Harry Potter a Relikvie smrti - část 1 - souboj o celý svět začíná

Už straš­ně dlou­ho jsem nena­psa­la žád­nou recen­zi... No, teď roz­hod­ně při­šel správ­ný čas. Nový Harry Potter mě totiž neho­ráz­ným způ­so­bem pře­kva­pil, můj skep­ti­cis­mus se v prv­ních minu­tách roz­ply­nul a zůsta­lo mi jen okouz­le­né sle­do­vá­ní dění na plát­ně. Z jed­né z nej­nud­něj­ších čás­tí kniž­ní série se tvůr­cům poda­ři­lo vykře­sat akč­ní nářez nabi­tý city, kte­rý se koneč­ně může posta­vit do rovi­ny s nepře­ko­na­tel­ný­mi prv­ní­mi tře­mi díly (už bylo na čase - ani jsem nevě­ři­la, že je to ješ­tě mož­né!).

O ději se ten­to­krát nebu­du vůbec roze­pi­so­vat. Buď už ho zná­te, a nebo si o něm pře­čtě­te jin­de. Jako obvykle měli vel­kou nevý­ho­du divá­ci nezna­lí před­lo­hy. Až ten­to díl se poku­sil vysvět­lit někte­ré nejas­nos­ti vznik­lé v prů­bě­hu série (na jejichž vysvět­lo­vá­ní jim např. minu­le z důvo­dů nad­měr­né­ho množ­ství času věno­va­né­ho romanticko-komediálním prv­kům nezbyl čas). A půso­bí to kře­čo­vi­tě. Tedy samo­zřej­mě ne pro ty, kte­ří ví, o co jde, ale... vět­ši­na lidí jen nevě­říc­ně zírá na hro­ma­du nových postav, kte­ré se obje­vi­ly odni­kud a najed­nou jsou důle­ži­té, a hro­ma­dy neprav­dě­po­dob­ných náhod, kte­ré se tu kupí a půso­bí dosti směš­ně (v kni­ze tomu tak ovšem není, jeli­kož nás autor­ka záso­bu­je indi­ci­e­mi, kte­ré se v závě­ru do jed­né vyře­ší a snad všech­no pak dává smy­sl, aniž by to půso­bi­lo pří­liš neu­vě­ři­tel­ně). Přesto straš­ně oce­ňu­ji sna­hu scé­náris­ty Stevea Klovese, kte­rý minu­lý film totál­ně pohřbil, ale teď ško­dy napácha­né dří­ve cel­kem sluš­ně napra­vil. Bohužel kvů­li jis­té kře­čo­vi­tos­ti, kte­rá pocho­pi­tel­ně tím­to způ­so­bem muse­la vznik­nout, film v urči­tých čás­tech nepů­so­bí úpl­ně uce­le­ně. Dá se to ale snad­no pře­hléd­nout.

Hned zaha­jo­va­cí sek­ven­ce je skvě­lá. Ještě před nasko­če­ním úvod­ních titul­ků se nám dostá­vá cito­vé bom­by v pod­sta­tě beze slov (kte­rá by v této situ­a­ci oprav­du byla zby­teč­ná). Všechno pod­tr­hu­je výbor­ná hud­ba mého oblí­ben­ce Alexandre Desplata, kte­rý sice nepři­ne­sl nějak výraz­né a zapa­ma­to­vá­ní­hod­né melo­die, avšak jeho hud­ba film exce­lent­ně dopl­ňo­va­la a nepů­so­bi­la ruši­vě (jeli­kož se nesna­ži­la „pře­řvat“ dění). Naopak vel­mi pomoh­la ve vytvá­ře­ní atmo­sfé­ry stís­ně­nos­ti a bez­na­dě­je.

Akční a tri­ko­vé scé­ny byly, jak se dalo čekat, na vel­mi vyso­ké úrov­ni - ať už počá­teč­ní letec­ká bit­ka, bitva na minis­ter­stvu, honič­ky v lese atd. Akce se rozum­ně stří­da­la s klid­něj­ší­mi scé­na­mi. Stejně tak se v rozum­ných dáv­kách stří­dal vtip a dra­ma­tic­ké či dojem­né momen­ty. Za nejdo­jem­něj­ší bych ozna­či­la Hermioninu scé­nu na začát­ku a potom závě­reč­nou scé­nu s Dobbym, kte­rá mě upřím­ně roz­bre­če­la jako jedi­ná scé­na umí­ra­ní v celé fil­mo­vé sérii (bohu­žel dojem­nost trva­la pou­ze do chví­le, kdy tam nakrá­če­la Lenka a pro­hlá­si­la cosi jako: „Měli bychom mu zavřít oči,“ což mě svou nevhod­nos­tí dosti poba­vi­lo.)

Trochu jsem se bála, že bez­cíl­né puto­vá­ní Harryho, Rona a Hermiony, poslé­ze jen Harryho a Hermiony bude nud­né. V mojí vizi figu­ro­va­lo něko­lik dějo­vých linií, kte­ré jsou v kni­ze shr­nu­ty až ke kon­ci, ale na plát­ně by se moh­ly obje­vo­vat sou­čas­ně (tj. kro­mě puto­vá­ní hlav­ních hrdi­nů teror na ško­le a samo­zřej­mě oka­mži­tě vzni­ka­jí­cí odboj vede­ný Nevillem, dru­há část odbo­je vede­ná řádem, teror v celém kou­zel­nic­kém svě­tě a podob­ně, kte­réž­to linie byly kro­mě té posled­ní nazna­če­ny jen zevrub­ně). Nakonec se ale tvůr­cům poda­ři­lo zpra­co­vat road-movie hlav­ních hrdi­nů tak str­hu­jí­cím způ­so­bem, že to ani neby­lo potře­ba. Dle mého názo­ru i neu­stá­le se opa­ku­jí­cí pasá­že puto­vá­ní odni­kud nikam fun­go­va­ly výbor­ně a pod­tr­ho­va­ly tak půso­be­ní atmo­sfé­ry na divá­ky. Beznaděj jako­by z nich úpl­ně odka­pá­va­la.

Výborná je samo­zřej­mě kame­ra. To je vidět hlav­ně díky neu­stá­lým změ­nám loka­cí. Od tra­dič­ní­ho pro­stře­dí ško­ly se ten­to díl totiž úpl­ně odpou­tal a tím nasto­lil vel­ké mož­nos­ti... Pochválila bych i střih.

Postavy se v tomhle díle hod­ně vyví­jí (tedy pocho­pi­tel­ně jen ty, kte­ré sle­du­je­me - tedy hlav­ní hrdi­no­vé). V minu­lých dílech to ješ­tě byly děti, sice sko­ro dospě­lé, ale pře­ce jen je pořád někdo chrá­nil a pořád ješ­tě byly scho­va­né ve škole/doma. Jenže teď se z nich přes noc stá­va­jí dospě­lí, neboť vál­ka defi­ni­tiv­ně zapo­ča­la a lidé umí­ra­jí (to sice děla­li i před­tím, ovšem s frek­ven­cí pou­ze jed­né posta­vy za díl :D). Přátelství hlav­ní tro­ji­ce navíc v důsled­ku vypja­té situ­a­ce pro­chá­zí zásad­ní kri­zí, kte­rá ho nako­nec ješ­tě více utu­ží. Mnohem víc se zde pro­je­vu­jí i moti­vy lás­ky a žár­li­vos­ti (i když stá­le v tom „počest­ném duchu“, až na tu scé­nu s niče­ním vite­á­lu, kte­rá je mimo­cho­dem také výbor­ná).

Co se her­ců týká, hlav­ní tro­ji­ce (tedy Daniel Radcliffe, Emma Watson a Rupert Grint) koneč­ně doo­prav­dy hra­je, a to všich­ni (a dokon­ce i sou­čas­ně :D). Ne, to bych situ­a­ci zleh­čo­va­la. Opravdu jsou dob­ří a mys­lím tím hod­ně dob­ří. Do popře­dí se dostá­vá Emma Watson, kte­rá koneč­ně nepře­hrá­vá a k její­mu výko­nu prak­tic­ky nemám co dodat, pro­to­že takhle dob­ře ješ­tě nehrá­la.

Setkáme se tu se spous­tou již zná­mých i nových ved­lej­ších postav. Za zmín­ku urči­tě sto­jí Bill Nighy v roli minis­t­ra kou­zel (i když nevím, zda jsem si ho před­sta­vo­va­la zrov­na takhle), jako tra­dič­ně šíle­ná Bella Heleny Bonham Carter, jiným způ­so­bem šíle­ný Xenofilius Láskorád (Rhys Ifans), Andy Linden hra­jí­cí zlo­dě­jíč­ka Mundunguse a mno­ho dal­ších. Strádající rodi­na Malfoyových (Jason Isaacs, Helen McCrory a Tom Felton) také nemá chy­bu a závě­reč­ná akč­ní pasáž ode­hrá­va­jí­cí se v jejich vile jakbys­met. No a jako vždy musím pochvá­lit i mého potte­rov­ské­ho favo­ri­ta - Alan Rickman je pros­tě úžas­ný a do své krát­ké sek­ven­ce v úvo­du vlo­žil hod­ně citu (Já se tak těším na příští díl! Jen dou­fám, že tu inkri­mi­no­va­nou pasáž tvůr­ci nezka­zí... to bych jim váž­ně neod­pus­ti­la. Jestli se jim to totiž pove­de, mám dojem, že to celé pro­bre­čím :D.). O Ralphovi Fiennesovi jsem toho v sou­vis­los­ti s tou­to sérií napo­ví­da­la už tolik, že to snad ani nemá cenu zno­vu roze­bí­rat - pros­tě zase všich­ni sle­du­je­me, jak je jeho posta­va straš­ně ošk­li­vá, a ani nestí­há­me zachy­tit, jak hra­je...

Málem jsem zapo­mně­la pochvá­lit doko­na­lé zpra­co­vá­ní Příběhu tří brat­ří! Ach, ta ani­ma­ce! Prostě skvě­lý nápad. Co pochvá­lit nemůžu je otrav­ný čes­ký dabing (kte­rý mís­ty činí film lehce trap­ným). To ale není chy­bou fil­mu, spíš jen důka­zem sni­žu­jí­cí se kva­li­ty naše­ho dabin­gu, a to už i v nej­o­če­ká­va­něj­ších fil­mech.

Režiséra Davida Yatese jsem v posled­ní době hod­ně kri­ti­zo­va­la. Po pří­šer­ném čtvr­tém díle při­šel s vel­kým zlep­še­ním v podo­bě Fénixova řádu, aby pak svou repu­ta­ci úpl­ně pohřbil v Princi dvo­jí krve. Právě kvů­li tomu jsem ani nedou­fa­la, že by finá­le mohl zvlád­nout. Samozřejmě bylo pak moje pře­kva­pe­ní o to pří­jem­něj­ší. Teď už jen dou­fám, že se posled­ní díl - to veli­ké, úžas­né a dojem­né finá­le - potáh­ne ve stej­ném, vel­ko­le­pém, ale záro­veň i cito­vém duchu. Protože kdy­by se na to zapo­mně­lo a vše se sou­stře­di­lo pou­ze na akci, nestá­lo by to za nic. Tak nás snad tvůr­ci nezkla­mou...

Recenze sepsá­na: 29. 4. 2012

---

---