Legenda o Zorrovi - The Legend of Zorro

Pokračování. Už jen toto samot­né slo­vo obvykle zna­me­ná něko­lik ode­čte­ných bodů od cel­ko­vé­ho hod­no­ce­ní fil­mu. S troš­kou nad­sáz­ky by se dalo říct, že i kdy­by byl dru­hý (popří­pa­dě jaký­ko­liv dal­ších) díl lep­ší, stej­ně se nevy­hne­me neod­byt­né­mu poci­tu, že jed­nič­ka byla pros­tě jed­nič­ka. Já jsem naštěs­tí viděl Zorro: Tajemnou tvář před poměr­ně dlou­ho dobou, tak­že už ani nemo­hu (a ani nechci srov­ná­vat).Legenda o Zorrovi je kla­sic­ký dob­ro­druž­ný film. Spousta akce, sym­pa­tic­ké hlav­ní posta­vy, z nichž kaž­dá při­lo­ží ruku k dílu, aby zachrá­ni­li nevin­né, mís­ty škobr­ta­jí­cí scé­nář, něja­ký ten sen­ti­ment, sliz­ký zápo­rák. Však víte, co může­te od podob­né­ho titu­lu oče­ká­vat. A tady se vám vše­ho dosta­ne dosta­tek. Ale nic navíc. Prostě jen to, co žánr žádá. I když se na žád­ná slož­ce nešet­ří. Tedy ori­gi­na­li­ty je mini­mum, ale stan­dard­ní ingre­di­en­ce jsou vypi­lo­vá­ny do posled­ní­ho detai­lu.

Hlavní hrdi­no­vé - Alejandro de la Vega(Antonio Banderas) ali­as Zorro a jeho žena Elena (Catherine Zeta-Jones) zplo­di­li syna Joaquina (Adrian Alonso), žijí rodin­ným živo­tem, i když Alejandro se nehod­lá své dru­hé iden­ti­ty vzdát. Elena z toho ale nad­še­ná není, což nako­nec vyús­tí ve výraz­né roz­po­ry. Jenže para­dox­ně je to prá­vě Elena, kte­rá je ame­ric­kou vlá­dou nasa­ze­na do domu fran­couz­ské­ho šlech­ti­ce Armanda (Rufus Sewell), kte­rý má oči­vid­ně něco neka­lé­ho v plá­nu. Konkrétně hod­lá dosáh­nout toho (s  pomo­cí pěk­né­ho množ­ství výbuš­ni­ny), aby se Amerika zůsta­la navždy roz­dě­le­na. Tomu samo­zřej­mě bude muset rodin­ka de la Vegaových zabrá­nit…

Kromě stan­dard­ní­ho boje za spra­ve­dl­nost tu máme i  dru­hou dějo­vou lin­ku, kde je řešen vztah Alejandra a Eleny, kte­ří sice mají vel­ké roz­po­ry, ale pořád cítí vzá­jem­nou lás­ku. Nejde sice o žád­né psy­cho­lo­gic­ké dra­ma, ale s ohle­dem na to, že je Legenda o  Zorrovi hlav­ně a pře­de­vším dob­ro­druž­ný film, je to sluš­ně fun­gu­jí­cí část cel­ku. I když mís­ty hod­ně naiv­ní. Tím nej­lep­ším je škádle­ní obou dvou part­ne­rů, kte­ří si do sebe rádi rýp­nou a  pro­vo­ku­jí se. Právě tyto scé­ny jsou hlav­ní záso­bár­nou humo­ru. Máme tu i jiné vtip­né slož­ky, jako kůň, kte­rý si rád přihne nebo si dá dým­ku, ale upřím­ně, to už je spí­še něco, co by se hodi­lo do paro­die.

To se ale dá někdy pro­hlá­sit i o  akč­ních scé­nách. Některé jsou hod­ně, ale hod­ně nere­ál­né. I když tako­vých je jen pár. Většina je zvlád­nu­ta dob­ře a nechy­bí jím spád a vizu­ál­ní pou­ta­vost. Finální sou­boj na kor­dy by mohl být o  něco pro­pra­co­va­něj­ší, ale jinak si v  této oblas­ti není na co stě­žo­vat. Neustále něco vybuchu­je, pro­pu­ka­jí honič­ky na koních, sou­bo­je, špl­há­ní po  zdech a podob­ně.

Catherine Zeta-Jones i Antonio Banderas jsou sym­pa­tic­kým ústřed­ním párem. Oba oprav­du půso­bí jako part­ne­ři ve svaz­ku, kte­rý mír­ně uva­dá, ale pořád nepo­strá­dá urči­tý náboj. Za to hlav­ní zápo­rák (Rufus Sewell) je sice nesym­pa­tic­ký, ale svým způ­so­bem uny­lý a nevý­raz­ný. Za to Adrian Alonso divo­čí jak to jen jde a roz­hod­ně na sebe pou­tá pozor­nost. Někdy sice je troš­ku „škro­be­ný“, ale nelze od her­ce, jehož roč­ník naro­ze­ní je 1994 čekat hned osca­ro­vé výko­ny.

Legenda o Zorrovi je stan­dard­ní dob­ro­druž­ný film, u kte­ré­ho si odpo­či­ne­te a uvol­ní­te se. To je vše, co může­te oče­ká­vat. Jestli chce­te něco víc, tak nemá­te šan­ci. Jestli se chce­te hlav­ně poba­vit u let­ní­ho spek­tá­klu, tak máte vel­kou nadě­ji, že se vám to pove­de u Legendy o Zorrovi.

---

---