Dopis na rozloučenou: oblý bílý kamínek znamená štěstí.

Těm, kte­ré máme rády, najde­me kamí­nek a daru­je­me jim ho. Oblý pak zna­me­ná, že život bude šťast­ný. Velký a hra­na­tý, zna­me­ná život plný hoř­kos­ti, nástrah a nepřed­ví­da­ných změn.
Průvodce, v ori­gi­ná­lu pod názvem Okuribito japon­ské­ho reži­sé­ra Takita Yojiro, nato­če­ný v roce 2008, zís­kal Oscara rok na to. Film jsem zhléd­la bez výhrad. Dokonale souznil s mojí duší. Hra na cello nás všech­ny hla­di­la v sále, a lad­nost kame­ry byla tak doko­na­lá, že mě neu­rá­že­lo ani povo­lá­ní vio­lon­če­lis­ty, že byl umy­vač mrt­vol.
Na star­tu fil­mu ho vidí­me pompéz­ně se vypí­nat v orchest­ru. S novým cellem, za kte­rý dal 18 mili­o­nů jenů. Zadlužil se v před­sta­vě, že to bude postup­ně splá­cet. Život ho posta­vil před pře­káž­ku, neboť orchestr ten den ukon­čil svou čin­nost.

Jeho mla­dá man­žel­ka mu navr­hu­je odjet do alp­ských hor, do Toyamy. Zde je dome­ček po jeho zesnu­lé mamin­ce. Manželka uva­žu­je, že nájem se nebu­de pla­tit , a něja­ký ten byz­nys tam roz­je­dou.
Mladý hrdi­na otví­rá ran­ní novi­ny, kde ho zaujme inze­rát, že se hle­dá ces­to­va­tel. Nelení a jde na nabíd­ku inze­rá­tu se před­sta­vit. Dům je vel­ký, ale nedá se dovo­dit, čím by se tam měl zabý­vat . Ředitel ho při­jme a hned mu řek­ne, že v inze­rá­tu vypadlo: „ na posled­ní ces­tu.“
Mladý muž se jak­si roz­pa­či­tě usmě­je, jest­li to ředi­tel mys­lí váž­ně, ale on mu na rovi­nu sdě­lí, že ho při­jí­má za pade­sát. Mládenec mys­lí 50.000 Yenů, ale ředi­tel mu sdě­lu­je, že to bude 500.000 Yenů měsíč­ně.

Nyní se otví­rá pří­běh z alp­ských hor, kde se prolíná kra­ji­na hor, snou­bí s roman­tic­ký­mi vzpo­mín­ka­mi sta­ré gene­ra­ce, kte­rá si ho pama­tu­je jako šes­ti­le­té­ho chlap­ce. Z roz­pad­lé rodi­ny, odkud ode­šel man­žel. Mladý chla­pec dostal od otce pou­ze vel­ký kámen, hra­na­tý, neo­hra­ba­ný. V jeho malé ruč­ce, kte­rou sví­ral, si navždy pama­to­val, že ten­to člo­věk, mu pod­ko­pal život. Kámen má před sebou a nikdy nechce své­ho otce vidět.Má na na něho špat­né vzpo­mín­ky.
První prubíř­ský kámen v pohřeb­ní služ­bě doslo­va probíhal tak, že stá­le zvra­cel . Ještě doma při pohle­du na sle­pi­ci se zakrou­ce­ným krkem, se mu nadou­vá a psy­cho­so­ma­tic­ky „zvra­cí“.
Kamera je pře­svěd­či­vá, a spo­lu s hrdi­nou „zvra­cí­me „ taky. Nejsme na to ješ­tě při­pra­ve­ni. Nejsme otrá­ve­ni fil­mem, ale dych­ti­ví v oče­ká­va­ní, kam až nás zave­de reži­sér, před­sta­vi­tel hry na cello, a kam až nám film dovo­lí nahléd­nout.

Zjišťuje postup­ně v cel­ko­vé sto­pá­ži 130 minut, že film nám dovo­lí všech­no. Nahlédli jsme do útrob samé smr­ti. Zjišťujeme po tom­to fil­mu , že smrt má i nový vnor . Spolu s hrdi­nou hla­dí­me kimo­no, záhy­by, mrt­vé lazeb­ni­ce, kte­rou hrdi­na znal a dostal ji jako „zakáz­ku“ upra­vit. Hrdina lad­ně hla­dí kimo­no, svlé­ká cud­ně mrt­vou, omý­vá ji, a postup­ně zve pozůsta­lé, aby se roz­lou­či­li s mrt­vou tím, že ji také omy­jou.

Manželka, stá­le neví, čím se Kobayashi zabý­vá ve fir­mě. Pokaždé, když skon­čí, zajde k lazeb­ni­ci a smý­vá nepři­ro­ze­ný „pach“ z mrt­vé. Po měs­teč­ku se ale roz­křik­ne, čím se Kobayashi živí. Přítel z dět­ství ho varu­je, aby si našel dobrou prá­ci. Manželka ho opouš­tí, když setr­vá­vá ve své profesi. Zvrat film nasta­ne, když lazeb­ni­ce fir­my zemře, a pří­tel z dět­ství ho žádá o úpra­vu mrt­vé a cere­mo­ni­á­lu. Zde tepr­ve oce­ní jeho profesi­o­na­li­tu, a zasty­dí se, že mat­ku nechal samu, bez pomo­ci se sta­rat o fir­mu, až se pra­cí schvá­ti­la a před­čas­ně zemře­la. Manželka se také vra­cí a ozna­mu­je, že čeká rodi­nu. Tím film zda­le­ka nekon­čí. Ve fir­mě mu ozna­mu­jí, že mu zemřel otec. Ředitel mu dává klí­če od auta, rakev fir­my jako dar pro otce, a povo­lí mu, při­pra­vit a vypro­vo­dit otce na posled­ní ces­tu. Manželka ho dopro­vá­zí a profesi­o­na­li­ta Kobayashiho , jeho jem­né ruce, kte­ré souzní, hrou na cello pod alp­ský­mi hora­mi, nám fil­mař­sky napo­ví­da­jí sply­nu­tí Kobayashiho s octem a vyrov­ná­ní se s ním. Když začne Kobayashi otí­rat pozvol­na otci obli­čej, a začne omý­vat ruce a pozvol­na je otví­rat, vypad­ne malý oblý bílý kámen až k nohám Kobayashiho. Zde tepr­ve pozná Kobayashi, že otec žil celou dobu blíz­ko něho. Nedal se mu poznat, ale zane­chal mu dopis na roz­lou­če­nou – oblý kámen štěs­tí.

Takita Yojira pro ten­to film nena­šel spon­zo­ra v roce 2008. Nikoho nenadchl pří­běh omy­va­če mrt­vol. Až do oka­mži­ku, kdy divá­ci moh­li zhléd­nout lad­nost, jem­nost, trpě­li­vost, hla­ze­ní záhy­bů kimo­na, make-up tvá­ře po smr­ti, dola­dě­ní kvě­tin, u hla­vy neboští­ka, kte­ré­ho dopro­vá­zí na jeho posled­ní ces­tě, s poko­rou Japoncům vlast­ní. Pak se strh­la lavi­na zájmu o ten­to film. Rok na to, dostal Oscara. Prozatím je to jedi­ný Oscar , kte­rý fil­mo­vý prů­my­sl Japonska má.

Japonský film Okuribito – Průvodce reži­sé­ra Takita Yojiro byl uve­den při pří­le­ži­tos­ti 8.ročníku fes­ti­va­lu japon­ské­ho fil­mu a kul­tu­ry EIGA-SAI 2015.

MgA.Květoslava Šamajová, autor­ka tex­tu, je (absol­vent­ka FAMU) .
Získala oce­ně­ní z pre­fek­tu­ry Kagoshima jako zahra­nič­ní kore­s­po­dent 1993.

---