Hodnocení článku
(zatím nehodnoceno)
Loading...Jedna z nejznámějších tváří českého filmu roku 1986 dokončila studium herectví na DAMU, načež se angažovala na několika avantgardních scénách (Sklep, Mimóza), následně i v Divadle Na zábradlí nebo pražských divadlech Milenium a Kalich. Poprvé se před kamerou objevila v roce 1981 ve filmu Kopretiny pro zámeckou paní, výrazněji se předvedla až o deset let později v dramatu Requiem pro panenku Filipa Renče. Pravý herecký průlom zaznamenala až koncem devadesátých let, kdy byla nominována na cenu Český lev za povídkovou komedii Knoflíkáři Petra Zelenky. Od té doby byla na Českého lva nominována ještě čtyřikrát za snímky Pelíšky, Ene bene, Skřítek a Účastníci zájezdu, přičemž za Ene bene svou nominaci proměnila. Herecké ceny se jí dostalo i na Mezinárodním festivalu Tribeca za výkon ve filmu Účastníci zájezdu. V Pustině ztvárnila Jitku Vašíčkovou.
Vaše postava zažívá během příběhu silné emocionální momenty. Bylo těžké se na ně připravit?
Silné emocionální momenty se nehrají špatně, zvláště když jsou dobře napsané a máte režijní vedení, jemuž věříte, skvělé herecké kolegy apod. Samozřejmě, že vžívání do různých problému vás osobně vyčerpává, někdy deptá. To už patři k profesi. V Pustině toho nebylo málo. Ale díky štábu, kapitánovi Honzovi Bílkovi a hercům, kteří jsou nejenom skvělí ve své profesi, ale i úžasní lidé, jsem se cítila bezpečně a že na to nejsem sama. Ovšem smekám před ostatními, obzvláště Zuzanou Stivínovou, Eliškou Křenkovou, Jardou Duškem – ti měli větší nálož.
Byla spolupráce s HBO Europe odlišná od vašich dosavadních hereckých zkušeností?
Musím říci, ze zázemí, které vytvořilo HBO, bylo hodně citlivé, pozorné, lidské, a to všechno taky hodně přispělo k tomu, že jsme se na sebe vždycky těšili. A jak říkal výkonný producent Honza Bílek, všichni jsme dělali Pustinu, všichni. Už od nasednutí do auta v Praze jsem měla pocit, že jsem mezi svými, svobodná, milovaná a v bezpečí. A pak hned slunce celého natáčení Zuzanka Bílková… Za to moc děkuju. Ostatním se omlouvám, že je nejmenuju. Nebralo by to konce. Ale ještě jednu věc musím zmínit. S většinou lidí jsem se už „na place“ někdy setkala. Poprvé jsem ovšem pracovala s Ivanem Zachariášem a pracovalo se mi moc dobře. Moc si ho vážím, uctívám ho a mám ho ráda.
(4,91 z 5)