Elvis – Recenze – 90 %

Photo © Warner Bros.

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Životní por­trét Elvise Presleyho se dočkal význam­né­ho fil­mo­vé­ho zpra­co­vá­ní napo­sle­dy v roce 1979, kdy jej coby tele­viz­ně vyhlí­že­jí­cí a nepří­liš záživ­ný živo­to­pis­ný pro­jekt nato­čil s Kurtem Russellem v hlav­ní roli reži­sér John Carpenter. Nového moder­ní­ho poje­tí pří­bě­hu o krá­li rock’n’rollu se nyní cho­pil na opu­lent­ní hudeb­ní scé­ny vysa­ze­ný fil­mař Baz Luhrmann (Moulin Rouge!, Velký Gatsby), jenž ze své­ho sním­ku uči­nil vel­ko­le­pou podí­va­nou, kte­rá divá­ky úspěš­ně vtáh­ne hned od prv­ních oka­mži­ků.

Photo © Warner Bros.

Baz Luhrmann před­sta­vu­je Elvise Presleyho zpr­vu jako ambi­ci­óz­ní­ho mla­dé­ho rebe­la s vel­ký­mi sny a v násle­du­jí­cím dra­ma­tic­kém prů­ře­zu jeho zhru­ba dva­ce­ti­le­tou hudeb­ní kari­é­rou nevy­ne­chá­vá nic pod­stat­né­ho (a rozum­ně ome­zu­je jeho půso­be­ní v armá­dě a v Hollywoodu na napros­té mini­mum). Místy se vra­cí i k jeho dět­ství, rodin­né­mu záze­mí a dospí­vá­ní v chu­din­ské čer­noš­ské komu­ni­tě mezi nada­ný­mi blu­e­sma­ny, jejichž oso­bi­tý pro­jev Elvis pro­po­jil s coun­t­ry a vytvo­řil tak základ pro vlast­ní styl, díky němuž se stal jed­ním z nej­vliv­něj­ších hudeb­ních uměl­ců všech dob.

V prv­ní polo­vi­ně fil­mu Luhrmann kla­de důraz pře­de­vším na stře­ty nepod­daj­né­ho Elvise s cen­zur­ní komi­sí, kte­rá jeho krou­ti­vé pohy­by pova­žu­je za obscén­ní (čemuž při­ta­ká­va­jí čas­té zábě­ry na pro­ta­go­nis­tův roz­krok a také na téměř orgas­tic­ké výra­zy v obli­če­jích Elvisových fany­nek). Ve dru­hé polo­vi­ně těží zas pře­váž­ně z Presleyho kon­flik­tů s bliž­ní­mi, jejichž oče­ká­vá­ním buď z prin­ci­pu vyho­vět nechce (tře­ba když je tla­čen do zpí­vá­ní koled pro vánoč­ní tele­viz­ní spe­ci­ál), nebo k vlast­ní­mu zkla­má­ní ani nemů­že (když začne kvů­li kari­é­ře selhá­vat jako man­žel a otec). Celým fil­mem se při­tom vine téma vzdo­ro­vi­té sna­hy o zacho­vá­ní vlast­ní výji­meč­né hudeb­ní iden­ti­ty, kte­rá je jako jedi­ná klí­čem k úspě­chu a nesmr­tel­nos­ti.

Zásadním bylo samo­zřej­mě obsa­ze­ní hlav­ní role, jíž se per­fekt­ně zhos­til cha­risma­tic­ký a pohy­bo­vě i pěvec­ky nada­ný Austin Butler, jehož vyni­ka­jí­cí výkon mu snad zajis­tí kro­mě poten­ci­ál­ních fil­mo­vých cen i pořád­né nakopnu­tí herec­ké kari­é­ry. Butler nejen­že doká­že bez mrk­nu­tí oka zce­la uhra­nout při hudeb­ních čís­lech, ale zce­la při­ro­ze­ně a cit­li­vě zvlá­dá vystih­nout i poměr­ně širo­kou pale­tu emo­cí. Z kaž­dé vel­ko­le­pé scé­ny těží maxi­mum, ve zti­še­ných momen­tech se zas ukáz­ko­vě drží při zemi. Typově přes­ně je obsa­ze­na i vět­ši­na ved­lej­ších i vylo­že­ně okra­jo­vých rolí. Za zmín­ku sto­jí při­nejmen­ším Helen Thomson a Richard Roxburgh jako Elvisovi rodi­če, Kelvin Harrison Jr. coby jeho pří­tel z hudeb­ní bran­že B. B. King, ale i Olivia DeJonge jako Elvisova man­žel­ka Priscilla. Ta je opro­ti ostat­ním herec­ky méně výrazná, čás­teč­ně je tomu tak ale i kvů­li tomu, že její posta­va nedo­sta­la tolik pro­sto­ru, kolik by si zaslou­ži­la.

Pak zbý­vá ješ­tě vypra­věč Elvisova pří­bě­hu, jeho hudeb­ní agent, cir­ku­sem a ves­nic­ký­mi zába­va­mi odko­je­ný plu­kov­ník Tom, kte­rý je dru­hou nej­vý­znam­něj­ší posta­vou celé­ho fil­mu, ztvár­ně­nou výraz­ně namas­ko­va­ným a též skvě­lým Tomem Hanksem. V talen­to­va­ném zpě­vá­ko­vi a hudeb­ní­ko­vi obje­ví budou­cí hvězdu, v poz­děj­ších letech ji však z pozi­ce pro­tře­lé­ho byz­ny­s­me­na a dlou­ho­le­té­ho rodin­né­ho pří­te­le nevá­há finanč­ně zne­u­ží­vat. Ve svých komen­tá­řích se nás sice plu­kov­ník opa­ko­va­ně sna­ží slov­ně pře­svěd­čit, že to se svým svě­řen­cem mys­lel celou dobu dob­ře, nicmé­ně jeho obra­zem zachy­ce­né činy, kupří­kla­du když kvů­li vlast­ní­mu pro­spě­chu Elvisovi brá­ní vyces­to­vat na svě­to­vé tur­né nebo když z něj sdí­rá kůži i navzdo­ry jeho neu­stá­le se pro­hlu­bu­jí­cí­mu vysí­le­ní a zhor­šu­jí­cí se fyzic­ké kon­di­ci, hovo­ří o opa­ku. Jeho per­spek­ti­va nespo­leh­li­vé­ho vypra­vě­če se při­tom s per­spek­ti­vou Elvise při­ro­ze­ně dopl­ňu­je a film na pro­mě­nách jejich přátelsky-rodinně-obchodního vzta­hu výraz­ně sta­ví.

Kromě prá­ce se scé­ná­řem Baz Luhrmann navíc exce­lu­je i jako feno­me­nál­ní audi­o­vi­zu­ál­ní vypra­věč a mis­tr stři­ho­vé mon­tá­že, jemuž sta­čí pár dvou­vte­ři­no­vých zábě­rů a vhod­ný hudeb­ní pod­kres, aby s nebý­va­lou bra­vu­rou oka­mži­tě zachy­til tu správ­nou nála­du dané­ho momen­tu, pro­stře­dí a okol­nos­tí. Tím nej­lep­ším jsou pocho­pi­tel­ně jed­not­li­vá Elvisova vystou­pe­ní, kte­rá v pre­ciz­ně ryt­mi­zo­va­né struk­tu­ře pří­bě­hu vždy tvo­ří vyvr­cho­le­ní urči­té­ho seg­men­tu. Jediné, co svým ztvár­ně­ním mís­ty tro­chu ruší, jsou čas­té a rela­tiv­ně náh­lé časo­vé sko­ky, během nichž lze změ­nu leto­poč­tu odha­do­vat jedi­ně z kon­tex­tu socio-politických udá­los­tí ode­hrá­va­jí­cích se na poza­dí.

Délka přes dvě a půl hodi­ny je na sním­ku znát jen chví­le­mi, film totiž neob­sa­hu­je prak­tic­ky žád­ná hlu­chá mís­ta a cel­ko­vě nabí­zí úžas­nou podí­va­nou, řadí­cí se po bok Rocketmana nebo Bohemian Rhapsody, dal­ších výraz­ných a sil­ně zda­ři­lých hudeb­ních živo­to­pis­ných fil­mů posled­ních let – a v řadě ohle­dů je i pře­ko­ná­vá. S fil­mem Bohemian Rhapsody sdí­lí Elvis i mis­trov­sky nasní­ma­né a zhu­deb­ně­né scé­ny z kon­cer­tů, opro­ti němu se ale nevy­hý­bá ani stin­ným strán­kám hudeb­ní­ko­va živo­ta, ať už jde o taje­né man­žel­ské nevě­ry, dlu­hy nebo závis­lost na práš­cích. Namísto bom­bas­tic­ké­ho a nablýska­né­ho vyvr­cho­le­ní na špi­ci kari­é­ry zas kon­trast­ně kon­čí v komor­něj­ším duchu zrni­tý­mi zábě­ry na zpo­ce­né­ho a oty­lé­ho uměl­ce v posled­ním taže­ní.

Na poli živo­to­pis­ných fil­mů o hudeb­ních legen­dách je Elvis skvos­tem, kte­rý své­ho titul­ní­ho hrdi­nu postup­ně před­sta­ví v mno­ha růz­ných polo­hách a sty­lech, zaujme bez ohle­du na to, jest­li jeho osu­dy a pís­nič­ky zná­te, a své­ho reži­sé­ra díky mno­ha roz­po­zna­tel­ným tra­de­mar­kům a fil­mař­ským postu­pům zkrát­ka neza­pře. Jde o audi­o­vi­zu­ál­ně str­hu­jí­cí jízdu, kte­rá si pří­mo říká o pro­mí­tá­ní na vel­kém plát­ně.