Hororový příběh, při kterém se vám bude tajit dech a běhat mráz po zádech, taková je kniha „Paříž katakomby“.

Chcete-li se bát nad skvě­lou kni­hou a poznat jed­no z neza­po­me­nu­tel­ných míst, nenech­te si ujít kni­hu s názvem „Paříž kata­kom­by“, kte­ré napsal Jeremy Bates a vyda­lo nakla­da­tel­ství XYZ.

Paříž, pro něko­ho má neza­po­me­nu­tel­né roman­tic­ké kouz­lo, pro jiné „kata­fi­ly“ je roz­sáh­lou pod­zem­ní sítí kata­komb, kde se skrý­vá laby­rint tune­lů, míst­nos­tí a míst, kde v daných dobách spo­či­nu­ly pozůstat­ky něko­li­ka mili­o­nů mrtvých.

Začalo to tune­ly vyte­sa­ný­mi ve vápen­co­vé ská­le někdy před dvě­ma tisí­ci lety prv­ní­mi román­ský­mi oby­va­te­li. K obrov­ské expan­zi kata­komb pak došlo ve stře­do­vě­ku za doby roz­kvě­tu katedrál, kdy se hlou­bi­lo dál a dál a pod­zem­ní pro­sto­ry se zača­ly zaku­so­vat do pod­ze­mí něko­li­ka arron­dis­se­men­tů na levém bře­hu i před­měs­tí nachá­ze­jí­cích se již­ně od vlast­ní­ho měst­ské­ho kom­ple­xu.

Na kon­ci osm­nác­té­ho sto­le­tí, kdy bylo roz­ši­řo­vá­ní kata­komb už dáv­nou minu­los­tí, se plo­cha měs­ta zvět­ši­la tolik a z Paříže se sta­la nato­lik pře­lid­ně­ná met­ro­po­le, že tu bylo stá­le méně pro­sto­ru. Městská popu­la­ce potře­bo­va­la pozem­ky na stav­bu domů i na hřbi­to­vy. Kostely měly sice své vlast­ní hřbi­to­vy, jejich plo­cha byla ale nedo­sta­teč­ná a pře­sta­la vyho­vo­vat také z hygi­e­nic­kých důvo­dů. Aby úřa­dy uvol­ni­ly pro­stor pro cen­né sta­veb­ní pozem­ky a ome­zi­ly zdra­vot­ní rizi­ka ply­nou­cí z nepří­liš hlu­bo­ko zako­pa­ných mrt­vol, kte­ré se na nemno­ha mís­tech doslo­va vyva­li­ly z hrobů a ocit­ly se ve skle­pe­ních, bylo naří­ze­no všech­ny těla vyko­pat. Po něko­lik dal­ších dese­ti­le­tí byly kos­ter­ní ostat­ky zhru­ba šes­ti mili­o­nů mrtvých sklá­dá­ny do opuš­tě­ných cho­deb, kde tak vzni­kl nej­vět­ší maso­vý hrob na svě­tě.

Celý „horo­ro­vý“ pří­běh, při kte­rém se vám bude tajit dech a běhat mráz po zádech, odstar­tu­je nález video­ka­me­ry ztra­ce­né v kata­kom­bách s děsi­vý­mi až stra­ši­del­ný­mi zábě­ry mla­dé a zou­fa­lé ženy blou­dí­cí tma­vý­mi, vlh­ký­mi chod­ba­mi kata­komb.

Byla na ní vystra­še­ná žena, kte­rá před něčím utí­ká, pak tma a jen její zou­fa­lý výkřik a pak už nic…. Bylo to video auten­tic­ké? Nějaká žena se ztra­ti­la v kata­kom­bách a měla pros­tě smůlu, že nara­zi­la na něko­ho, kdo jí pro­ve­dl něco straš­né­ho….

Skupinka o počtu čtyř mla­dých lidí se sama vrhá do vlast­ní­ho pát­rá­ní a hle­dá­ní dív­ky, a aniž by coko­liv nahlá­si­li na míst­ní poli­cii, vrha­jí se do víru děsi­vé­ho blu­diš­tě pod­zem­ních kata­komb. Vede je zvě­da­vost odha­lit tajem­ství a kdo ví, mož­ná najít i tělo ztra­ce­né dív­ky, a pokud pře­ci jen zůsta­la sou­hrou náhod a okol­nos­tí naži­vu, tak ji i zachrá­nit a dozvě­dět se, co se s ní vlast­ně ve sku­teč­nos­ti sta­lo.

Sami tuši­li, že to co plá­nu­jí, je nebez­peč­né a nezod­po­věd­né, a to ješ­tě v tu chví­li netu­ši­li, že nejsou dale­ko od prav­dy. Nevědomky totiž roze­hrá­va­jí nebez­peč­nou hru, na jejímž kon­ci ne všich­ni ode­jdou živi a zdrá­vi. To co se mělo stát, a to mělo tepr­ve při­jít.

A co když v kata­kom­bách  je šíle­ný vrah, co když tam bude, nebo se může tam klid­ně vrá­tit? Co když se oni, stej­ně jako ta žena ztra­tí?

Knihou postup­ně pro­vá­zí čty­ři hlav­ní hrdi­no­vé Pascal, Will, Robert a Danielle. Při jejich blou­má­ní chod­ba­mi se doví­dá­me spous­tu zají­ma­vých his­to­ric­kých dat o měs­tě, o zne­po­ko­ji­vé his­to­rii vnitř­ní­ho měs­ta. Vrátí se vůbec všich­ni ješ­tě zpět, nebo je pohl­tí ony samot­né a nikdy nekon­čí­cí chod­by? Vrátí se všich­ni z osud­né­ho pod­ze­mí? Čemu vše­mu budou muset nako­nec čelit, a jaké nebez­pe­čí tam na ně číhá?

„Když jsi v kata­kom­bách, svět naho­ře nee­xis­tu­je. Nemluvíme o něm. Jsi svo­bod­nej od minu­lé­ho živo­ta. Máš svo­bo­du vymys­let si, kdo budeš. A k nový iden­ti­tě pat­ří i nové jmé­no.“

Celková dél­ka sítě cho­deb pod hlav­ním měs­tem údaj­ně pře­sa­hu­je 300 kilo­me­t­rů. Některé chod­by jsou až 30 met­rů pod zemí, tedy zce­la mimo dosah mobil­ních vysí­la­čů. Některé jsou tak širo­ké, že jimi může ved­le sebe poho­dl­ně jít deset lidí, zatím­co do jiných se dosta­ne­te jenom pla­ze­ním po bři­še.

V jed­nu chví­li vám to koneč­ně zaklap­ne – že se nedo­sta­ne­te ven živí. A co pak? Dáte prů­chod své­mu zou­fal­ství a zhrou­tí­te se na chlad­nou zem? Nebo bude­te pokra­čo­vat v bez­na­děj­ném pocho­du dál hná­ni naiv­ní vírou v záchra­nu nebo pou­hou vůlí pře­žít? Neobrátíte se nako­nec i pro­ti těm, kdo tu jsou s vámi. Nepobijete je jed­no­ho po dru­hém kvů­li hla­du nebo pro­to­že jste nako­nec zeší­le­li?

Nebo se šílen­ství dosta­ví až pak, když bude­te jen kost a kůže, kdy se kry­sy osmě­lí a začnou být nato­lik drzé, že začnou ochut­ná­vat vaše živé maso, a vy bude­te zatím odpo­čí­tá­vat hodi­ny a minu­ty, kte­ré vás dělí od vaší vlast­ní smr­ti?

„Já nechci takhle umřít, ale­spoň ne tady, ne takhle, nechci umřít v maso­vém hro­bě, nechci být jen dal­ší hro­mád­ka beze­jmen­ných kos­tí, na kte­rou svět zapo­mněl.“

Tento hrů­zostraš­ný pří­běh mě napros­to pohl­til a vtáh­nul do samot­né­ho děje a sítě pod­zem­ních cho­deb a kata­komb. Chvílemi, díky živým popi­sům pro­stře­dí, jsem cíti­la, jak na mě dýchá zatuch­lost, vlh­kost a chlad samot­ných cho­deb, občas jsem na vlast­ní kůži pocí­ti­la klaus­tro­fo­bii a mra­ze­ní v zádech.

Ať chce­te nebo ne, samot­né atmo­sfé­ře kata­komb na žád­né strán­ce neu­nik­ne­te, dýchá na vás pří­mo z kaž­dé­ho řád­ku a strán­ky kni­hy, a vy jste chtě nechtě vta­že­ni do pří­bě­hu plné­ho napě­tí a neo­če­ká­va­ných zvra­tů. V duchu až do posled­ní chví­le dou­fá­te, že všich­ni čty­ři hlav­ní hrdi­no­vé vyváz­nou živi a vše bylo jen noč­ní můra, jež se s ran­ním roz­břeskem roz­ply­ne....

Navíc je kni­ha dopl­ně­na o krát­ké kapi­to­ly, tak­že čte­ní kni­hy, mož­ná i díky neu­stá­lé­mu napě­tí, rych­le utí­ká a než se nadě­je­te, je kni­ha pře­čte­ná. Já osob­ně jsem ji nedo­ká­za­la odlo­žit z ruky a muse­la jsem číst, dokud jsem nepři­šla na kloub tomu, co tak děsi­vé­ho a smr­tí­cí­ho se skrý­vá v kata­kom­bách. Toužila jsem toto tajem­ství co nej­rych­le­ji roz­luš­tit.

PAŘÍŽ KATAKOMBY

Je jeden z romá­nů ze série nejdě­si­věj­ší mís­ta svě­ta, neboť je situ­o­ván do reál­né­ho mís­ta. Čtenáři se tak mohou díky romá­nu dostat na mís­ta, kam by se jinak prav­dě­po­dob­ně ve svém živo­tě nedo­sta­li a nepo­dí­va­li. Na někte­rá se může­te osob­ně podí­vat pro­střed­nic­tvím webo­vých strá­nek auto­ra Jeremy batesbooks.com

https://youtu.be/ZslM_81xugc

PAŘÍŽ KATAKOMBY

Napsal: Jeremy Bates

Vydalo nakla­da­tel­ství XYZ ve spo­leč­nos­ti Albatros Media, a.s.

Počet stran: 445

---