Autorem recenze je Daniel Palička.
Scénář: Neil Gaiman
Kresba: Colleen Doran
Nemohu ani popsat, jaký to pro mě byl pocit, když jsem následující recenzi mohl dopsat, protože jsem se díky tomu aspoň utvrdil v tom, že psaní jako takové mi předává hodně. Člověku to otevírá statisíce možností, kam se posunout, a při tom všem mu v jeho širé tvůrčí cestě vlastní svědomí říká, na co by se měl zaměřit, jakým směrem by se měl v rámci kreativního psaní vydat a jaký styl by měl primárně upřednostnit. Tyto faktory totiž v zásadě hrají velmi důležitou roli. Na jednu stranu se to, o čem tady celou dobu píšu, může zdát jen něco jako prázdná slova, ovšem opak je pravdou. Když na sobě totiž jedinec usilovně pracuje, může si splnit své velké sny a může dojít k velkým cílům. A co tím vším chci říct? Podívám-li se na svůj první číslovaný článek a porovnám jej s některým novějším, je na něm patrný veliký posun. Stovka je vskutku krásné číslo, to vám nebudu lhát, a dostat se k němu je něco neskutečného. Ve skutečnosti by to sice měla být sto jednička, protože první komiksový článek mi vyšel ještě dříve, ale to už je vedlejší. Abych oslavil tak překrásný milník, rozhodl jsem se v rámci „eisnerovské mánie“ tentokrát zrecenzovat komiks od autora, jehož si obecně velmi vážím, a není jím nic jiného než „Snow, Glass, Apples“.
Uzavřený grafický román „Snow, Glass, Apples“ je opravdu unikátní projekt. Na první pohled se může zdát, že jde pouze o další bezvýznamný autorský počin, jenž spadá pod fantasy žánr, ovšem opak je pravdou. Ve skutečnosti se totiž jedná o adaptaci jedné starší stejnojmenné povídky Neila Gaimana, kterou mistrný spisovatel napsal kdysi dávno v roce 1994. Mělo jít o dospělejší pojetí dnes již klasického příběhu o Sněhurce, které bylo jednak vážnější, druhak mnohem temnější než její pohádkový předchůdce. Není tedy divu, že komiks byl nominovaný v kategorii Nejlepší adaptace z jiného média, u které - buďme zcela upřímní - nebylo moc z čeho vybírat. Cenu tak nakonec úspěšně získal, nicméně teď přichází ta nejdůležitější otázka. Stojí podle mě následující kousek za váš čas?
U mých recenzí obvykle začínám nejprve s hodnocením děje a s jeho klady i zápory. Teď nicméně udělám výjimku, neboť jako první začnu hodnotit výtvarnou stránku. Tu si na starost vzala zkušená kreslířka Colleen Doran, se kterou Gaiman v rámci své plodné komiksové kariéry již párkrát spolupracoval. Ta má velmi osobitý styl, jenž se v komiksech jen tak nevidí. Když budete listovat jednotlivými stránkami, začnete si uvědomovat jednu věc. Tohle rozhodně není typická kresba, neboť vyniká hned v několika směrech. Tím nejzásadnějším je rozvržení. Nevím, jak to vnímáte vy, každopádně já jsem si při čtení místy připadal jako v jedné velké galerii, a to až tak, že jsem se občas jednotlivými „obrazy“ kochal. Abych pravdu řekl, komiks jako takový byl už od začátku koncipovaný tak, aby hned zapůsobil na čtenáře. Proto není příběh vyprávěn skrz klasické panely, nýbrž prostřednictvím větších a propracovanějších maleb, jež mi připomínaly do detailů propracované fresky, tapiserie a klasické středověké obrazy. To „Snow, Glass, Apples“ šíleně napomáhá a zvedá jej o několik úrovní výše.
Co se týče děje jako takového, Gaiman jej dokázal ukočírovat bravurně a s přehledem. Přece jenom, když adaptaci kratší povídky píše její původní autor, jenž má navíc v komiksové branži nemalé zkušenosti, a ještě ke všemu se jedná o ostříleného spisovatele, který je mezi fanoušky uznávaný, můžete mít jistotu v tom, že scénář rozhodně nedopadne špatně. To se mi nakonec potvrdilo! V příběhu máte postavy, jež jsou psané tak, aby nebyly jednotvárné a aby vás dokázaly něčím překvapit. Tísnivá, magická a poměrně hutná atmosféra fantasticky promyšleného fiktivního světa tomu perfektně dopomáhá, a tak čtenář nedostane naservírovaný komiks, kde má jasně řečeno, kudy se bude směřovat od začátku až do samotného konce, nýbrž přesný opak. Je to jenom ku prospěchu věci, protože díky tomu je „Snow, Glass, Apples“ uvěřitelnější a čtivější. Co mi občas vadilo, byla přehnaně dlouhá vyprávěcí okénka, kde bylo občas až moc textu, nicméně v tomto případě to dokážu pochopit. Navíc to nikterak neuškodilo na celkové kvalitě díla.
Kromě výše zmíněného musím vypíchnout ještě jednu věc. Dospělé pasáže fungují bezchybně. Scénárista si může dovolit více, protože není jakkoliv limitován věkovým omezením, takže v komiksu se kromě násilí dočkáte také několika intimních scén. V ději fungují, nijak zásadně nenarušují vyprávění a působí přirozeně. I tak se však v komiksu najde pár nudnějších částí, na něž dojde přibližně ke konci, ovšem není jich naštěstí příliš mnoho. A abych nezapomněl, musím ještě vychválit designy, a to nejen postav, ale i celkového prostředí. Všechno podle mě vypadá naprosto úchvatně. Navíc, tím, že je všechno do detailů propracované, různé reálie a lidské obličeje nepůsobí naprosto obyčejným dojmem, za což si tvůrci rozhodně zaslouží uznání.
Po dočtení musím konstatovat, že „Snow, Glass, Apples“ bych mohl zařadit mezi jeden z nejlepších kousků, jaký jsem měl tu čest v rámci letošních Eisnerů přečíst. Mezi tvůrčím duem proběhla dokonalá symbióza, a zatímco Gaiman rozehrává zápletku, která je vskutku promyšlená, Darrenová se snaží umělecky vyřádit na každé stránce. Byl jsem až překvapený, jak nápaditě se dá se sněhurkovským námětem pracovat a jak scénárista může hravě experimentovat, když má kompletně volnou ruku. Tohle je zkrátka kousek, jenž se jen tak nevidí, a já jej mohu vřele doporučit každému fanouškovi fantasy, který si potrpí na dospělejší, temnější a výborně napsané příběhy. Dávám tím pádem oba dva palce nahoru! A abych nezapomněl, mám pro vás ještě jednu zajímavost. Kdo by si chtěl přečíst původní povídku, z níž Gaiman vycházel, nechť přejde na následující odkaz, kde je příběh volně dostupný k přečtení v angličtině.
