Hranice smrti - Fronti?re(s)

//
//

Za dru­hé svě­to­vé vál­ky, žil, byl, jeden milý, sym­pa­tic­ký pán, kte­rý se živil tím, že na lidech, kte­ří měli to štěs­tí, pro­vá­děl sadis­tic­ké poku­sy. Ale dru­há svě­to­vá vál­ka tak nějak skon­či­la dřív, než Áda Hitlerů čekal a tak ten­to milý, hod­ný, mír­ně uje­tý pán, skon­čil na dlaž­bě. No, neu­stá­le lep­ší než s kul­kou v hla­vě, že?
I když, co není teď, nut­ně nezna­me­ná, že nemů­že být za pár let. Budoucnost je nejis­tá. Ale nepřed­bí­hej­me tolik. „ Takže co teď?“ řekl si onen pán. Když půjdu na pra­cov­ní úřad a oni se mě zepta­jí, co umím, tak musím poprav­dě uznat, že kro­mě muče­ní na tisíc a jeden způ­sob, vlast­ně ani nic. A řek­ně­me si na rovi­nu, že obor muče­ní nemá zrov­na v této době žád­nou per­spek­ti­vu. Vlastně je mi to úpl­ně stej­ně plat­ný, jako kdy­bych byl vyu­če­ný řez­ník v Somálsku.

V inze­rá­tech bohu­žel neu­vi­dí­te text typu: Hledáme pro­fe­si­o­nál­ní­ho muči­če, prá­ce v mla­dém kolek­ti­vu, vyso­ký plat, pří­spě­vek na byd­le­ní a dopra­vu, pra­xe v obru je víta­ná. Místo toho tam jsou blbos­ti typu: Přijmeme sekre­tář­ku do 25 let, poža­du­je­me zna­lost mini­mál­ně dvou jazy­ků, základ­ní zna­los­ti apli­ka­cí Word a Excel na PC, psa­ní vše­ma dese­ti, schop­nost uva­řit dobrou kávu, 30 let pra­xe. Tak si asi zalo­žím rodin­ný pod­nik, pod názvem Masokombináty na zpra­co­vá­ní lid­ské­ho masa s.r.o. Už zbý­vá pou­ze najít pár tako­vých psy­cho­pa­tů, ehm, lidí se stej­ným koníč­kem jako já a něja­ký nepo­třeb­ný zapad­lý are­ál, kde bych mohl bez zby­teč­né­ho vyru­šo­vá­ní pra­co­vat. A jak řekl tak taky udě­lal.
 
Už vyře­šit jen jedi­ný pro­blém, a to sehnat schop­né­ho doda­va­te­le masa. Bohužel, ve zla­tých strán­kách nena­šel niko­ho, kdo by pro­dá­val lidi stej­ně tak, jako se to děla s pra­sa­ty a tak si řekl, že si pomů­že sám. Ale jak na to. Dobrovolně nikdo nor­mál­ní do pár­ků nepů­jde. Hold když to nejde dob­ro­vol­ně, půjde to nedob­ro­vol­ně.
A tak poblíž svých maso­kom­bi­ná­tů zalo­žil pěk­ný pří­jem­ný motel, na kte­rém byla jedi­ná drob­ná vada a to ta, že z něj již neby­lo návra­tu. Posuňme se nyní o pár desí­tek let dál a to až do sou­čas­nos­ti. Skupinka mla­dých reci­di­vis­tů, mají­cí ušlech­ti­lé zájmy typu háze­ní zápal­ných láhví či stří­le­ní na poli­cis­ty se po jed­né nepo­da­ře­né demon­stra­ci schá­ze­jí v jed­nom opuš­tě­ném skla­diš­ti, aby se domlu­vi­li, že do doby než se vše tak nějak uklid­ní, by si moh­li vyjet na men­ší výlet do Holandska.
 
Rozdělí se do dvou sku­pi­nek, při­čemž jed­na z nich jede počkat na tu dru­hou do něja­ké­ho motýl­ku poblíž hra­nic. A ta dru­há veze své­ho postře­le­né­ho kama­rá­da do nemoc­ni­ce, kde bohu­žel umí­rá dřív, než bude moc být pou­žit jako pří­sa­da do salá­mu. První par­ta číta­jí­cí dva veli­ce nesym­pa­tic­ké mla­dé muže nachá­zí již výše zmi­ňo­va­ný motý­lek, ve kte­rém se roz­hod­nou usa­dit a počkat na pří­jezd svých zná­mých. Dvě mla­dá dív­ky pat­ří­cí opět k sil­ně nesym­pa­tic­ké­mu per­so­ná­lu, nabíd­nou těm mla­dí­kům, že v ceně poko­je si s nimi můžou jen tak mimo­cho­dem zasou­lo­žit.
Kluci se dlou­ho nene­cha­jí pře­mlou­vat a uži­jí si s děv­ča­ty. Kdo z nás by to neu­dě­lal, že? Obzvlášť, když by to byly doce­la roš­těn­ky, a ješ­tě k tomu by to bylo zadar­mo. Pohlavních nemo­cí se pře­ci v dneš­ní době nemu­sí nikdo bát. Nicméně dřív než zjis­tí­me, jest­li se oni mla­dí­ci naka­zi­li či ne, per­so­nál toho­to milé­ho zapad­lé­ho motýl­ku malič­ko zma­go­ří a roz­hod­ne se své nové hos­ty pochy­tat a poslé­ze v maso­kom­bi­ná­tech zabít, což, pro­to­že je to poměr­ně šikov­ná par­tič­ka sado­ma­so­chis­tů, se jim bez pro­blé­mů poda­ří.
 
A to už nám při­jíž­dí dru­há par­tič­ka. Tentokrát mla­dý muž a mla­dá dáma. Ti mají svo­jí pikant­ní his­to­rii. Pokusím se jí zkrá­tit. Zkrátka on jí zbouch­nul a pak se na ni vys…ehm vykaš­lal. Ona mu to tak nějak nemů­že odpus­tit, ale to ješ­tě neví, že za chví­li jí budou trá­pit mno­hem důle­ži­těj­ší pro­blémy. Například strach o život dopo­sud nena­ro­ze­né­ho dítě­te. Takže per­so­nál jim, ačko­liv to od nich neby­lo vůbec pěk­né, lhal, že jejich přá­te­lé, už na ně čeka­jí na jiném uby­to­va­cím mís­tě. I když vlast­ně zas tak moc nelha­li, oni tam čeka­li, i když ne zrov­na dob­ro­vol­ně a ne zrov­na v závi­dě­ní­hod­né pozi­ci. Takže při­jíž­dě­jí nám do již zná­mých maso­kom­bi­ná­tů s.r.o. Ty se ale na prv­ní pohled tvá­ří jako opuš­tě­né doly. Tomu ale říkám mas­ko­vá­ní.
 
Mladou dív­ku posa­dí ke sto­lu uvnitř tako­vé vil­ky, dá li se to tak říct, a mla­dí­ka odvá­dí na jeho přá­ní jed­na z pří­tom­ných hos­te­sek do kou­pel­ny. Tedy ale­spoň si má mys­let, že je to kou­pel­na. A jak tak mar­ně hle­dá sprchu, tak mís­to toho najde své­ho pří­te­le, kte­rý si tam tak spo­ko­je­ně visí vzhů­ru noha­ma na háku. Mladík náh­le dostá­vá tuše­ní, že tady asi bude něco špat­ně a že kama­rád, se zřej­mě sám do tako­vé pozi­ce dob­ro­vol­ně nedo­stal.
Onu dív­ku zatím uví­tá­vá náš sta­rý dob­rý zná­mý, o kte­rém jsem vám vyprá­věl na začát­ku naše­ho pří­bě­hu a jenž za ta léta, pře­ci jenom už malin­ko zestár­nul. Když tu náh­le při­bí­há ror­zu­ře­nej bej­va­lej, na což samo­zřej­mě všich­ni čeka­jí, a jí i jeho hez­ky svá­žou a odtáh­nou v řetě­zech do chov­né stá­je. V ní si spo­ko­je­ně na hro­ma­dě žijí pra­sát­ka i lidé a svě­te div se, oba dva dru­hy jsou tam cho­va­né pro stej­né úče­ly. Hold ne kaž­dé­mu sed­ne vyni­ka­jí­cí lid­ský ham­bur­ger. Někdo stá­le nesmy­sl­ně dává před­nost hově­zí­mu a nebo zabi­jač­ce, z pěk­ně vypa­se­né­ho pra­sát­ka. To jsou ale lidi…
 
Mladý muž a mla­dá dív­ka si to tedy krás­ně čeka­jí, až půjdou do gulá­še, jen­že tak nějak z nepo­cho­pi­tel­né­ho důvo­du se s tím nemů­žou smí­řit. A tak mla­dík pře­tr­há­vá dívči­ny řetě­zy, jako kdy­by to byl papír, avšak svo­je se mu uvol­nit nepo­da­ří. Dívka tedy soli­dár­ně nechá kama­rá­da kama­rá­dem a utí­ká tak rych­le jak jen může. V tom při­bí­há vůd­ce tábo­ra. „Ty lid­ská hov­no, kam ty nechat jít mein zaja­tec?, zeptal se sluš­ně postar­ší pán. Ale mla­dík mlčel a tak, aby byl ale­spoň nějak potresta­ný, za špat­né cho­vá­ní své kama­rád­ky, kte­rá bez roz­lou­če­ní se svý­mi hos­ti­te­li jen tak utek­la, mu vedou­cí sko­ro kon­cen­t­rač­ní­ho tábo­ra, ušmik­nul tako­vé ty kůst­ky nad patou, díky kte­rým na ně může­me našla­po­vat a pro­střed­nic­tvím jich cho­di­me.
Aby ale­spoň on, nedo­stal ten blbý nápad typu „Já ute­ču!“. No poprav­dě nevím, proč to vlast­ně děla­li, ale to je jed­no. Zkrátka, někdy je krás­né nechat své obě­ti před smr­tí si užít tro­chu legra­ce, nemys­lí­te? Vraťme se k dív­ce, kte­rá je na útě­ku ze své­ho nové­ho dočas­né­ho domo­va. Ta vzor­ně běží po sil­nič­ce, kte­rá jako jedi­ná vede k maso­kom­bi­ná­tům a urči­tě je to ces­ta, kte­rou by se při útě­ku vydal kaž­dý z nás, no ne? A náh­le pro­ti ní jede auto­mo­bil. Kdo by v něm asi tak mohl být. Tipnul bych to na 99 pro­cent, že po ces­tě vedou­cí na mís­to odkud se nikdo nevra­cí živý a kam ani nikdo dob­ro­vol­ně nejez­dí, co by tam taky dělal, když tam ofi­ci­ál­ně nic není, že v tom autě bude někdo pat­ří­cí k obslu­ze maso­kom­bi­ná­tu.
 
A ono váž­ně, kdo by to byl řekl. Tak se dív­ka zase vra­cí, ačko­liv nedob­ro­vol­ně, zpát­ky do tábo­ra. Tedy hned poté, co jí z nezná­mé­ho důvo­du napadlo ono auto stop­nout a požá­dat řidi­če o pomoc. Dokonce jí ani neby­lo div­ný, že poté co mu řek­la, že poblíž se nachá­zí par­ta psy­cho­pa­tů, jí jenom tak jako by to bylo napros­to běž­né řekl: „Hm tak si nastup“. Protože tak by se asi zacho­val kaž­dý člo­věk, kte­ré­mu bys­te řek­li, tuhle pro něko­ho děsi­vou infor­ma­ci. Zpátky v tábo­ře se dozví­da­jí, že dív­ka je těhot­ná, a to se jim zrov­na tak nějak hodí. Protože sami jak si nemů­žou mít své vlast­ní potom­ky.
Tedy můžou, ale jejich děti jako by vypad­li z něja­ké­ho horo­ru od Stephena Kinga. Zřejmě měli něja­ké zmu­to­va­né sper­mie, či se jejich skry­tá zrůd­nost pro­je­vo­va­la na jejich potom­cích z ven­ku. Kdo ví. Ale jinak to byli vesměs hod­né děti. Jenom tak si pobí­ha­li po lesích, sem tam zaběh­li do pod­zem­ní­ho are­á­lu, ve kte­rém se nachá­ze­li jaké si mra­zá­ky plné mrt­vol, aby si sem tam něco zakous­li. Ale prav­da je, že do rodin­né­ho pod­ni­ku by se moc neho­di­li. Přeci jenom jako obslu­ha ono­ho mote­lu, by asi nevzbu­zo­va­li pří­liš vel­kou důvě­ru u zákaz­ní­ků. On málo­kdo se uby­tu­je v mote­lu, ve kte­rém obslu­hu­je vetře­lec a uklí­zí ho panen­ka Chucky. Opět mlu­vím o nor­mál­ních lidech samo­zřej­mě. Ne o vás, co jste doká­za­li tenhle člá­nek dočíst až sem. 🙂
 
Čili, že to nebu­de pohád­ka pro děti, to už víme od samé­ho začát­ku. Že to bude poměr­ně dost nechut­né, o tom urči­tě již také není pochyb. Ale jak ten­to film půso­bí jako celek? Stručně řeče­no, je to děs­ná hova­di­na, ve kte­ré, bys­te ale­spoň náznak logi­ky našli jen stě­ží. Je to snad jeden z nej­hor­ších horo­rů za posled­ních deset let. Film měl poten­ci­ál stát se kva­lit­ní podí­va­nou, a mož­ná stej­nou legen­dou, jako se stal ve svě­tě horo­ru prv­ní Saw. Jenže onen poten­ci­ál jak­si zůstal napros­to nevy­u­ži­tý, což je ško­da. Ano, pár dob­rých nápa­dů by se našlo i zde, ale těch je tak malé sto­po­vé množ­ství, že by vám na jejich spo­čí­tá­ní, sta­či­la pou­ze jed­na ruka. A to i za před­po­kla­du, že bys­te na ní nešťast­nou náho­dou měli jenom tři prs­ty.

Násilí a krve tu je požeh­na­ně, ale to je tak všech­no. Příběh sto­jí za hou­by, posta­vy jsou nesym­pa­tic­ké, a vám je úpl­ně jed­no, jest­li všich­ni umřou, jeli­kož tady jed­no­du­še není s kým sym­pa­ti­zo­vat. A když navíc odha­lí­te mno­ho nelo­gič­nos­tí, což není vůbec nic těž­ké­ho, jsou na kaž­dém rohu, nej­spíš se vám udě­lá nevol­no.
Na jejich spo­čí­tá­ní by vám nesta­či­ly ani všech­ny vaše prs­ty dohro­ma­dy. Mimochodem, odra­dit už by vás moh­lo i to, že stej­ný reži­sér, kte­rý má na svě­do­mí Hranici smr­ti, má na svém kon­tě i fil­mo­vé­ho Hitmana. Raději se podí­vám na všech­ny díly včel­ky Máji, než abych musel jít do kina na ten­to film zno­vu. Amen.
//
//

Jít či nejít na ten­to film? To je otáz­ka, na kte­rou mám jed­no­znač­nou odpo­věď. Nejít! Jestli jsem u 10 000 př. n. l. tvr­dil, že by to byla ško­da peněz, tak u toho­to fil­mu by bylo lep­ší těch cca. 160Kč vyho­dit z okna, než pod­po­ro­vat auto­ry toho­to „vele­dí­la“, aby nedej bože nato­či­li dru­hý díl. To by jsme taky už nemu­se­li ve zdra­ví pře­žít…

Naše hod­no­ce­ní: 

0

Vložil Slávek Anlauf, 22. Duben 2008 - 13:02

---