Úspěšná divadelní hra Closer se dočkala svého filmového zpracování. Režisérem není nikdo menší než Mike Nichols (režisér pětioscarového Kdo se boji Virginie Woolfové?), což je důvodem k tomu, abyste zvýšili svoji pozornost a začetli se do následujících řádků.
 Na dotek se totiž filmu Kdo se bojí Virginie Woolfové? v lecčems podobá. Jedná se také o zpracování divadelní hry (Kdo se bojí Virginie Woolfové? napsal pro divadlo Edward Albee a Closer Patrick Marber). Hlavními hrdiny je tu opět čtveřice postav. Zatímco v psychodramatu ze 70.let sledujeme krutou psychologickou hru mezi starším manželským párem (vynikající Elizabeth Taylorová a Richard Burton) a nově přistěhovalými 
    manžely (George Segal a Sandy Dennisová), tak v Na dotek jsou nám představeni čtyři mladí svobodní lidé a my sledujeme bolestnou podívanou, kterou s nimi rozehrál sám osud... 
    Alice (Natalie Portman) se živila v New Yorku jako striptérka. Kvůli rozchodu s partnerem se však rozhodla odjet do Londýna. Jak už to tak bývá, jako většina návštěvníků této metropole na řece Temži, si neuvědomila, že auta tu jezdí vlevo, což se rázem stává příležitostí pro seznámení pro pisatele nekrologů Dana (Jude Law), který Alici doprovodí do nemocnice. 
    Anna (Julia Roberts) je mladá, ambiciózní fotografka, která jednoho dne fotografuje Dana na přebal jeho knihy. Bohužel nezůstane jen u pouhého focení a ti dva si evidentně padnou do oka, což se záhy dozví Alice (nebo Jane?)... 
    Posledním do party je tedy doktor Larry, který se velice bizarně, na erotickém chatu, seznámí s Danem (který se vydává za Annu) a domluví si s ním schůzku v akváriu, kde Larry potká fotografku Dana a čtverec se nám uzavřel. Nutno podotknout, že scéna chatování a následného „seznámení Larryho a Anny“ patří k velice povedeným a nejzábavnějším scénám filmu. 
    
    Taktéž Julia Roberts potvrzuje, že je to herečka par excelence a nedělá jí problém velice přesně vyjádřit své emoce. Co se týče Natalie Portman v roli striptérky (pánská část publika bude dozajista uspokojena scénou v striptýzovém klubu), není až tak přesvědčivá (hrubými výpočty jsem došel k tomu, že v New Yorku s kariérou striptérky musela začít někdy kolem 19 let), přesto se nenechá svými kolegy zahanbit a dokáže rozehrát nervy drásající citovou hru s plným nasazením. 
    Nutno říct, že příběh těchto obětí neúprosné lásky se asi ve skutečnosti stát nikdy nemůže. Co zamrzí je, že se autorům nepodařilo udržet napětí až do konce filmu, chci tím říct, že po polovině autoři nepřišli s ničím jiným, než s opakovaným motivem opuštění toho druhého a navrácení se k původnímu partnerovi a naopak. Závěr filmu je proto působivý, nicméně tak trochu předvídatelný. Kdo čekal, že všichni budou šťastni, zřejmě odejde ze sálu neuspokojen. 
    Láska dokáže být velice zlomyslná, podlá a prolhaná a není radno si s ní zahrávat, protože stejně jako dokáže být balzámem na duši a věcí, která vás drží při životě, dokáže také rozdávat kruté a nemilosrdné rány. Postavy ke konci filmu již neví, čemu mají věřit. Nedůvěru vůči druhému, intriky, špinavé lži, to vše ve filmu ve velké míře naleznete. Nepochopitelná honba za „pravdou“ dokáže zničit nejeden, byť sebekrásnější, vztah. Jsou zkrátka věci, které je lepší nevědět a není důležité znát všechno, když toho druhého milujete, protože mu věříte a on věří vám... 
    Ve filmu se dočkáte hojného používání 
 

 Loading...
Loading...
 



















 (4,91 z 5)
 (4,91 z 5)