Herečka Amy Adams, pohlcující atmosféra amerického maloměsta a skvělý soundtrack dělají z Ostrých předmětů jeden z nejlepších seriálů roku

Pokud jste si letos v létě tře­bas nemoh­li dovo­lit vyces­to­vat do vzdá­le­něj­ších kon­čin naše­ho širé­ho svě­ta, pak posta­či­lo nala­dit si záso­bár­nu kva­lit­ních seri­á­lo­vých kous­ků s názvem HBO. Její prázd­ni­no­vá novin­ka Ostré před­mě­ty (v ori­gi­ná­le Sharp Objects) se nám posta­ra­la o osmi­díl­nou „dovo­le­nou“ v ame­ric­kém malo­měs­tě Wind Gap ve stá­tě Missouri, kde někdo zavraž­dil dvě mla­dé dív­ky.

Pokusit se pood­ha­lit a násled­ně o této tragé­dii něco sepsat při­jíž­dí do své­ho rod­né­ho měs­ta novi­nář­ka Camille Preaker. Tu ztvár­ni­la výbor­ná Amy Adams a už teď mohu pro­zra­dit, že je hor­kou – mož­ná pří­mo vaří­cí – kan­di­dát­kou na nej­lep­ší hereč­ku dal­ší­ho roč­ní­ku Pažótích Oskarů. Amy je ovšem nejen skvě­lá, co se týče herec­tví, ale rov­něž vskut­ku krás­ná, což slý­chá i její posta­va v seri­á­lu poměr­ně čas­to. Není divu, Kamče Preakerovic to oprav­du sek­ne. Prakticky celý pří­běh se točí kolem ní, její minu­los­ti, psy­chic­kých pro­blé­mů, její rodi­ny a pře­de­vším mat­ky, kte­rá jí s nad­še­ním neví­tá.

Že se nám tvůr­ci posta­ra­li o osmi­díl­nou dovo­le­nou ve Wind Gapu jsem nepsal jen tak zbůh­dar­ma. Zvláště pokud si tak jako já vychut­ná­te všech­ny epi­zo­dy v prů­bě­hu něko­li­ka málo dní, atmo­sfé­ra seri­á­lu a tím i samot­né­ho měs­ta vás pohl­tí. Nutno ovšem podotknout, že abys­te si seri­ál napl­no uži­li, musí­te mít v obli­bě obdob­ná pozvol­na ply­nou­cí psy­cho­lo­gic­ká dra­ma­ta. Některé divá­ky kupří­kla­du rozhně­va­lo, že se nejed­ná o thriller, kte­rý čeka­li a kte­rý je v popi­su mezi žán­ry uvá­děn.

Ostré před­mě­ty, kte­ré vychá­zí z kniž­ní před­lo­hy Gillian Flynn (autor­ka Zmizelé), jsou pře­de­vším o postup­ném pozná­vá­ní Wind Gapu a jeho oby­va­tel. To se daří výbor­ně i díky skvě­lé kame­ře a režii. Režisér Jean-Marc Vallée loni pro stej­nou sta­ni­ci nafil­mo­val Sedmilhářky.

Není mno­ho seri­á­lů, kte­ré na vás doká­žou tak zvlášt­ním způ­so­bem emo­ci­o­nál­ně zapů­so­bit, jako se to poved­lo prá­vě mini­sé­rii Sharp Objects. Nepochybně je to i díky skvě­lé­mu soun­d­trac­ku. Právě zmín­ku o něm jsem si nechal na úpl­ný závěr. Pokud bych měl vypích­nout dvě sklad­by, kte­ré dle mého sou­du doko­na­le vysti­hu­jí atmo­sfé­ru seri­á­lu, byla by to ta z úvod­ní scé­ny:

A pře­de­vším pak tato feno­me­nál­ní kla­vír­ní sklad­ba Ludovica Einaudiho, kte­rá mě osob­ně od prv­ní­ho momen­tu napros­to pohl­ti­la.

---

---

Pažótí verdikt: 80 %