Dovolená za všechny prachy!

Dobrodružně poja­tá povíd­ka, ode­hrá­va­jí­cí se na čer­ném kon­ti­nen­tu. Aneb kaž­dé kopy­to jed­nou nějak začít musí...

 

Rodinný pod­nik posled­ní dobou cel­kem sluš­ně frčel, což jsem při­ví­tal samo­zřej­mě s vel­kým nad­še­ním. Můj otec byl ředi­te­lem fir­my, doce­la zámož­ný muž a já jsem byl spí­še jen jeho posko­kem stej­ně jako mí dva přá­te­lé. Samozřejmě však za sluš­né pení­ze, kte­ré jsem od papín­ka inka­so­val. On sice o mě čas­to říká­vá „že jsem jen pra­choby­čej­ný roz­maz­le­ný spra­tek, kte­rý se tahá s kaž­dou děv­kou a pořád jen chlas­tá‘‘, ale jeli­kož jsem jedi­ná­ček a mamin­čin mazá­nek, nemůžu skon­čit na uli­ci. Určitě by mně mile rád vykopnul, ale to se mu jen tak nepo­da­ří. Vše důle­ži­té ve fir­mě stej­ně obsta­rá­val jeho zástup­ce Norbert, mimo­cho­dem hroz­ný vůl, kte­ré­mu jsme děla­li pořád z rece­se nej­růz­něj­ší naschvá­ly. Jednou toho děd­ka z nás klep­ne pep­ka, ale co jiné­ho chce­te dělat, když vás pořád neba­ví čumět do počí­ta­če, vymýš­let nové pre­sen­ta­ce a cho­dit na nud­né pora­dy. Ty mimo­cho­dem vět­ši­nou stej­ně pro­spím.

Po prá­ci jsme se roz­hod­li s Rudou a Brunem zajít na pár paná­ků do míst­ní restau­ra­ce. Šofér nám zasta­vil kou­sek od ní. Bylo zrov­na po deš­ti a všu­de byly men­ší kalu­že. Jedna sta­rá bába měla tu smůlu, že se roz­hod­la si zkrá­tit ces­tu mimo pře­chod a tak jsme jí nále­ži­tě ošplouch­li, když jsme kolem ní pro­jíž­dě­li. V tu chví­li zavlá­dl v autě výbuch smí­chu a když nám pohro­zi­la pěs­tí, stá­hl Ruda okén­ko a zařval na ní „Polib si !“. Cosi zamumla­la, ale už jsme jí nevě­no­va­li pozor­nost. Vešli jsme dovnitř, sed­li k oblí­be­né­mu sto­lu a čeka­li pří­chod krás­né ser­vír­ky. Jmenovala se Nikola, měla zhru­ba sedm­náct – osm­náct roků, výstav­ní výstřih a solid­ní ten­ké rtí­ky.

„Tak tu bych si dal páno­vé“ řekl Bruno a zamlaskal. Tohle ovšem říká­val pokaž­dé, když jsme tu při­šli, tak­že nás to už ani nepře­kva­po­va­lo.

„Co to bude váže­ní?“

„ Tři Wolkery, dvě piv­ka a jed­no pres­so lás­ko“ řekl Bruno a naho­dil ten svůj mls­ný pohled.

„Hned to bude.“

Zatímco jsme čeka­li na pití, ti dva se zača­li bavit o poli­ti­ce a hoke­ji. Jelikož tyhle věci mě moc neza­jí­ma­jí, začal jsem pozo­ro­vat ostat­ní hos­ty. Moc jich tu zatím neby­lo, ale to se kaž­dou chvil­ku změ­ní. U okna sedě­li dva důchod­ci, kte­ří poma­lu usr­ká­va­li ze svých již hod­ně odstá­tých piv. Absolutně nepo­cho­pím, jak tuhle břeč­ku může někdo pít. Zapálil jsem si cigá­ro, když tu náh­le upou­ta­lo mou pozor­nost malé děc­ko napro­ti. Jeho mat­ka se ho sna­ži­la krmit jakousi pochyb­nou smě­sí, kte­rou její ubre­če­ný syná­ček odmí­tal pozřít. Ani se mu moc nedi­vím, pro­to­že já bych to taky nežral.

„ Dělej nemá­me na to celý den! Máma za to musí zapla­tit, tak­že to sníš i kdy­by ses z toho měl…“

Jak řek­la, tak se i záko­ni­tě sta­lo. Ozval se nechut­ný zvuk a ten malý harant se váž­ně poz­vra­cel. Kdyby ovšem jen zpát­ky do talí­ře! Vrchní ihned při­bě­hl k jejich sto­lu a začal lámat ruka­ma. Žena se mu omlu­vi­la a pomoh­la mu s úkli­dem. Zaplatila a se svou rato­les­tí ode­šla co nej­rych­le­ji pryč. Samozřejmě za dopro­vo­du naše­ho vel­mi hla­si­té­ho smí­chu, kte­rý se pros­tě nedal zasta­vit.

„Tak tohle byla váž­ně bom­ba“ pro­hlá­sil Ruda a my ostat­ní jsme samo­zřej­mě sou­hlas­ně při­ky­vo­va­li. Objednali jsme si dal­ší asi tři run­dy a koneč­ně se dosta­li k jádru věci, kte­rou jsme zde chtě­li dnes pro­brat.

Potřebovali jsme si už koneč­ně odpo­či­nout od té pakár­ny v kanclu a pořád­ně si zase užít. Mám samo­zřej­mě namys­li něja­kou pořád­nou dovo­le­nou, pro­to­že jinak jsme si uží­va­li snad kaž­dý víkend víc než dost.

„Letos by to chtě­lo páno­vé něco pořád­né­ho“ řekl jsem. Evropu už máme pro­je­tou sko­ro celou a tak bychom moh­li zabrou­sit někam dál.

„Osobně bych navr­ho­val tře­ba Afriku, něja­ké to safa­ri a tak“. To se ozval Ruda, kte­rý začí­nal chy­tat sli­nu, pro­to­že už krou­til uka­zo­váč­kem smě­rem k baru a tím­to ges­tem objed­nal dal­ší paná­ky.

Bruno se chtěl taky zapo­jit do dis­ku­ze a jak už u něj bývá zvy­kem, tak opět pro­ne­sl dal­ší per­lu „Jo a pře­fik­nem tam něja­ké pěk­né čer­noš­ky“. S tím­to jsme samo­zřej­mě sou­hla­si­li všich­ni, pro­to­že i něja­ké to poba­ve­ní pat­ří k našim před­ním záli­bám.

Během násle­du­jí­cí­ho týd­ne jsme zača­li pro­mýš­let plán naší ces­ty a hlav­ně její cíl. Nechtěli jsme letět do ušmud­la­né­ho Egypta a chcí­pat ved­rem u pyra­mid, ale chtě­li jsme spí­še tro­chu adre­na­li­nu. Naše vol­ba padla na Etiopii. V nej­růz­něj­ších pro­spek­tech, ale i na inter­ne­tu jsme si o ní zjis­ti­li něko­lik zají­ma­vých infor­ma­cí, vybra­li pár loka­lit, kte­ré navští­ví­me a jak jsme všich­ni dou­fa­li, tak pří­mo na mís­tě si zajis­tí­me i něja­ký ten bonu­so­vý záži­tek. Nechali jsme si od otce vypla­tit všech­ny naše pré­mie a k naše­mu pře­kva­pe­ní, jsme od něj dosta­li i sluš­ný balík na při­lep­še­nou. Tedy hlav­ně já. Jak ho znám, tak byl rád, že jsem zas na něko­lik týd­nů vypa­dl z jeho blíz­kos­ti. To však ješ­tě nikdo z nás netu­šil, jak tenhle výlet dopad­ne…

*

Rozlučková pár­ty pro­běh­la cel­kem v pokli­du, pro­to­že jsme se muse­li šet­řit. Čekala nás oprav­du únav­ná a hlav­ně úmor­ná ces­ta, kte­rá měla trvat sko­ro pět­a­dva­cet hodin. Normálně by to trva­lo urči­tě méně, jen­že dostat se do naše­ho prv­ní­ho cíle jímž bylo letiš­tě v Arba Minch, byla téměř neko­neč­ná pruda. Museli jsme absol­vo­vat dvě mezi­při­stá­ní. Odlet jsme měli z Berlína do Frankfurtu a let pro­bě­hl doce­la hlad­ce. Všichni jsme měli ješ­tě troš­ku koco­vi­nu, tak­že jsme si v leta­dle dopřá­li jen oby­čej­nou vodu. Nikdo z nás neměl nála­du na něja­kou kon­ver­za­ci a tak jsme se všich­ni věno­va­li jen svým mp3. Když jsme však na svě­tel­né tabu­li koneč­ně našli naše dal­ší leta­dlo ET 707 do Adis Abeby, kte­ré mělo star­to­vat až za devět hodin, nála­da byla v tu chví­li na bodu mra­zu. Začali jsme se navzá­jem obvi­ňo­vat, kdo­že vybral tak debil­ní tra­su a proč jsme nemoh­li letět rov­nou z Frankfurtu. Samozřejmě jsem byl hlav­ním viní­kem já a tak jsem je oba poslal někam. Když napě­tí opadlo, zašli jsme si do sluš­né restau­ra­ce na kus žvan­ce. Jeho cenu radě­ji ani nebu­du zmi­ňo­vat, ale chut­na­lo cel­kem sluš­ně. Napojili jsme se něko­li­ka kusy Heinekenu a netr­pě­li­vě vyčká­va­li čas odle­tu.

„Snad budou ty čer­noš­ky stát ale­spoň za to čeká­ní!“ pozna­me­nal Bruno a Ruda na to štipla­vě odpo­vě­děl „Moc bych si být tebou nefan­dil cuk­rou­ši.“ Všichni jsme se roze­smá­li a koneč­ně moh­li nased­nout do leta­dla. V Etiopii jsme měli být za něja­kých osm, nebo spíš devět hodin, tak­že jsme si dopřá­li vytou­že­ný spá­nek. Když jsem se pro­bu­dil, byli jsme zhru­ba hodi­nu od cíle. V leta­dle pano­va­lo zatím doce­la ticho, pro­to­že vět­ši­na ces­tu­jí­cích ješ­tě spo­ko­je­ně oddycho­va­la. Náš milý Bruno však nele­nil a svou poně­kud krko­lomnou ang­lič­ti­nou se pokou­šel sba­lit pohled­nou letuš­ku. Ta mu sice dáva­la jas­ně naje­vo, že o něj nemá zájem, ale on se nene­chal za žád­nou cenu odra­dit. Nakonec jí pře­ce jenom uke­cal ale­spoň na poli­bek na tvář, pro­to­že chtěl něčím před námi zama­chro­vat.

„Ta po mě jede“

„Jo je z tebe celá žha­vá“ odvě­til jsem a znudě­ně se podí­val na hodin­ky. Stroj začal zane­dlou­ho koneč­ně kle­sat a my brzy popr­vé stá­li na afric­ké půdě. Hlavního měs­ta jsme si však vůbec neu­ži­li, přes­to­že jsme měli zhru­ba pět hodin čas, než bude­me moci pokra­čo­vat. Po letišt­ní hale se pro­chá­ze­li ‘‘davy‘‘ lidí z nichž vět­ši­nou byli hlav­ně otrav­ní domo­ro­dí pro­dej­ci vše­li­ja­kých cetek od korál­ků, misek až po růz­né deky a kobe­reč­ky. Všude kolem postá­va­li míst­ní ochrán­ci záko­na, nebo lépe řeče­no ‘‘poli­cie‘‘ a od ostat­ních jste je roz­po­zna­li jen díky jejich pro­po­ce­ným stej­no­kro­jům ( koši­lím). Moc pěk­ných žen­ských jsme tu nevi­dě­li a tak jsme šli okoš­to­vat míst­ní pivo. Měli zde něko­lik dru­hů piv, ale chut­na­li oprav­du hroz­ně. Panovalo zde však oprav­du úmor­né vedro a tak jsme tenhle nedob­rý nápoj vypi­li až do dna.

Ruda náh­le pro­ne­sl „Tož kur­va chla­pi, před­sta­vo­val jsem si to tu troš­ku jinak!“ Oba jsme s ním v duchu sou­hla­si­li, ale nechtě­li jsme se zby­teč­ně deptat. Následoval koneč­ně posled­ní hodi­no­vý let do cíle naší ces­ty, kte­rým bylo měs­to Arba Minch. Podle dostup­ných infor­ma­cí sto­jí sice samo měs­to cel­kem za prd, ale blíz­ko něj leží dvě jeze­ra Abaya a Chamo + národ­ní park Nechisar, což byly hlav­ní cíle naší ces­ty. Po očku jsme však dou­fa­li, že bychom se dosta­li i k řece Omo, kde žijí divo­ké kme­ny a vskut­ku zají­ma­vá divá zvěř.

Ubytovali jsme se v malém hote­lu na okra­ji měs­ta, pro­to­že jsme chtě­li mít tro­chu kli­du od vel­mi hluč­ných oby­va­tel, pro kte­ré nejsou bílí oby­va­te­lé žád­nou novin­kou . I zde se našla oprav­du vel­ká sor­ta lidí, kte­ří nám nabí­ze­li spous­tu mnoh­dy i krás­ných věcí, ale my nemě­li o nic tako­vé­ho zájem. Přesto nám jich bylo tro­chu líto, pro­to­že chu­do­ba z nich pří­mo vyza­řo­va­la. Někteří lidé tu běha­li doslo­va s holý­mi zad­ky a z jejich obli­čejů bylo patr­né, že zřej­mě trpí něja­kým dru­hem nemo­cí. Od těch­to pří­pa­dů bylo lépe se držet dál a tak jsme vel­mi rádi zapad­li do našich poko­jů. Vzali jsme si kvů­li bez­peč­nos­ti jen jeden pokoj, kte­rý byl vel­mi skrov­ně zaří­ze­ný, ale pro naše potře­by to boha­tě sta­či­lo. Kromě poste­lí, jed­no­ho sto­lu, páru židlí a skří­ně tu toho moc neby­lo. Znavení jsme zaleh­li do při­pra­ve­ných poste­lí, pře­ho­di­li přes sebe sítě pro­ti mosky­tům a za chví­li jsme tvr­dě spa­li.

*

Noc byla oprav­du hroz­ná. Kromě pří­šer­né­ho ved­ra nás otra­vo­val i bzu­kot léta­jí­cích potvor, lač­ných po naší krvi. Po nut­né spr­še nám náš správ­ce při­pra­vil chut­nou sní­da­ni a po její kon­zu­ma­ci jsme se roz­hod­li koneč­ně pro­zkou­mat krá­su Afriky. Našim cílem byla míst­ní kro­ko­dý­lí far­ma, kde cho­va­jí něko­lik sto­vek kro­ko­dý­lů růz­né veli­kos­ti i stá­ří, kte­ří pochá­ze­jí z neda­le­ké­ho jeze­ra Chamo. Když jsme uvi­dě­li na naše pomě­ry poně­kud zchát­ra­lé vyba­ve­ní toho­to objek­tu, zača­la v nás růst nedů­vě­ra a jis­tý pud sebezá­cho­vy. Vstupné stá­lo jen něko­lik eti­op­ských birrů, ujal se nás domo­ro­dý prů­vod­ce a začal něco mlet v jejich jazy­ce. Samozřejmě jsme mu nero­zu­mě­li ani slo­vo, ale z jeho ges­ti­ku­la­ce jsme pocho­pi­li, že se nemá­me moc naklá­nět z beto­no­vých okra­jů, kte­ré lemo­va­ly kro­ko­dý­lí sád­ky (bazé­ny). Z pách­nou­cí vody na nás poku­ko­va­lo něko­lik desí­tek očí a nozder, ale našlo se i doce­la dost jedin­ců, kte­ří se pova­lo­va­li na vyhřá­té zemi. Pomalu nám všem začal běhat mráz po zádech, pro­to­že při pohle­du na ote­vře­né tla­my plné ost­rých zubů z nich šel váž­ně strach. Z niče­ho nic se kolem nás mihl něja­ký mla­dík a přešvi­hl se přes zábrad­lí. Nastala pani­ka a řev cho­va­te­lů se sna­žil při­vést hocha k rozu­mu, aby se urych­le­ně zachy­til hoze­né­ho pro­va­zu. Ten však pře­stal vní­mat okol­ní svět, zavřel oči a vykro­čil vstříc smr­ti. V tu chví­li by se v nás krve nedo­ře­zal, všich­ni tři jsem jen oněmě­le sle­do­va­li děsi­vou sce­né­rii, kte­rá se zača­la ode­hrá­vat pří­mo pod námi. Krokodýli byli samo­zřej­mě nad­še­ni víta­ným zpes­t­ře­ním jídel­níč­ku, pro­to­že kuře­cí maso a ryby nejsou nic moc. Nejbližší z nich, obrov­ský samec švi­hl svým obrov­ským oca­sem a pora­zil nebo­žá­ka na zem. Chlapec se náh­le pro­bral z deli­ria a začal zou­fa­le volat o pomoc. Jeho křik se mi zaryl až do mor­ků kos­tí. Ozval se hrů­zostraš­ný zvuk, když mu ost­ré zuby, roz­dr­ti­li kost a jed­ním moc­ným trh­nu­tím mu byla doslo­va oddě­le­na noha od zbyt­ku těla. Lidská krev byla tím správ­ným impul­sem i pro dal­ší zví­řa­ta a během chví­le se u umí­ra­jí­cí­ho obje­vi­li dal­ší nena­žran­ci. Mladíkovo tělo se oka­mži­tě změ­ni­lo v trha­cí kalen­dář, což byl pohled při kte­rém jsem se musel odvrá­tit a měl jsem co dělat, abych sebou nese­kl na zem. Ruda začal dávit sní­da­ni a jedi­ný, kdo se dodí­val až dokon­ce byl Bruno. Když jsem se koneč­ně odhod­lal zno­vu podí­vat, bylo po všem. Zem byla zkro­pe­na krví, kro­ko­dý­li zmi­ze­li pod hla­di­nou, pro­vaz ješ­tě stá­le visel přes okraj a cho­va­te­lé zma­te­ně pobí­ha­li kolem a něco zuři­vě ges­ti­ku­lo­va­li. Všichni jsme byli vyhná­ni pryč z far­my. Když jsme pro­chá­ze­li bran­kou, potka­li jsme míst­ní poli­cis­ty, kte­ří byli urych­le­ně při­vo­lá­ni k mís­tu neštěs­tí.

„To byl mazec!“ pro­ne­sl tichým hla­sem Bruno, ale nikdo z nás mu na to neod­po­vě­děl. Na dal­ší pro­cház­ku jsme nemě­li chuť ani pomyš­le­ní a tak jsme se radě­ji uchý­li­li zpát­ky do naše­ho poko­je. Vytáhli jsme naše záso­by sli­vo­vi­ce a ožra­li se do němo­ty. V noci jsem měl oprav­du hnus­né sny, plné kři­ku, krve a cva­ka­jí­cích zubů.

*

Ráno musel samo­zřej­mě násle­do­vat bolehlav, ale to nám bylo cel­kem jed­no. Naše dovo­le­ná zatím za moc nestá­la a mís­to abychom si jí pořád­ně uží­va­li, zapa­ři­li s míst­ní­mi dív­ka­mi atd., tak jsme pou­ze vidě­li nechut­nou sebe­vraž­du. Na jíd­lo neby­lo ani pomyš­le­ní, ale pře­ce jenom jsme se donu­ti­li vstát z poste­le a šli se poroz­hléd­nout po míst­ním tržiš­ti. Chtěli jsme tam nakou­pit něja­ký ten dárek pro své rodi­če, když už nám na tuto ces­tu při­spě­li. Spíše než zdej­ší zbo­ží nás však zau­ja­ly míst­ní ženy. Ty byly oble­če­né do pes­t­ro­ba­rev­ných suk­ní, kte­ré zdo­bi­li vše­li­ja­ké korál­ky a kamín­ky. Každá z nich měla vel­ké kula­té náuš­ni­ce, kože­né pás­ky slou­ží­cí jako náhr­del­ní­ky, vla­sy vět­ši­nou vel­mi krát­ké, nebo sple­te­né do copán­ků atd. Bruno se s někte­rý­mi pokou­šel lehce laš­ko­vat, ale tvr­dě nara­zil. Dívky o nás vět­ši­nou jen let­mo zava­di­ly pohle­dem a zača­ly se opět věno­vat své prá­ci. Pomalu jsme se už chtě­li vrá­tit zpát­ky, pro­to­že nás zača­li opět otra­vo­vat chu­dí ves­ni­ča­né, kte­ří nám nabí­ze­li své domá­cí maz­líč­ky, když tu náh­le na mé rame­no dopadla cizí ruka tako­vou razan­cí, až to zabo­le­lo. Přímo za námi stá­li dva mla­dí­ci ve věku 20-25 let a ten vyš­ší z nich spus­til krko­lomnou ang­lič­ti­nou: „Vy mít zájem o dob­ro­druž­ství za málo peněz?“

„A o co by jako mělo jít“ odse­kl jsem, pro­to­že mě ješ­tě pořád bole­lo stisk­nu­té rame­no. „Kdo vlast­ně jste?“

Černoch se nám před­sta­vil jako Yusup a ten dru­hý byl jeho bra­tr Kemal. Oba údaj­ně pochá­ze­jí z jed­né malé ves­nič­ky, kte­rá leží na řece Omo. Při zazně­ní jmé­na řeky se nám lehce roz­zá­ři­li oči, pro­to­že navští­vit tohle mís­to bylo naším přá­ním.

„My mít malý člun, kte­rým vozit turis­ty po řece.“ Následně jsme se dozvě­dě­li, že podél obou bře­hů řeky žije spous­ta divo­kých kme­nů, kte­rým se daří vyhý­bat civi­li­za­ci a jejím návy­kům. Sem tam k nim sice zaví­ta­jí vlád­ní úřed­ní­ci, nebo dob­ro­dru­zi kte­ří sjíž­dě­jí řeku, ale jinak si žijí svým vlast­ním živo­tem. Oba brat­ři se pře­váž­ně živí jako rybá­ři a občas i jako sbě­ra­či kro­ko­dý­lích vajec.

Po men­ší roz­mluvě jsme se všich­ni tři shod­li na tom, že to risk­ne­me a na nabíd­ku jsme kývli. Snad za to moh­lo ješ­tě alko­ho­lo­vé opo­je­ní, nebo chuť po dob­ro­druž­ství, ale naše smys­ly nás ten­to­krát neva­ro­va­li před mož­ným nebez­pe­čím, což byla obrov­ská chy­ba, kte­rou si bude­me ješ­tě dlou­ho vyčí­tat. Ani jeden z nás si totiž nevši­ml zlo­věst­né­ho zábles­ku v jejich očích, ani ďábel­ské­ho úškleb­ku, když jsme se vyda­li pro své věci do hote­lu. Nikdo z nás v tu chví­li netu­šil, že náš pokoj vidí­me napo­sle­dy.

*

Sbalili jsme si jen to nej­nut­něj­ší do svých bág­lů ( repe­len­ty, kalho­ty, tri­ko s dlou­hým ruká­vem – to abychom v noci neprochlad­li a samo­zřej­mě flaš­ku něče­ho tvr­dé­ho). Když jsme dora­zi­li k molu, kde oba brat­ři již netr­pě­li­vě pře­šla­po­va­li, čeka­lo nás dal­ší pře­kva­pe­ní. Jejich člun, nebo lépe řeče­no před­po­top­ní pla­vi­dlo vypa­da­lo oprav­du hroz­ně. Naše oba­vy vzrost­li ješ­tě víc, když se na oblo­ze obje­vi­li děsi­vé čer­né mra­ky, kte­ré nevěs­ti­li nic dob­ré­ho. Yusup se nás sna­žil ujis­tit, že je vše v napros­tém pořád­ku „prý jsou na podob­né pod­mín­ky zvyklí“, ale ani to nám moc kurá­že nepři­da­lo. Oba mí spo­leč­ní­ci jen pokr­či­li rame­ny a used­li do člu­nu. Následoval jsem je tedy, ale v kap­se jsem si málem umač­kal všech­ny prs­ty na ruce. Na něja­ký motor jsme moh­li rov­nou zapo­me­nout, pro­to­že tahle bár­ka byla vyzbro­je­na pou­ze dvě­mi pád­ly. Kemal si vzal na sta­rost příď a Yusup záď. Plavba pro­za­tím pro­bí­ha­la v pokli­du a brzy nám měs­to zmi­ze­lo z dohle­du. Občas jsme na bře­hu vidě­li něko­lik pas­tev­ců se svým dobyt­kem, kte­ří nám máva­li, ale jinak se nic nedě­lo. Bruno si sem tam udě­lal sní­me­ček, Ruda si pár­krát přihnul z láhve a já jen pozo­ro­val oko­lí. Pochvíli se člun začal kymá­cet, což zapří­čil zrych­le­ný tok vody. Objevily se prv­ní vlny a my zača­li plout mno­hem rych­le­ji. Voda kolem nás začí­ná být čím dál tím víc kal­ná a bok člu­nu něko­li­krát nara­zil do bal­va­nů tyčí­cích se z vody. Oba naši prů­vod­ci hor­li­vě pád­lu­jí, ale jak se zdá vel­mi rych­le je začí­na­jí opouš­tět síly. „Prý zku­še­ní rybá­ři‘‘ pro­ce­dil jsem mezi zuby a musel jsem si pro­třít oči, když mě ošplouch­la voda. Stále více jsem byl pře­svěd­če­ný, že tu něco nehra­je. Řeka se zde roz­dvo­jo­va­la a brat­ři zača­li vehe­ment­ně pád­lo­vat k levé­mu kory­tu. Ten pra­vý se totiž v dáli měnit v divo­ké peře­je a my jsme nemě­li roz­hod­ně chuť si zahrát na raf­ťá­ky. Když pro­plou­vá­me kolem men­ší lagu­ny, z niče­ho nic nás upou­tá pohyb ve vodě napra­vo od nás. Na hla­di­nu se poma­lu vyno­ři­la hro­ší hla­va, což nás nále­ži­tě vydě­si­lo. Úplně jsme na tyto tvo­ry zapo­mně­li a to jich je tahle řeka údaj­ně plná. Urychleně jsme se zača­li vzda­lo­vat, ale zví­ře zde není roz­hod­ně samo. Tu a tam vidí­me dal­ší a dal­ší hro­chy, jak odpo­čí­va­jí v ráko­sí. Krajina kolem nás se začí­ná měnit v pořád­nou divo­či­nu. Všude kolem jsou sly­šet opi­ce, kte­ré tu a tam vykouk­nou z korun stro­mů. Několikrát kolem nás dokon­ce pro­le­tí pře­krás­ní ptá­ci, jejichž název ani neznám.

„To je nád­he­ra“ pro­ne­sl Ruda a Bruno dodal „Konečně!“.

Zničehonic se ozva­la ohlu­šu­jí­cí rána a oblo­hu pro­ří­zl bílý záblesk. Na vod­ní hla­di­nu dopadly prv­ní kap­ky a krát­ce na to se spus­til obrov­ský liják. Během vte­ři­ny jsme byli pro­moklí na kost a zába­va pro nás skon­či­la.

„Měli by jsme se vrá­tit!“ pro­ne­sl jsem smě­rem k Yusupovi, ale ten jen zakrou­til hla­vou. „My být už neda­le­ko ves­ni­ce.“ Jelikož se poma­lu zača­lo stmí­vat, to bylo nej­spíš způ­so­be­no i hus­tou vege­ta­cí kolem nás a mra­ky na oblo­ze, zača­li jsme mít pro­blémy s vidi­tel­nos­tí. Džungle s námi zača­la hrát podiv­nou hru, když zača­la vytvá­řet podiv­né stí­ny, ze kte­rých šel váž­ně strach. Ani zví­ře­cí skře­ky nám moc nepo­moh­li a když se pří­mo před námi ve vodě ozva­lo podiv­né zachr­če­ní nastal konec. Do boku lodi cosi nara­zi­lo a všech­ny nás to vyklo­pi­lo do vody.

Když jsem se vyno­řil na hla­di­nu uvi­děl jsem zmí­ta­jí­cí­ho se Kamala a ‘‘pří­še­ru‘‘, kte­rá se ved­le něj vyno­ři­la. Byl to ten nej­vět­ší hroch jaké­ho jsem kdy v živo­tě viděl. Při pohle­du na jeho obrov­ské bílé zuby jsem začal urych­le­ně pla­vat s Brunem po boku k nej­bliž­ší­mu bře­hu. Někde před sebou jsem sly­šel hla­si­té nadáv­ky Rudy, kte­rý už byl zřej­mě na pev­né zemi. Náhle se za námi ozval smr­tel­ný výkřik a chro­pě­ní. Kamal zmi­zel pod vodou, násled­ně se však opět obje­vil, aby ješ­tě jed­nou napo­sle­dy zamá­chal ruka­ma na hla­di­nou a pak zmi­zel navždy. Neměl jsem vůbec chuť pla­vat zpát­ky, abych se podí­val zda náho­dou nepře­žil. Následně jsem se napros­to vyčer­pán sva­lil na břeh ved­le svých přá­tel a jedi­né na co jsem se zmohl bylo „Jsme pěk­ně v hajzlu!“

*

Totálně pro­mo­če­ní, una­ve­ní a pře­de­vším napros­to dez­o­ri­en­to­va­ní jsme se scho­va­li pod stro­my. Ty nás samo­zřej­mě neoch­rá­ní před nepře­stá­va­jí­cím lijá­kem, ale chtě­li jsme být co nej­dál od vody. Yusup se stá­le neob­je­vo­val a tak jsme pře­sta­li dou­fat, že by to mohl pře­žít ale­spoň on.

„Co teď jako bude­me dělat?“ lamen­to­val Ruda, kte­ré­ho víc než ztra­ce­né věci a poto­pe­ní člu­nu sral fakt, že při­šel o svou flaš­ku. „Čí to byl zkur­ve­ný nápad tenhle výlet?“

Více než jeho debil­ní kecy mě spí­še zau­jal pohled na tře­sou­cí­ho se Bruna, kte­rý doteď ani jed­nou nepro­mlu­vil.

„Je ti něco?“ zeptal jsem se, ale on pořád nic. Jen si neu­stá­le třel nohu. Vstal jsem tedy, abych se podí­val co mu je. Když jsem pohlé­dl na ono mís­to, zůstal jsem jako opa­ře­ný. Bruno si zřej­mě odřel nohu ve vodě o ost­rý kámen, nebo zbyt­ky člu­nu a rána mu hod­ně krvá­ce­la. Rychle jsem mu to ošet­řil, pro­to­že jsem měl oba­vy, aby do toho nechy­tl infek­ci. Následně jsem se všich­ni k sobě schou­li­li a poku­si­li se zahřát. Spát samo­zřej­mě nešlo, pro­to­že zvu­ky ozý­va­jí­cí se z džun­gle nám to ani nedo­vo­li­li. Brunovi se výraz­ně při­hor­ši­lo, pro­to­že dostal horeč­ku a jeho noha byla v jed­nom ohni. Neustále něco mumlal ze spa­ní. On jedi­ný doká­zal usnout, ale ne na dlou­ho. „Nemůžeme tu zůstat moc dlou­ho!“ „Musíme se vydat zpát­ky do měs­ta a poskyt­nout Brunovi lékař­skou pomoc.“ Oznámil jsem Rudovi, kte­rý jen mlč­ky při­ký­vl. Následně však dodal „ A co takhle najít tu domo­ro­dou ves­ni­ci?“ Ta by moh­la být samo­zřej­mě blíž, jen­že pochod džun­glí se mi moc nelí­bil. Jakmile se Bruno vzbu­dil, tak jsme mu ozná­mi­li, že vyra­zí­me. Pršet nepře­stá­va­lo, ale koneč­ně se začí­na­lo roze­dní­vat a bylo už ale­spoň tro­chu vidět na ces­tu. Podpírali jsme Bruna z obou stran, pro­to­že na tu zra­ně­nou nohu mohl došla­po­vat jen vel­mi těž­ce. Náš postup byl však pří­liš poma­lý. Neušli jsme snad ani dva kilo­me­t­ry, když se najed­nou blíz­ko nás ozva­lo výstraž­né zasy­če­ní. V poros­tu se mih­lo žlu­to­čer­né hadí tělo a rych­le se k nám zača­lo při­bli­žo­vat.

Zavládla pani­ka a hro­mad­ný úprk. Aby neby­lo té smůly málo, najed­nou se před námi obje­vil přík­rý sráz a pod ním burá­ce­jí­cí rame­no řeky. Nevím kde se tam vza­lo, ani proč jsme nesly­še­li její hukot, ale pros­tě byla tam. Na posled­ní chví­li jsem se sta­čil chy­tit jaké­ho­si koře­ne a varov­ně vykři­kl. Tu se však kolem mě mihl Bruno, kte­rý ovšem tako­vé štěs­tí neměl. Než si uvě­do­mil co se děje, letěl po hla­vě do hlu­bi­ny pod sebou. Udělal něko­lik zlo­věst­ných kotr­mel­ců a zmi­zel pod vod­ní hla­di­nou. Následně začal jeho tělo uná­šet dra­vý proud a on mi zmi­zel z dohle­du. Všechno se ode­hrá­lo tak rych­le, že jsem mu nemohl abso­lut­ně nějak pomo­ci. Vydrápal jsem se naho­ru a zku­sil jsem běžet k nej­bliž­ší vyvý­še­ni­ně, abych se podí­val jest­li se mu nepo­da­ři­lo někde vylézt na břeh. Neviděl jsem však vůbec nic, kro­mě zpě­ně­ných vln a kal­né vody. V hla­vě se mi zača­li rodit vše­li­ja­ké sce­né­rie a prvot­ní šok poma­lu ustu­po­val. Nyní jsem si začal tepr­ve uvě­do­mo­vat v plné síle fakt, že jsem prá­vě zřej­mě nadob­ro při­šel o své­ho dlou­ho­le­té­ho pří­te­le, kte­rý měl vzhle­dem ke své­mu sta­vu jen vel­mi malou šan­ci na pře­ži­tí. „Kam však zmi­zel Ruda?“ Od chví­le kdy jsme zača­li utí­kat jsem jej nevi­děl. Obezřetně jsem se začal vra­cet zpát­ky k mís­tu, kde jsme se sra­zi­li s hadem, ale ani po něm, ani po Rudovi zde neby­lo ani památ­ky. Náhle jsem usly­šet vzdá­le­né bub­no­vá­ní, jehož síla se zača­la stup­ňo­vat. „Mohlo by to pochá­zet z Yusupovy ves­ni­ce?“ S nadě­jí jsem se vydal smě­rem, odkud se bub­no­vá­ní ozý­va­lo.

*

Po ces­tě se nic zvlášt­ní­ho neu­dá­lo, ale pocit nejis­to­ty co se ostat­ním sta­lo a zvláš­tě po hadím setká­ní jsem byl mno­hem ostra­ži­těj­ší. Zhruba po půl­ho­di­ně jsem nara­zil na něja­kou stezku, kte­rou nej­spíš pou­ží­va­li domo­rod­ci. Měl jsem sto chu­tí se do ves­ni­ce roz­běh­nout a co nej­rych­le­ji požá­dat ves­ni­ča­ny o pomoc, ale něco ve mně mi říka­lo, abych to nedě­lal. Opatrně jsem opět sešel ze stez­ky a pod ochra­nou stro­mů a keřů jsem se při­plí­žil na dohled. Scenérie kte­rá se mi naskyt­la, byla tou nej­hor­ší noč­ní můrou, jakou jsem si jen doká­zal před­sta­vit. Před sebou jsem uvi­děl sku­pin­ku malých chý­ší, splá­ca­ných z hlí­ny, bah­na a pokry­tých nespíš smě­si­cí ráko­su a něja­ké slá­my. Uprostřed stá­lo obrov­ské ohniš­tě, ze kte­ré­ho se dout­na­lo. Déšť uti­chal a tak se zřej­mě míst­ní poku­si­li o roz­dě­la­ní ohně, ale zatím neú­spěš­ně. Kolem kru­hu postá­val hlou­ček lidí. Od malých bato­lat, nahých žen kte­ré měly pou­ze jakési kože­né suk­ně zakrý­va­jí­cí jim intim­ní par­tie a něko­lik mla­dých čer­no­chů, kte­ří nepře­stá­va­li bub­no­vat. Náhle se z nej­vět­ší­ho sta­ve­ní obje­vi­lo asi dva­cet poma­lo­va­ných domo­rod­ců, kte­ří se vehe­ment­ně sna­ži­li udr­žet něco co bylo v jejich stře­du. Za sku­pi­nou krá­čel non­ša­lant­ně zřej­mě šaman kme­ne, nebo jejich vůd­ce, kte­rý měl na obli­če­ji div­nou mas­ku a pořád něco vykři­ko­val a dával ruka­ma zuři­vá ges­ta. Skupina pro­šla napříč celou ves­ni­cí a zača­la se při­bli­žo­vat ke bře­hu neda­le­ké­ho jeze­ra ( lagu­ny? ). Teprve teď jsem si vši­ml, že zmí­ta­jí­cí se oso­ba upro­střed je sám Ruda. Pohled na něj mě doslo­va šoko­val. Jeho pope­la­vě bílá tvář byla zakr­vácená vlast­ní krví, tělo měl pokry­té krva­vý­mi šrá­my a ruce svá­zá­ny za zády. Vehementně se sna­žil unik­nout, ale pro­ti obrov­ské pře­si­le neměl šan­ci. Následně byl při­vá­zán ke kůlu a v tu chví­li se začal po oko­lí vzná­šet závan smr­ti. Tedy kro­mě něj bylo ve vzdu­chu cítit i něco jiné­ho. Teprve teď jsem si uvě­do­mil pří­tom­nost podiv­né­ho zápa­chu, kte­rý musel záko­ni­tě pochá­zet pří­mo z vody. Potichu jsem se při­blí­žil co mož­ná nej­blí­že k mís­tu děje a v hla­vě se mi zača­ly honit divo­ké myš­len­ky, jak z toho vše­ho ven a hlav­ně jak vysvo­bo­dit Rudu. Domorodci se zača­li dostá­vat do jaké­ho­si tran­su. Všichni zača­li tan­co­vat kolem své­ho zajat­ce, něco kři­če­li, ale nero­zu­měl jsem jim ani slo­vo. Voda v jeze­ře zača­la vřít a nad hla­di­nou se obje­vil žlu­tý štipla­vý dým. Ten byl zřej­mě i hlav­ním zdro­jem ono­ho zápa­chu, ze kte­ré­ho se mi už lehce zača­la motat hla­va. Opatrně jsem se při­kra­dl k zad­ní čás­ti chý­še a sebral ze země tlus­tou větev. S tou­to pro­vi­zor­ní zbra­ní jsem byl nachys­ta­ný mezi ně vle­tět a uká­zat jim zač je toho loket. Už jsem se chtěl roz­běh­nout, když situ­a­ce náh­le nabra­la neče­ka­ný obrat. Muž v mas­ce vytá­hl z opasku dlou­hou dýku a pln nená­vis­ti ji zabo­dl Rudovi pří­mo do bři­cha. Ten boles­ti­vě zařval a jeho tělo se zkrou­ti­lo boles­tí. Z rány oka­mži­tě zača­la téct krev, kte­rá ješ­tě více roz­dráž­di­la zby­tek ves­ni­ča­nů. Další bod­nu­tí a násled­ný řez umož­nil obna­že­ní střev, kte­ré zača­li vylé­zat z rány. Zůstal jsem jako při­ko­va­ný a ani jsem se nepo­hnul. V tu chví­li mým tělem otřás­la vlna nená­vis­ti a já zatou­žil po krva­vé odpla­tě. Jenže ve skry­tu duše jsem měl obrov­ský strach o svůj vlast­ní život a tak jsem se zba­bě­le pou­ze díval dál.

Ruda už neje­vil znám­ky živo­ta a jak se zdá­lo, tak i domo­rod­ci se poma­lu dostá­va­li ze své eufo­rie. Přestali si vší­mat nehyb­né­ho těla a všich­ni obrá­ti­li svůj zrak k vod­ní hla­di­ně. Muž v mas­ce polo­žil cosi zakr­vá­ce­né­ho na podiv­nou sochu, kte­ré jsem si vši­ml tepr­ve když se k ní při­blí­žil. Z té dál­ky jsem nedo­ká­zal pořád­ně roze­znat jest­li jde o něja­ké zví­ře, nebo lid­skou podo­biz­nu.

Začal pro­vá­dět něja­ký ritu­ál a neu­stá­le cosi mumlal. Následně své zakr­vá­ce­né ruce pono­řil do jeze­ra a výpa­ry zača­li houst­nout. Černoši zača­li poma­lu ustu­po­vat, pro­to­že vod­ní hla­di­na se náh­le zača­la roze­ví­rat a nad hla­di­nou se obje­vi­la hla­va něja­ké­ho nezná­mé­ho tvo­ra. Nejprve jsem si mys­lel, že by se snad moh­lo jed­nat o hro­cha či snad kro­ko­dý­la, ale prav­da byla někde jin­de. S ote­vře­nou pusou jsem hle­děl na ono stvo­ře­ní, kte­ré bylo téměř celé pokry­to čer­ný­mi šupi­na­mi. Jeho hla­va při­po­mí­na­la něja­ké­ho ješ­tě­ra, ale desít­ky ost­rých zubů a mohut­ný ocas ho spí­še řadil ke kro­ko­dý­lům. Tvor vydal děsi­vý zvuk a začal se sunout k tělu mého mrt­vé­ho pří­te­le. Mocným škub­nu­tím uvol­nil jeho tělo a téměř naráz ho zhlt­nul jako mali­nu. Jeho mrt­vé oči pozo­ro­va­ly všech­ny bytos­ti před ním a on se zřej­mě roz­ho­do­val, jest­li si nedá ješ­tě něja­ký ten dezert.

Zlověstný výkřik mě pro­bral z letar­gie. Chvilka mé nepo­zor­nos­ti zapří­či­ni­la, že si mě jeden z domo­rod­ců vši­ml. „V tu chví­li mi bylo jas­né, že je vše ztra­ce­no!“ Nechtěl jsem se však vzdát bez boje a nejmé­ně jed­no­ho z nich vzít sebou do horou­cích pekel. Pevně jsem sevřel větev a roz­ra­zil hlou­ček, kte­rý byl během krát­ké chví­le pří­mo pře­de mnou. Svou váhou jsem sra­zil muže v mas­ce, kte­rý ješ­tě sta­čil zaú­to­čit dýkou. Ucítil jsem páli­vou bolest, když její hrot nara­zil o mé žeb­ro, ale bolest kte­rá násle­do­va­la jsem pře­stal úpl­ně vní­mat. Větev mi vypadla, ale poda­ři­lo se mi sebrat kámen kte­rý ležel opo­dál a něko­li­ka moc­ný­mi úde­ry jsem tomu srá­či pro­ra­zil leb­ku. Ani nevím koli­krát jsem ho praš­til, ale tepr­ve když se pře­sta­lo jeho tělo zmí­tat ve smr­tel­né kře­či, tak jsem pře­stal.

Ostatní zůsta­li jako opa­ře­ní, když uvi­dě­li pad­nout své­ho vůd­ce a zača­li pelášit do džun­gle.

Nejprve jsem si mys­lel, že to já jim nahnal strach, ale zlo­věst­né zařvá­ní za mými zády mě vyved­lo z omy­lu.

*

„Byl tady!“ Přímo za zátyl­kem jsem ucí­til smr­du­tý závan z jeho tla­my a na posled­ní chví­li jsem se odva­lil bokem. Jeho zuby cvak­li naprázd­no a já měl čas se opět cho­pit odho­ze­né vět­ve. Máchal jsem s ní před sebou, ale jak se zdá­lo, tak bez sebe­men­ší­ho účin­ku. Tvor se při­bli­žo­val a máchá­ním oca­su my dával jas­ně naje­vo, že nepři­šel na přá­tel­skou návště­vu. Náhle se na mě vrhl a přes­to­že šlo o oprav­do­vý kolos, tak byl doce­la mršt­ný. Pomalu jsem se lou­čil se živo­tem a v posled­ním oka­mži­ku jsem napřá­hl před sebe svou posled­ní záchra­nu a zavřel oči. Konec vět­ve mu pro­jel oční jam­kou, což zapří­či­ni­lo, že jsem byl pořád ješ­tě mezi živý­mi. Byl jsem sice sra­žen jeho váhou k zemi, ale jeho ost­ré čelis­ti mě minu­ly oprav­du jen o kou­sek. Tvor sebou začal šku­bat a pře­stal o mě jevit sebe­men­ší zájem. Zvuky jenž ze sebe vydá­val mi teď zně­li jako dět­ský pláč. Ten čer­ný par­chant zmi­zel v poros­tu a já neměl žád­ný důvod zde zůstá­vat. Chtěl jsem vzít co nej­rych­le­ji nohy na rame­na, ale zra­ně­ní to neu­mož­ňo­va­lo. Ještě v šoku jsem se jako opi­lý vpo­tá­cel mezi stro­my. Bylo mi napros­to jed­no kam jdu hlav­ně co nej­dál odsud. Nešel jsem však ješ­tě ani hodi­nu, když mě náh­le vyru­šil varov­ný skře­kot opic. „Někdo se blí­žil poros­tem pře­de mnou.“

Skrčil jsem se za stro­mem, když tu náh­le se kolem mého hrd­la ovi­nul pro­vaz a někdo mě začal vší silou škr­tit. V pudu sebezá­cho­vy jsem zasá­hl útoč­ní­ka svým loktem do pod­břiš­ku, ale tlak nepo­le­vo­val.

„Ty být pra­ši­vá svi­ně!“ „Ty zni­čit mou ves­ni­ci!“ Poznal jsem Yusupův hlas a došlo mi, že je se mnou amen. K mé smů­le ten bastard pře­žil hro­chův útok a teď jsem mu vydán napo­spas. Začal mi dochá­zet dech a měl jsem dojem, že mi hla­va brzo explo­du­je. „Náhle se však na scé­ně obje­vil ješ­tě někdo dal­ší!“

*

Když napo­lo uto­pe­ný a horeč­kou zmo­že­ný Bruno uvi­děl co se ode­hrá­vá jen pár met­rů od něj, roz­ho­dl se jed­nat. Se slo­vy „Ty hajzle jeden!“ se vrhl na Yusupa a jeho pěs­ti zača­ly dopa­dat na jeho hla­vu. Černoch se nezmohl téměř na žád­ný odpor, pro­to­že Bruno řádil jako pomi­nu­tý. Pamětník něko­li­ka hos­pod­ských rva­ček s obrov­skou chu­tí sázel jed­nu ránu za dru­hou. Když koneč­ně sevře­ní povo­li­lo, tak jsem se mohl zhlu­bo­ka nadech­nout a začít opět nor­mál­ně fun­go­vat. Stalo se tak prá­vě ve chví­li, kdy se Yusupovi jako zázra­kem poda­ři­lo vytáh­nout ost­rý nůž, kte­rým chtěl pro­bod­nout mého pří­te­le. Varovně jsem vykři­kl a Bruno jen se štěs­tím sta­čil zablo­ko­vat útoč­ní­ko­vu ruku. Podařilo se mu vykrou­tit nůž z jeho ruky a násled­ně jej i bez sli­to­vá­ní pou­žít. Bodl čer­no­cha rov­nou do srd­ce a ten se zmohl pou­ze na jakési zachrop­tě­ní. Nevěřícně hle­děl na čepel, kte­rá trče­la z jeho těla a pak se sesu­nul k zemi. Nechali jsme tam toho par­chan­ta ležet. Bylo nám napros­to jed­no co se s jeho tělem sta­ne.

„Co to k čer­tu mělo být“ zeptal se Bruno a pokra­čo­val „Kde je Ruda?“
Pověděl jsem mu o všem, co jsem zažil od chví­le, kdy Bruno zmi­zel ve vodě. Ten jen nevě­říc­ně krou­til hla­vou a pak se pus­til do plá­če. Ani já jsem se neu­dr­žel. Bylo mi straš­ně líto, do čeho jsme se to zde namo­či­li. Naše dovo­le­ná skon­či­la kata­stro­fál­ně a se smr­tí naše­ho kama­rá­da se jen tak nevy­rov­ná­me. Po chví­li odpo­čin­ku jsme oba vyra­zi­li vstříc civi­li­za­ci, abychom odpo­věd­ným úřa­dům detail­ně popsa­li, čím vším jsme si tu muse­li pro­jít.

---