polích, tudíž Josef byl v tom­to pří­pa­dě až na dru­hé kole­ji. Mezitím, co se řeši­li koně, tak při­šla jed­na dív­ka, kte­rá se jme­no­va­la Markéta a nes­la sebou ple­chov­ku zele­né bar­vy, aby moh­la natřít vůz. Muž měl dokon­ce s Markétou tako­vou jem­ně ostrou výmě­nu názo­rů, co se týká natí­rá­ní. Muž chtěl natí­rat sám, pro­to Markétě doslo­va vytr­hl ple­chov­ku s bar­vou z ruky. Jeho důvod byl jedi­ný – v tom voze poje­de on. Problém se zví­řa­ty se nako­nec vyře­šil a celá sku­pi­na vyje­la. Jednoho veče­ra dora­zi­li až do Divišova. Bylo vcel­ku div­né, že nikde neza­hléd­li niko­ho – po lidech ani sto­py a obcho­dy též zavře­né.

Celá sku­pi­na si chtě­la kou­pit něco k jídlu, jen­že neby­lo kde. Nakonec se sjed­no­ti­li, že půjdou do hos­po­dy, před kte­rou se zasta­vi­li – ne na pivo, ale dív­ky měly vzít všech­no, co budou mít. Když zase vyje­li, tak se zne­na­dá­ní pro­ti nim obje­vil trak­tor, z něhož na ně pohlí­žel, či spí­še zahlí­žel muž. Vypnul motor a hned se tázal, kolik by chtě­li zapla­tit za ty koně. Samozřejmě nic, pro­to­že neby­li na pro­dej, což mu hned vysvět­li­li. V tom pří­pa­dě je chtěl vymě­nit, ale ani s tím nepo­cho­dil. Byl doce­la hrubý, tak ces­tu­jí­cí byli vůbec rád, že jim pora­dil, kudy do Čejkovic.

Tato kni­ha je od vel­mi zná­mé­ho spi­so­va­te­le, ale to nic nemě­ní na tom, že mi vůbec nesed­la. Přestože zbož­ňu­ju zví­řa­ta, což je ješ­tě sla­bý výraz, a tady jsou koně, tak to není román zrov­na pro mě. Je to tzv. těž­ké čte­ní. Nicméně bych to dopo­ru­či­la ke čte­ní pře­váž­ně star­ší gene­ra­ci, i když není vylou­če­no, že mla­dé by to nemoh­lo zají­mat. Má 288 stran a jsou zde i foto­gra­fie.

Věnovalo nakla­da­tel­ství Atlantis.

• Autor: Ludvík Vaculík
• Žánr: belet­rie
• Nakladatelství: Atlantis
• Datum vydá­ní: 2001

---