KLUB RVÁČŮ

Příběh je poměr­ně jed­no­du­chý. Jack si potr­pí na pěk­né šaty, má pří­jem­ně zaří­ze­ný byt ve sty­lu Ikea a pra­cu­je u auto­mo­bi­lo­vé spo­leč­nos­ti. Létá po svě­tě a vyšet­řu­je pří­či­ny auto­mo­bi­lo­vých nehod.

---

KLUB RVÁČŮ

USA, 1999, 20th Century Fox/Bontonfilm
režie: David Fincher
hra­jí: Edward Norton, Brad Pitt, Helena Bonhamová Carterová, Meat Loaf, Jared Leto

Jako dnes si pama­tu­ji oka­mžik, kdy jsem se v praž­ském kině Kosmos před něko­li­ka lety po skon­če­ní fil­mu Sedm jen těž­ce zdvi­hal ze seda­dla. Nohy se mi třásly nato­lik, že jsem se musel držet, abych nespa­dl. Tenkrát jsem se zařekl, že podob­né fil­my nemám zapo­tře­bí. Videoklipový mág David Fincher (reží­ro­val napří­klad kli­py Aerosmith neboo Madonny) varo­val už svo­jím prv­ním fil­mem, Vetřelcem na tře­tí, že na divá­ky nebu­de brát pří­liš ohle­dů. Jelikož moc nemám v  lás­ce Michaela Douglase (a nyní, když se pro­slý­chá, že si bude brát Catherine Zeta-Jonesovou, tím méně), Hru jsem si až do dneš­ní­ho dne odpus­til. Na Klub rvá­čů jsem byl ale veli­ce zvě­da­vý. Už jenom pro­to, že se se jed­ná o film, kte­rý v Americe při­ja­la lépe kri­ti­ka než divá­ci.

Příběh je poměr­ně jed­no­du­chý. Jack si potr­pí na pěk­né šaty, má pří­jem­ně zaří­ze­ný byt ve sty­lu Ikea a pra­cu­je u auto­mo­bi­lo­vé spo­leč­nos­ti. Létá po svě­tě a  vyšet­řu­je pří­či­ny auto­mo­bi­lo­vých nehod. Má však pro­blém. V noci nedo­ká­že usnout. Začne pro­to cho­dit na sku­pi­no­vé tera­pie. Je mu jed­no, jaké jsou, hlav­ně že mu někdo naslou­chá a může se tam vybre­čet - a ono to fun­gu­je, najed­nou spí jako mimi­no. Vše se však zha­tí v oka­mži­ku, kdy se na tera­pi­ích začne obje­vo­vat i  Marla Singerová. A když se chví­li poté sezná­mí s podi­ví­nem Tylerem a ješ­tě o  něco poz­dě­ji mu vyle­tí do povět­ří byt, spus­tí se série udá­los­tí, kte­rá může skon­čit jedině...ale ne, to je tak maxi­mum, co lze napsat, abych vás neo­kra­dl o  záži­tek z jed­no­ho z nej­lep­ších fil­mů posled­ní doby.

Už dlou­ho jsem nevi­děl film s tak skvě­lým scé­ná­řem. Klub rvá­čů napsal Jim Uhls pod­le romá­nu Chucka Palahniuka a dal si s ním evi­dent­ně pořád­nou prá­ci. Snímek je roz­dě­len zhru­ba na tři tře­ti­ny, prv­ní je plná kou­zel­né­ho čer­né­ho humo­ru, v dru­hé se legra­ce poma­lu vytrá­cí a nao­pak si začne­te vyba­vo­vat atmo­sfé­ru už zmí­ně­né­ho fil­mu Sedm a ve tře­tí zjis­tí­te, že je všech­no úpl­ně, ale úpl­ně jinak, než si více jak hodi­nu a půl mys­lí­te. Při té pří­le­ži­tos­ti je tře­ba upo­zor­nit všech­ny, kte­ří budou mít po dva­ce­ti minu­tách pocit, že jim Klub rvá­čů ohro­žu­je psy­chic­ký vývoj a pocí­tí nutká­ní ode­jít - vydrž­te to až do kon­ce, ten­to­krát to sto­jí za to. Navíc závě­reč­ná scé­na je nato­lik bom­bas­tic­ká, že by zaslou­ži­la oka­mži­tě uvést do fil­mo­vé síně slá­vy - ovšem to už zase pro­zra­zu­ji více, než bych měl a chtěl.

Výteční jsou také her­ci. Edward Norton je pře­kva­pi­vě výbor­ný i v bojo­vých scé­nách a Brad Pitt je...prostě Brad Pitt. David Fincher přes­ně odha­dl, koho obsa­dit do jaké role, včet­ně neo­do­la­tel­né fem­me fata­le Heleny Bonhamové Carterové a Meat Loafa, kte­rý ve své kou­zel­né kre­a­ci Boba doka­zu­je, že hrát od doby kul­tov­ní The Rocky Horror Picture Show nijak nepo­za­po­mněl. Fincher je názor­ným pří­kla­dem reži­sé­ra odko­je­né­ho MTV a v jeho fil­mech je to znát, nicmé­ně v Klubu rvá­čů pře­kro­čil svůj stín. Po Matrixovi se pod­le mého názo­ru jed­ná o  dru­hý film, jenž uka­zu­je, kte­rým smě­rem se bude holly­wo­od­ská kine­ma­to­gra­fie ubí­rat ve tře­tím tisí­ci­le­tí. Famózní prá­ce se svět­lem a kame­rou, doko­na­lé tri­ko­vé vel­mi vel­ké detai­ly - to vše v tom­to pří­pa­dě není pou­ži­to na efekt, ale pros­tě pro­to, že to na ona mís­ta přes­ně pat­ří. Možná by si Klub rvá­čů zaslou­žil lep­ší hud­bu a mož­ná by ho šlo o tako­vých pět minut zkrá­tit. Možná.

Nakonec je tře­ba ješ­tě pochvá­lit výteč­né titul­ky Františka Fuky. Stejně jako v pří­pa­dě Skály a Hvězdných válek odve­dl František skvost­nou prá­ci, kte­rá výsled­ný dojem z Klubu rvá­čů ješ­tě umoc­ňu­je. V Americe nebyl ten­to film nato­lik úspěš­ný zřej­mě pro­to, že byl pří­stup­ný až od 17 let. U nás je dopo­ru­če­ná věko­vá hra­ni­ce 18 let a asi by jí měli pra­cov­ní­ci kin hlí­dat. Ale přes­to musím dopo­ru­čit Klub rvá­čů úpl­ně všem. Jedná se o vyjí­meč­ný film, kte­rých nevzni­ká mno­ho. Co se mého osob­ní­ho hod­no­ce­ní týče, chy­bí k maxi­mu, čili k šes­ti hvěz­dič­kám, je nepa­tr­ný krů­ček. Klub rvá­čů si zkrát­ka nenech­te ujít.

---