Když člověk nic necítí, je třeba si obrousit konečky prstů smirkovým papírem

Román pro ženy vyprá­vě­ný z chlap­ské per­spek­ti­vy. Román retrospek­tiv­ní. Román téměř růžo­vý. Příběh muže, kte­rý se dívá do hlav­ně pade­sát­ky vyprá­ví o tom, jak nedo­ře­še­ná minu­lost kon­ta­mi­nu­je pří­tom­nost a ovliv­ňu­je budouc­nost.

Děj vyprá­ví samot­ný hlav­ní hrdi­na, sku­teč­nost, jež pro­ží­vá a odží­vá se pro­plé­tá s jeho vnitř­ní­mi mono­lo­gy, kte­ré se mnoh­dy točí v zača­ro­va­ném dru­hu. Anglické reá­lie vystří­da­jí reá­lie fran­couz­ské, přes­ně­ji řeče­no bur­gund­ské. Hlavním téma­tem je pře­de­vším vzta­ho­vý troj­ú­hel­ník (neče­ka­né), nevě­ra (ješ­tě poně­kud více neče­ka­né) a pro­blémy, kte­ré z tako­vé situ­a­ce neče­ka­ně vyply­nou. Dialogy jsou nepra­vi­del­ně stří­dá­ny retrospek­cí a odka­zy na pís­ně a jejich tex­ty, kte­ré vždy zno­vu vyvo­la­jí a dokres­lí nála­du z doby již dáv­no minu­lé. Stačí jen pár tónů a před­sta­vi­vost spo­leč­ně s Bobem Dylanem, Patti Smith, Joe Cockrem a mno­ha dal­ší­mi udě­lá mís­to stro­je času bez­chyb­ně svou prá­ci. Písně mají totiž zvlášt­ní moc a nejen pro muzi­kan­ty. Působí tera­pe­u­tic­ky, mají schop­nost zved­nout nás naho­ru a dolů.  “Ta úžas­ná rocko­vá píseň se mnou během tří minut pro­ved­la divy, prázd­no­ta zača­la ustu­po­vat lás­ce a boles­ti, a dokon­ce i názna­ku opti­mis­mu, ener­gii jít dál.”

Jenže pod prvo­plá­no­vou lehce dorů­žo­va pro­bar­ve­nou vrst­vou se nachá­ze­jí vrst­vy dal­ší, kde už všech­no tak jas­né není. Je vždy nej­dů­le­ži­těj­ší poslech­nout momen­tál­ní volá­ní srd­ce? Kult roman­tic­ké lás­ky našep­tá­vá, že beze­zbyt­ku napl­ní všech­na oče­ká­vá­ní, ale málo­kdo se zají­má, co bude dál, až čas setře novost a pro­mě­ní tou­hu ve ste­re­o­typ.

A jsou muži vůbec cit­li­ví? Nebo se o nich jen tak píše v romá­nech pro ženy? Adam a Richard, dvě stra­ny vzta­ho­vé­ho troj­ú­hel­ní­ku, tako­vé cit­li­vé jedin­ce před­sta­vu­jí. Adam se v roli vypra­vě­če čte­ná­ři ote­ví­rá beze­zbyt­ku: “Zloději si kdy­si obru­šo­val koneč­ky prs­tů smir­ko­vým papí­rem, aby je měli cit­li­věj­ší. Cítil jsem se podob­ně: syro­vý, obna­že­ný a zra­ni­tel­ný.” A Richard? Ten uká­že dokon­ce slzy.

Konec dob­rý, všech­no dob­ré… Jen před­sta­va dob­ré­ho se u kaž­dé­ho může pro­je­vo­vat odliš­ně. Setkání stří­dá lou­če­ní, nádra­ží stří­dá letiš­tě. A ve vzdu­chu zůstá­vá po pře­čte­ní posled­ní strán­ky stá­le stej­ná otáz­ka. Takhle je to správ­ně? Opravdu správ­ně? A bude to pla­tit i zít­ra, za týden, za rok? Kdo ví…