Nestává se tak často, že by brazilský film převálcoval evropský festival s takovou vervou, jako ty domácí za oceánem, ležící na jiném kulturním milníku. Elitní jednotka s přehledem vybrala domácí ceny a po odpromítání na loňském Berlíně si tvůrci překvapivě odnesli Zlatého medvěda. Tak čím jiným začínat, něž zanadáváním nad neschopnou českou distribucí, která ačkoli po diváckém ohlasu na karlovarském festivalu avizovala uvedení filmu u nás, nakonec vyhořela. Aplaus.
22 zharvestrovaných filmových cen, to už samozřejmě musí něco znamenat! Je nutné říct, že latinskoamerický film se poslední dekádu snaží najít svojí tvář v realismu a sledovat problémy v proudu, který nejeden západní časopis označuje za další „novou vlnu“. Tyhle tendence jsou v Elitní jednotce zřejmé, když se začne mluvit o policejních zásazích ve favelách (riodejanierské slumy), bude to o drsné realitě gangů, drog a jejich obětí na všech frontách. Určitě téma, které nezapadne do rodinných víkendových plánů. O to víc, jestliže to natočil produkční tým dřívějšího jihoamerického sociálního hororu Města bohů.
Sociologická studie Paulo Linse o jeho domácím riodajinerském nejdrsnějším slumu nazývaném Cidade de Deus řešila stejné prostředí z druhé strany. Štáb filmem re-mapoval časovou linii 60.-80.lét zarůstání gangů do života konkrétní fevely a její proměnu v ohnisko střetů všech proti všem. Scénář Elitní jednotky pracuje podobně se zážitky André Batisty, Rodrigo Pimentela a Luiz Eduardo Soarese (kniha „Elite da Tropa“), kteří zažili nedávnou historii potlačení drogových kartelů z perspektivy policejní speciální jednotky. Estetika obou filmů se střetává pod úpravami scénáristy Bráulio Mantovanim, i když solidní měrou se do procesu zapojil tentokrát i režisér filmu José Padilha, který má za sebou pro změnu dokumentární film s příbuzným tématem, Bus 174.
Jak sme již řekli, zatímco Město bohů bylo propletené dětmi a dospělými, prozkoumávajícími potenciál obchodu s kokainem, marihuanou a zbraněmi, Elitní jednotka do tohoto hotového prostředí skočí po hlavě. A to doslova. Představuje zkorumpovanou neorganizovanou policejní strukturu, kdy v centru Ria jednotlivé okrsky bojují o výpalné, kontrolu nad státními penězi, které pak kapitáni zpronevěří a rizikové favely nechávají na pospas drogovým gangům. Svět policejní šmeliny prozkoumáváme postupně s kadety Netem a André Matiasem, že to není jednak ideální práce, ani ideální život, zjišťují oba hodně rychle, i když tady divák v téhle fázi může najít aspoň nějaký ten vtip pro odlehčení jinak syrového drama. Neto je živený horkokrevností a nasazením, André Matias zas smyslem pro spravedlnost a potřebou chod věcí měnit, proto také studuje po odpoledních práva na škole.
V momentě, kdy dostanou pod palec opravnu policejních aut, kde bez prostředků mají ze tří nepojízdných aut stlouct čtyři, vymyslí, že není od věci obrat nadřízené o týdenní výpalné. Skončí u škrábání brambor v kuchyni. Jestliže se rozhodnou na vlastní pěst krýt svého kapitána, rozpoutají přestřelku s automatickými puškami uprostřed favel. Tehdy se protnou s paralelním příběhem kapitána elitních jednotek BOPE Nascimenta, který přestřelku tvrdě vyřeší. Neto a André Matias jsou fascinováni disciplinovaností BOPE a rozhodnou se jít do výcviku. Ideálně pro Nascimenta, který je naopak v situaci, kdy každý další výlet do favel nese s psychickou újmou a hledá za sebe náhradu..
Elitní jednotka určitě nejedná ani s jednou stranu v rukavičkách. Úplatkářství, obchod s policejním vybavením a nebezpečné hry uvnitř policie naprosto nesedí s obrazem strážců zákona. Naopak, Nascimentova BOPE tuhle „zbabělou smečku“ nepovažuje za moc víc, než jsou samotní dealeři v riodejanierských slumech. Až to vytváří dojem, že to na jihu Ameriky funguje ve stylu, jestli vás neokrade kluk se samopalem, tak to určitě udělá za dalším rohem policajt s pistolí. Samozřejmě narodit se do favely je o životu s nožem na krku a pytli kokainu v kapse, přinejmenším se alespoň nějak s jedním z mnoha gangů zaplést.
Právě Nascimento, který má všeho po krk a je takovým prototypem sociální obžaloby (ve smyslu potřeby kobercového náletu na favely), má druhou stranu tváře v ženě čekající jeho první dítě a se svojí prací má už zdravotní problémy. Jestli je to dostatečný důvod pro názory hraničící s radikalismem a čemu to pomůže, je možná podobná úvaha, jako jestli je Walt Kowalski z Gran Torina opravdový hrdina.
V momentě kdy BOPE akčně zasahuje ve favelách, Elitní jednotka se jednak nebrání vizuální atraktivitě akce gradované nájezdy a zrychlujícím se střihům na detaily, nicméně samozřejmě problematizuje tvrdost zásahů policie vůči zločincům proti své vůli. A i když nemusí patnáctiletého dealera přímo zastřelit, udělá to určitě jeho domovský gang, až se vrátí z výslechu. Ať už ale film začne obviňovat prohnilé policajty nebo devastované sociální poměry favel, ačkoliv vyznívá, že daná situace je zaslouženým výsledkem jejich nechtěné spolupráce, těžko se dá také úplně sympatizovat s lidmi, kteří poměřují kvality podle toho, jestli máte žaludek vystřelit člověku brokovnicí z metru do obličeje. Na adresu policie (a BOPE obzvlášť) se potom během Matiasova studia strhává polemika o adekvátnosti surových zásahů, dá se ale říct, že film má spíš potřebu BOPE omlouvat a glorifikovat. Na hrubý pytel hrubá záplata.
Závěry si z Elitní jednotky musí samozřejmě každý udělat sám, pokud tedy indicie nepřehlédne mezi montážemi eklektických přestřelek útočných pušek mezi rytmy dubu. Mimochodem, za hudbu Pedro Bromfmana sklidil film také řadu ocenění. Samozřejmě by bylo laciné, kdyby tam všechny tyhle otázky nebyly, jejich zásadní důležitost v rámci celého filmu ještě podtrhuje použití voiceoveru Nascimenta. Zmínili jsme filmový realismus, který tady hraje svojí roli jednak v rovině námětu, jednak v autentických natáčecích lokacích, v komparzu rekrutovaného z „domorodců“ a v používání ručních 16mm kamer, které se střídají s 35mm. Kvalita filmového obrazu je tak proměnlivá a podléhá tempu obrazu, s neuhlazeným lookem se stává filmový obraz více autentickým.
Jedním z klíčů úspěchu Elitní jednotky je autorská zkušenost s tématem, kterému se tenhle okruh lidí už nějakou dobu věnuje a jejich náhled na problém je, dá se říct, věrný. Zároveň je tu zřejmá produkční zkušenost s prací v exteriérech, která ve výsledku kvalitou překvapivě přesahuje výpravné kvality hollywoodských trháků, pro představu třeba nedávné digitální Austrálie. Na filozofickou ideu se tu každopádně nerezignuje a estetika násilí je jak očividná, tak i potřebná. Neztotožnit se s takovým vizuálním pojetím tady přeneseně znamená zavírat před problémy světa oči. S tím ale také souvisí, že koukat na Elitní jednotku jako na akční film, tak vás to jednoduše přestane v půlce bavit.
S natáčením se pojí také nepříjmená událost, kdy byla vykradena dodávka štábu s 90-ti kusy zbraní, z toho 30 reálných. Zbývá jen dodat, že my šťastnější jsme si mohli film s neskrývaným překvapením užít v Karlových Varech, kdo nebyl, musí si vypomoci sám a kam jinam sáhnout, než na internety, kde se Elitní jednotka válela dokonce ještě dřív, než byl film finálně sestříhán. Tentokrát byl ukraden z kanceláří. V Riu není nic svaté..
Brazilská Elitní jednotka se dá označit za paralelu Města bohů, s kterým má společné téma a významnou část tvůrců. Příběh členů a kandidátů zásahové jednotky operující mezi zkorumpovanou policií a drogovými dealery na riodejanierských předměstích má zápach střelného prachu a i toho benzínu. Promptně střídá svištění kulek s dialogy (doslovně i obrazem) o stavu brazilské společnosti na okraji, kdy akce střídá v cyklech reflexi.
Naše hodnocení:
8
Vložil Michal Frýdl, 2. Červen 2009 - 20:28
Nejnovější komentáře