MARTIN MYŠIČKA (kouzelník, táta hlavního hrdiny Alberta)

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Jak jste se k roli tatín­ka hlav­ní­ho hrdi­ny dostal? A jak jste natá­če­ní fil­mu pro­ží­val?

V létě mi zavo­lal reži­sér Vítek Karas s nabíd­kou role. Zrovna jsme se sou­se­dem opra­vo­va­li spo­leč­ný plot na zahra­dě. A udě­lal mi tím radost. Poslal mi scé­nář, kte­rý se mi líbil a tak jsem mu na to řekl ano a rád. Je to sice moje prv­ní spo­lu­prá­ce s Vítkem Karasem, ale sto­pro­cent­ně jsem mu věřil, a mys­lím, že jsem udě­lal dob­ře. A on zase naslou­chal nám, když jsme ješ­tě spo­leč­ně s Jitkou natá­če­li spo­leč­né scé­ny. Takže natá­če­ní to bylo milé a tvůr­čí, všech­no fun­go­va­lo, jak mělo, nikdo tzv. nepru­dil a celý štáb fun­go­val jako dob­ře seří­ze­ný stroj.

 Čím Vás scé­nář fil­mu Přání k mání zau­jal?

Film je sty­li­zo­va­ný a to nejen způ­so­bem hra­ní, ale i výtvar­ná strán­ka fil­mu je oprav­du výji­meč­ná, nála­dou a barva­mi mi při­po­mí­na­la Amélii z Montmartru nebo Karlíka a továr­nu na čoko­lá­du. Ondřej Lipenský vytvo­řil nád­her­né deko­ra­ce. Je to film o kama­rád­ství, lás­ce, o odva­ze a odhod­lá­ní. O tom, že oprav­dic­ká kouz­la exis­tu­jí a že mož­nost přát si coko­li může být ohrom­ně krás­né, ale i veli­ce nebez­peč­né. Záleží na tom, kdo má tako­vé přá­ní k dis­po­zi­ci. Film je také o tom, že když se o něco upřím­ně a vytr­va­le sna­ží­te, a věří­te ve svo­jí sílu, kouz­la pak snad nejsou ani zapo­tře­bí, a také o tom, že nej­vět­ším kouz­lem je kama­rád­ství, fun­gu­jí­cí rodi­na a pře­de­vším lás­ka. A to nejen mezi muži a žena­mi, ale i mezi rodi­či a dět­mi.

Ve fil­mu hra­je­te ilu­zi­o­nis­tu a s Vaší man­žel­kou, kte­rou ztvár­ni­la Jitka Čvančarová, před­vá­dí­te kou­zel­nic­ké čís­lo. Jak to pro­bí­ha­lo, muse­li jste se na tuto scé­nu dlou­ho při­pra­vo­vat?

Šlo o taneč­ně kou­zel­nic­ké čís­lo ve vari­e­té, kte­ré se natá­če­lo v Národním domě v Karlových Varech. V rám­ci toho­to tri­ku mění moje part­ner­ka při tan­ci šaty, ovšem bleskurych­le a něko­li­krát za sebou. Samotný trik je nato­čen v jed­nom zábě­ru, tak­že to není žád­ný fil­mař­ský trik. A pro­to jsme muse­li toto čís­lo poměr­ně důklad­ně nacvi­čo­vat. Pomáhal nám s ním oprav­do­vý ilu­zi­o­nis­ta. V Národním domě s námi natá­če­lo i něko­lik dal­ších sku­teč­ných kou­zel­ní­ků. Takže to pro mě bylo vel­mi zají­ma­vé setká­ní s pro­fe­sí, kte­rá je tak záhad­ně při­taž­li­vá, ale bohu­žel prý v sou­čas­né době na úby­tě. Většina slav­ných vari­e­té zani­ká. Nicméně pood­ha­li­li nám pár tri­ků, i když samo­zřej­mě jen tako­vých, kte­ré nepro­zra­dí ta hlav­ní jejich tajem­ství. Musím říct, že je to nároč­ná pro­fe­se a ta vel­ká vari­et­ní kouz­la jsou vlast­ně kom­pli­ko­va­ná věda.

 Jak vzpo­mí­ná­te na natá­če­ní v Karlových Varech?

Byl jsem v Karlových Varech bohu­žel jen pár dní, pama­tu­ji si moc pěk­ně zre­kon­stru­o­va­ný Národní dům, kde jsme natá­če­li tu vari­et­ní scé­nu a pře­de­vším pak hotel Imperial, kde se nejen natá­če­lo, ale bylo tam i záze­mí pro štáb. Hotel Imperial půso­bí jako pohád­ko­vý zámek. Já jsem uvnitř hote­lu žád­né scé­ny neměl, ale musel to být skvě­lý záži­tek, hlav­ně pro děti, být v tak krás­ném pro­stře­dí.

 Nebylo natá­če­ní s toli­ka dět­mi nároč­né?

Děti byly výbor­né, nad­še­ně pra­co­va­ly a natá­če­ní si oprav­du uží­va­ly. Musel to pro ně být skvě­lý záži­tek. Představitel Alberta, Filip Antonio, je již zku­še­ný herec a jeho talent je nepo­pi­ra­tel­ný. I ostat­ní byli výbor­ní. Bavil mě Lukáš Březina, kte­rý ve fil­mu hra­je Emana – jak byl smut­ný, když se toči­ly scé­ny bez něj a on nemohl být na pla­ce, tak ho to bavi­lo. Myslím, že je to pře­de­vším záslu­ha reži­sé­ra, vel­mi dob­ře s dět­mi pra­co­val, doká­zal v nich vzbu­dit nad­še­ní a měl vel­kou trpě­li­vost.

 Točili jste také na lodi na Vltavě, jak to pro­bí­ha­lo?

Na natá­če­ní na lodi vzpo­mí­nám. Byla krás­ná. Zkusil jsem ji si sám i řídit, což jsem měl pře­de­psá­no ve scé­ná­ři a byl to adre­na­li­no­vý záži­tek. Uprostřed řeky, když není nikde nablíz­ku žád­ná pře­káž­ka, je to doce­la poho­da, ale zku­sit tře­ba při­stát u bře­hu, je už oprav­du prá­ce. Majitel lodi nám kla­dl na srd­ce hlav­ní zása­du, že to není jako řídit auto, loď má mno­hem vět­ší setr­vač­nost, tak­že se kaž­dý mané­vr pro­je­ví až za chví­li, a pro­to je nut­né hod­ně před­ví­dat. Obzvlášť v sil­ném prou­du.

 Máte také něja­kou ne úpl­ně pozi­tiv­ní vzpo­mín­ku na natá­če­ní?

Ano, prá­vě při natá­če­ní na lodi, ale už uvá­za­né u bře­hu, jsem si zlo­mil palec na ruce, při­skří­pl jsem si ho do fut­ra u dve­ří. Udělal jsem si to sám a pří­mo v zábě­ru. V okru­hu něko­li­ka met­rů prý všich­ni sly­še­li, jak něco křuplo. Měl jsem pak palec zafi­xo­va­ný v dla­ze, což způ­so­bi­lo potí­že při natá­če­ní v dal­ších dnech, musel jsem palec scho­vá­vat a růz­ně to kamuflo­vat. Naštěstí těch dní pak už neby­lo mno­ho.

 Na jaké fil­my z dět­ství vzpo­mí­ná­te? A má Přání k mání šan­ci být fil­mem, kte­rý si budou divá­ci pama­to­vat?

Velmi jsem měl rád film „Ať žijí ducho­vé“, samo­zřej­mě „Tři oříš­ky pro popel­ku“ nebo tře­ba „Jak vytrh­nout velry­bě sto­lič­ku“. Našlo by se jich však mno­hem víc. A já věřím, že film Přání k mání by se také mohl stát oblí­be­ným rodin­ným fil­mem. Půjdu na něj do kina i s dět­mi, dou­fám, že se jim bude líbit. Jsou sice již o dost star­ší než hlav­ní hrdi­no­vé fil­mu, ale já mys­lím, že je to film, kte­rý by mohl bavit i je, tedy že je tak­zva­ně pro děti i pro dospě­lé. Jestli bude mít Přání k mání u divá­ků úspěch, to netu­ším, všich­ni jsme pro to však udě­la­li maxi­mum, a i když je úspěch vždyc­ky tak tro­chu alchy­mie a kouz­lo, tomu­to fil­mu bych to vel­mi přál.

 Ve fil­mu Přání k mání je scé­na, ve kte­ré jsou opi­lé děti. Co si o tom mys­lí­te?

Když jsem tuto scé­nu četl ve scé­ná­ři, říkal jsem si, že je to mož­ná přes čáru a zají­ma­lo mě, jak to chce reži­sér nato­čit. Když jsem ji pak nato­če­nou viděl, při­šlo mi, že to fun­gu­je. Je to dob­ré. Film ško­lo­met­sky nevy­cho­vá­vá, uka­zu­je pros­tě i tako­vé děti, kte­ré děla­jí hlouposti pře­de­vším pro­to, že napo­do­bu­jí dospě­lé.

Jako Albertův otec ve fil­mu říká­te: „Kouzla nee­xis­tu­jí, jsou to jen tri­ky.“ Jak to máte vy, věří­te na kouz­la?

Kouzlu, ve smys­lu, že někdo máv­ne rukou a pře­de mnou se zni­če­ho­nic zhmot­ní tře­ba slon, moc nevě­řím. Ale když se kolem sebe roz­hléd­nu a podí­vám se hlou­bě­ji, vidím, že celý náš svět je napros­tý zázrak. To, jak napří­klad fun­gu­je lid­ské tělo, naro­ze­ní dítě­te, to je zázrak. To, že po zimě při­jde jaro a všech­no oži­je. Že oby­čej­ná mou­cha umí lítat... A také věřím, že síla mys­li a srd­ce a sil­né přá­ní mohou roz­hý­bat netu­še­né věci a dosáh­nout mno­hé­ho. A ano, věřím, že svět oko­lo nás je mno­hem záhad­něj­ší a krás­něj­ší než si běž­ně mys­lí­me.

A Vánoce? Věříte ve vánoč­ní kouz­lo?

Když si odmys­lí­me tu zpro­fa­no­va­nou vánoč­ní kul­tu­ru, komer­ci, honbu za dár­ky, kte­rá zasti­ňu­je to pod­stat­né, tak věřím tomu, že čas Vánoc má svou vnitř­ní sílu, svou spi­ri­tu­a­li­tu. Už jenom ta před­sta­va se mi líbí. Vždyť je to také doba zim­ní­ho slu­no­vra­tu, kdy nej­hlub­ší tmou začí­ná pro­ni­kat svět­lo. Lidé mají vět­ší pocit sdí­le­ní a tou­hy být spo­lu, otevřít svá srd­ce něče­mu, co je pře­sa­hu­je a spo­ju­je. Nezažil jsem sice žád­ný kon­krét­ní vánoč­ní zázrak, mám ale toto obdo­bí rád a i když už jsou naše děti vel­ké, pořád Vánoce spo­leč­ně pro­ží­vá­me. Není u nás hlav­ní mít co nej­vět­ší stro­me­ček a hro­ma­du dár­ků, je hez­ké tu dobu strá­vit spo­leč­ně, být v kli­du a spo­lu. To že je to vel­ká hod­no­ta, pozná­me už jenom díky tomu, že není vůbec snad­né toho docí­lit.